Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Drahoslava
Logo
SAMOSTATNÁ JEDNOTKA
<>
icon 16.06.2020 icon 0x icon 85x
Kdyby se snad omylem k různým mým pozdějším statím někdy dostal psycholog, pomůžu mu touto kapitolou dostat se k případnému rozboru mé osobnosti a najít příčiny mých pohledů a vjemů z kina zvaného Svět. Bude to úryvek z dětství, tam bude to jádro pudla, což je vžitý obrat z Fausta, který nemám moc rád. Tasí ho většinou egocentrici v situacích, kdy chtějí obsadit určitý level. Tenhle obrat je ale na druhou stranu slovní diamant proti moderním parazitním spojením typu To dáš.... , to opravdu dedávám a tak nejsem SMART natož COOL.

Teď tedy k tomu pudlovi a jeho jádru.

Jako poměrně vnímavé dítě jsem nemohl nepostřehnout odlišnost svého otce od zbytku SRPŠ. Byl svůj, oportunista všech zaběhlých, logických a už vymyšlených věcí a postupů. To vedlo i k jeho poměrně částé úrazovitosti. Takže například v povánoční době, kdy já měl naděleny nové artisky sáňky a táta čerstvě sundanou dlahu na noze, zapříčiněnou výstupem zmrzlého kopečku ke kádím s kapry, jsme se jali sáně otestovat a to i přes absenci sněhu v okolí. Došli jsme na okraj Proseka k nejprudšímu možnému svahu v okolí, směrovaného příznačně k Bulovce. Pojď, sedni přede mě a jedeme.... vyzval mě. Já jako tehdy čtyřletej jsem se kroutil, že ne, že je to samej led a kopec má jméno U smrťáku. Srabe odvětil, vždyť je to samý bahno, to se ani nerozjede. Na saně usedal stylem připomínající tehdy světového šampiona z Německa Hermana Peichera a olyplijsky se i odrazil. Bahno to nebylo, Piecher letěl jak v dráze o rekord trati, jenže nabral směr dřevěná lavička, bez brzd samozřejmě. Prásk.... , ve vzduchu se smíchalo dřevo s artisek s tím z lavičky. Herman se ani nehnul. Diváci se seběhli k raněnému, vytáhlou postavu podepřeli a zavolali do základního tábora na Bulovce, kde byl tatík na sádrovně známý a měl zde i výhody štamgasta. Ješte si vzpomínám, že před tím, než se zavřely dveře sanity za olympionikem přišla přihlížející paní s prosbou, zda by si mohla to torso sáněk nechat pro vnuka. Vemte pani, klidně odvětil, my už letos stejně s klukem asi nepůjdeme. Ten rok už jsme nešli, taťka opět dostal sádru a berle, které vyžadoval vždy, i když se v našem kumbále neobjevovalo nic jiného, než všechny varianty berlí tehdy vyráběné. Po tomto úraze byl ale asi thr s berlovinou v recesi, tak mu personál nechtěl vyhovět se slovy, že mají jenom dětské, podobné těm z filmu Už zase skáču přes kaluže. Nevadí odvětil, tak mi je dejte. Svázal si je pomocí fáče v jednu a pomocí ní dorazil domů. Máma se nikdy ničemu nedivila, jen vymetala odrolenou sádru po bytě.

Dobu pracovní neschopnosti si otec krátíval studováním šrafování rubové stany hracích karet, tvrdil totiž, že podobně jako v daktyloskopii i každá karta je zezadu originální. Těžko říci, jestli výzkum dotáhl. Mnohokrát sice z karet přitáhl v noci kolo jako výhru. Když mi bylo 6 let, vyhrál favorita, na které jsem ještě nedosáhl a tak jsem jezdil pod rámem. Naopak v mých patnácti letech z banku vytáhl malé Bmx. Toto byly důkazy mluvící pro výzkum. Proti hovořil fakt, že prohrál družstevní garsonku po své matce.

Dalším úrazem bylo vyhozené rameno. To se bez berlí už muselo obejít. Pacient dostal krunýř. Ten se ukázal jak pro karetní hru, tak pro oblíbený kulečník zcela nevhodný, musel ho tedy uzpůsobit na demontovatelný. Navlékal si ho jak šnek ulitu pouze když tušil kontrolu ze sociálky. Ulita bývala často dlouho opuštěná ve skříni. Vrcholný maistrštik v podobě zranění teprve přišel. To, že si karbaník a zároven truhlář samouk nedodržením předpisů občas zkrátil článek prstu do podoby Ladových figurek komentoval vlažně, že nešikovný maso musí pryč. Jednou se ale stalo, že si uřízl v podstatě půlku dlaně. Traumatický šok se u něj jaksi nedostavil, zaškrtil si to ručníkem a poprosil moji sestru, která byla v chalupě, ať ho vezme raději na šití do nemocnice. Na pohotovosti v čekárně půlka lidí z toho pohledu na něj omdlívala a tak je pouštěl před sebe, že on má času dost. Tato nemocnice tehdy nebyla zrovna chirurgií věhlasná, i já mám na čele podpis Indického lékaře ve tvaru trilobita. Tento "pomahač" nad svým možná prvním šitím trousil blbou češtinou sestře … to mám nejradši šít tu vožralý v neděli za pár korun.(to jsem měl ale trochu za trest). Zdrátovali mu to jak se dalo. Po vyhojení nemohl otec natáhnout dlaň, jiný by propadl do deprsese, tatík naopak jásal, že dostal invalidní důchod a že ruka přesně zkopírovala tvar kulečníkového tága. To byla kombinace. Kolikrát mi ukazoval další výhodu pahýlu, že jak nemá tu ruku citlivou, tak ani nepoužívá na žhavý z kamen lopatku, jen pak vyvětral zápach rohoviny. Co čert nechtěl, kulečníkovýho mága poslali na specializovanou chirurgii ruky ve Vysokém Nad Jizerou. Tam mu ponastavovali šlachy a nervy jak terminátorovi a ruku mu tak zcela zprovoznili. Jiný by děkoval k nebesům, taťka s vědomím vrácení do procesu řval...... kdo se vás o to prosil. Často jsem přemýšlel, kde má ten jedinec, po kterém mám stejné jméno, příjmení, stejný datum narození jen ne rok 44 ale 74 práh bolesti. Ač mu jeho vrozené dispozice udržely stav chrupu ve slušném stavu celý život, i tak se jednou rozhodl k ráznému kroku se slovy, že už ho ty zuby a jejich opravy dál srát nebudou. Koupil v samošce pytlík kávy Standard za osm korun a zašel k obvodní zubařce s přáním vytrhat všechny zuby a pokud možno naráz. Ta koukala. Ale ani kat Mydlář nemohl všech 27 pánů setnout naráz bed odpočinku i ona navrhla trhat po patrech. Fyzicky vyčerpaná dokončila směnu. Pacient ale nebyl spokojený, prý mu to dělala nešetrně a zase si to kafe nechal vrátit zpátky. Zbytek rodiny byl po tomhle incidentu nucen kvůli ostudě změnit lékařku.

V jeho vyšším věku jsem u něj začal sledovat radikální změnu charakteru. Jako mladší byl karbaník, taxikář,uhlíř a jako takový rozhazoval. Jako starší tíhnul ke skrblictví, takže netrvalo dlouho a po zubařce jsem měnil i holičku, která si chudinka dovolila zdražit pánský střih z pětadvaceti korun na třicetpět. To víš, že jsem jí vynadal do kurev, říká mi. Zejména v té uhlířské a taxikářské době v naší rodině nebyla nouze o peníze, ale zas ne tak moc jako u jiných tehdejších uhlobaronů. Dost peněz stály jeho koníčky. Zakoupil, nebo vyhrál tehdy auto roku Renault 16, auto roku zdůrazňoval a myslel, že tím oceněním už se s ním nemusí dál nic dělat. A taky že nedělal. Pokud nešly dovřít zadní dveře, kde jsme jako děti seděli, zajistil je vázacím drátem přes naše stehna. Dnes mají děti autosedačky snad i s airbagem a chůvičkou, my byli zajištěni takto. Auto roku se taky začalo přehřívat a nestartovalo, takže na chalupu jsme museli jezdit po úpatí Brd a každých deset kilometrů se přehřálo, vyjeli jsme na nejbližší vrchol, nechali vůz vychladit, pak do něj strčili a tak dále. Máma coby spolujezdec nahrazovala stěreče, někdy pravý blinkr, podle potřeby. My děti vzadu mlčeli přivázáni drátem. Po jednom nedojezdu, jsme nechali auto roku osudu v obci po cestě. Jeden čas jsme jezdili i autobusem, kde tatík obvykle usnul a padal nám do uličky. Jak už jsme ale byli na chalupě, zavládla pohoda. Na období dětsví rád vzpomínám, přes všechny zmiňované kousky jsme jako děti zažili lásku rodičů, starostlivost zejména mámy a to kolem táty byla vzácná omáčka navíc, kterou člověk v podstatě ocení jen jako starší. V naší chalupě ještě nebyla ani zavedena voda, natož WC, zato jsme museli mít ve štítě hlavu býka, kterou otec coby vyučený elektrikář vyšperkoval tím, že po setmění se uvniř lebky rozsvítily žárovky. Doma v Praze nám šla jen jedna elektrická zásuvka v předsíni a z ní šla spleť prodlužovaček, zato na letním sídle svítila kráva. Nešlo to ale, jak to bývá v životě jen lehce, taxi i uhlí bývalo vyhlášené zlodějinou, kterou otec nazýval rozkládáním režimu.

Někdy si byl nucen odpočinout od toho velkorozkladu, naštěstí ne do lochu, ale na méně lákavé štace, kam byl přeřazen. Systém ale v malém rozkládal i tam. Například po přeřazení do sodovkáren jsme jeden pokoj bytu věnovali limonádě Broňa skoro po strop, při angažmá v pekárnách by jenom rozinky z nakradených vánoček zaplnily vanu. Co ale v nemocnici? Zacílil na kuchyni. V zavařovacích sklenicích pašoval domů všechny ty diety konsistentní barvy i chuti. Jednou v sezóně máma zavařila asi dvacet sklenic okurek. Ráno, když se vzbudila a otec už fuč, všechny ty okurky byly zpět volně ve vaně. Když přišel z práce, komentoval to slovy, no co, potřeboval jsem sklo. Kromě kuchyně zacílil jedenkrát ale i na sál. Na chalupě potřeboval totiž zprovoznit pojezdové vrata a nemohl sehnat kolečka. Tak v práci dlouho hledal a našel. Doktoři museli ráno asi koukat, na to nepojízdné torzo nerezového specializového vozíku. Závěrem této stati , kterou bych mohl dál libovolně rozšiřovat o další nespočetný seznam taťkových akcí jen nastíním, proč samostatná jednotka. Tou jednou nazval sám sebe, když už jsme my děti byli dospělí a máma chtěla na něco společného do domácnosti finančně přispět. Ale i jinak jí asi bezesporu byl celý život.

Jedno jeho omylem rozškráblé mateřské znaménko na krku uspalo tohoto kostěje nesmrtelného, ani ne do půl roku od příčiny. Rádi na něj vzpomínáme.
PeopleSTAR (0 hodnocení)
Nechce přijímat zprávy
Další příspěvky autora
FERROHOLIK
Kde kdo si možná v životě už střihnul nějakou tu civilizační závislost. Možná i ...

START UP / PLAY OFF
Stojím na žiletce, kde krok zpět ke hře na mládí plnému entuziasmu a správné dra...

PADLÝ KOSMONAUT
Našel jsem si poměrně fungující způsob imaginativní sebeterapie pro sklidnění př...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).