Laurel a Hardy, Olga a já

Kdo by neznal dvojici Laurel a Hardy. Hardy se vždycky snaží, aby vše proběhlo decentně a na úrovni. To by ovšem s sebou nesměl mít svého společníka Laurela. A tak je to vždy jen Hardy, kdo končí po krk v jámě, nebo s vylitým kýblem barvy na hlavě.
Nějak tak podobně to mám se svou manželkou Olgou. Ne, zadržte, je to skvělá žena, ale také magnet na trapasy. Jsem to já, kdo se, stejně jako Hardy, snaží o decentní průběh akcí, a je to moje Olga, kdo mně do toho mnohdy hodí vidle. Ona je Laurel a já Hardy. Trochu i postavou.
Tak třeba naše poslední akce. Jedeme na nákup do Globusu, a když už jsme tam, zajdeme na oběd. V jídelně Globusu některá moudrá hlava vymyslela skvělý systém. Jídlo se vydává u několika pultů, kde to odsejpá poměrně rychle. Pak s tím tácem zamíříte k pokladnám, kde to naopak odsejpá hodně pomalu. Chutná krmě mezitím vychladne. Ale o to tu nejde. Zmiňuji to jen pro dokreslení situace.
S Olgou jsme měli tácy dva. Já na tom svém talíře s řízky a bramborovým salátem, ona zase tác s půllitrem piva (budete se divit, ale ten byl pro ni) a půllitrem mé oblíbené čepované limonády (jsem řidič).
U pokladny jsem byl odbaven první a s tácem se vydal hledat místo k sezení. Udělal jsem jen tři kroky, když jsem za sebou uslyšel cosi, co připomínalo zoufalý výkřik z hororového filmu. Je to tady, řekl jsem si v duchu jako správný skaut, který je vždy připraven. Otočil jsem se a viděl zcela smáčenou pokladní, na kterou Olga nedopatřením převrhla obě sklenice. Pokladní prchala z pokladny, já tam stál jako… jako Hardy, Olga vykřikovala za pokladní, která mizela skutečně svižným krokem pryč, slova omluvy, a zbytek fronty, který uvízl u nyní už neobsluhované pokladny, samozřejmě nadával.
Olze jsem vyčinil lehkým pozvednutím obočí a připojil poznámku o Laurelovi a Hardym. Olga zašla pro nové nápoje a já se zatím usadil u stolu a zaujal vyčkávací taktiku spojenou s obezřetnosti pyrotechnika. Paní Laurel donesla pití a pan Hardy se domníval, že malérům je pro dnešek konec. Osud tomu chtěl jinak.
Všechny stoly byly už obsazené a to, že jsem našel ten jeden, byla šťastná náhodička. Začali jsme hodovat, když tu se u našeho stolu zastavil městský policista. Také nesl tác s obědem, pozdravil a zeptal se, jestli si může přisednout, protože všude je obsazeno. Chtěl jsem mu říct, že bych mu to zrovna nedoporučoval, protože by se mohl ocitnout v ohrožení, ale zůstal jsem zticha a velkorysým pohybem mu naznačil, že místo je jeho a nám bude ctí. Sedl si vedle Olgy naproti mně. Tiše jsem se modlil, aby Olga neudělala nějaký prudký pohyb a policistu buď nepolila, nebo nesrazila ze židle.
A jak jsem se tak modlil a natahoval pro solničku, tak…
…tak jsem převrhnul tu svoji sklenici s limonádou a celý obsah vylil na policistovu košili, kalhoty a myslím, že také do bot. Netvářil se zrovna jako nejšťastnější člověk na zemi, ale zachoval klid profesionála vyškoleného čelit nečekaným událostem.
Pak se zvedl, limonáda po něm zvolna stékala tvoříce mapový systém, a bez pozdravu odešel. Což jsem považoval za nezdvořilé.
Olga se pochechtávala ještě v autě, a protože občas slýchává moje přirovnání nás dvou k Laurelu a Hardymu, poznamenala, že tentokrát udělal pořádnou botu Hardy.
Hardy řídil a cítil se, jako by mu právě někdo ustřihl kus kravaty, jak se skutečnému Oliveru Hardymu ve filmu občas stávalo.