Můj život (tereza JAckson)

Kolem půl šesté se ségra chystala vypadnout. Až když mířila ke dveřím, všiml si táta, jaký má na sobě navlečený model.
„Měla by sis vzít trochu delší sukni, nemyslíš?“
„Jasně, tati. Příště vytáhnu burku. Neměj péči. Čau,“ odsekla a zabouchla za sebou. Táta ještě chvíli zíral na dveře, zakroutil hlavou a obrátil se ke mně.
„Ta holka si koleduje o malér. Až ji jednou znasilněj, tak se bude děsně divit. Kam vůbec šla? Nevíš? “
„Netuším,“ odpověděl jsem a pozornost nasměroval k mobilu. Zrovna mi psal Filip, abych se u něj stavil. To mě nepotěšilo. Myslel jsem, že dáme spicha v centru. On ale podle všeho asi zrovna složil jedno z jeho milovaných letadýlek a chtěl se pochlubit. Tenhle koníček jsem nepobíral, ale je to dobrej kámoš a vím, že tím tráví stovky hodin, takže mě jednou za půl roku předstírat pár minut zájem nezabije.
Dal jsem si jen rychlou sprchu. Hodil na sebe čistý hadry, sbalil se a zamířil k němu. Bylo to na deset minut chůze přes park a měl jsem ještě půl hodiny čas. V podvečer se mi v parku vždycky líbilo a počítal jsem s tím, že se tam trochu zdržím. Jenže ségra mě tím svým ohozem pěkně zmátla. Před domem na ní musel někdo čekat v autě, protože venku nebylo tak teplo, jak jsem si myslel. Pokud to ségra taky jen neodhadla, tak nejspíš pěkně vymrzne.
S myšlenkou na potencionálně trpící sestru mi bylo hned jaksi tepleji. Vrazil jsem ruce do kapes, zrychlil krok a říkal si, že se Filip určitě nezblázní, když dorazím o trochu dřív. V místě, kde na druhé straně parku stromy ustupovaly do volnějšího prostranství, pořádně foukalo. Ledové poryvy mě nepříjemně fackovaly a já byl rád, že nemusím čekat před vchodem, ani vytahovat ruce z kapes, abych zazvonil. Zrovna totiž vycházela nějaká brejlatá holka vyvenčit pesoně kapesní velikosti. Ten mi chvilku rejdil okolo nohy, aby se vzápětí rozběhl a ztratil v houští živého plotu.
Když jsem pak procházel kolem schránek, všiml jsem si, že u nich stojí chlap. Nevěnoval jsem mu pozornost. Vzal jsem za dveře výtahu a najednou se za mnou ozvalo.
„Ty tady někde bydlíš, nebo za někým jdeš?“
„Jdu za kamarádem.“
„Do jakýho patra?“ ptal se chlap a nacpal se do výtahu se mnou.
„Bydlí v osmém... Vaclavíkovi,“ řekl jsem mu a pomyslel si, že podobný výslechy kvůli dvěma rohožkám, který se tu před rokem ztratily, jsou už možná trochu přehnaný. Posledně tu po mně jakási baba divže nechtěla občanku. Přitom zrovna já bych mohl se svým nablblým výzorem alternovat Brandona Walshe.
Chlap zmáčkl jen osmičku, žádné jiné tlačítko, a zíral na mě. Asi se chtěl přesvědčit, že tam vážně jedu. Já se snažil na něj nedívat, protože pěkně štval. Nevzpomínám si na jeho vzhledu na nic zvláštního. Mohl být vysoký asi jako já, jen o něco mohutnější. Věk možná třicet, možná padesát. Vlasy pod kšiltovkou buď měl nebo taky neměl a oblečení taky úplně normální. Podobných lidí jsem potkával za den desítky a vůbec si je neprohlížel, protože k tomu nebyl důvod.

Míjeli jsme sedmé patro, když se začal ošívat, jako kdyby něco hledal pod mikinou. Najednou vytáhl bouchačku. Nebyla velká. V jeho dlani se skoro ztrácela. Nejsem odborník na zbraně a nevím, jestli byla pravá a funkční. Zato dobře vím, že mi ji přitiskl na hruď se slovy:
„Nedělej žádný blbosti a nic se ti nestane.“
Volnou rukou hned nato stiskl jedno z tlačítek a výtah se z osmého patra rozjel dolů. Hlavou se mi honilo, jestli by opravdu vystřelil, kdybych začal křičet, nebo se bránit. Přemýšlel jsem, jestli třeba nemám zahrát mdloby, nebo něco podobnýho, ale nebyl jsem schopný vůbec ničeho. Nakonec jsem vykoktal: „Dám vám peněženku a mobil, víc u sebe nemám.“
Jeho úšklebek mi naznačil, že o tyhle věci mu nejde. Mezitím výtah zastavil. Chlap do mě pistolí párkrát šťouchl, aby mě z něj dostal ven. V mdlém světle jsem ještě zahlédl jeho zuby a zkřivený spodní ret, než se sklep propadl do temnoty. Možná jsem mohl něco dělat. Vůbec jsem netušil, jestli na mě pořád míří nebo ne, ale kdyby mě tam byl odprásknul, možná by to ani nikdo neslyšel, nebo ten zvuk přisoudil něčemu jinému.
Sáhl mi přes kalhoty do rozkroku. Teď mi teprve skutečně došlo, o co mu vlastně jde.
„Sundej to! Tak fofr... Hejbni!“
Kdybych si mohl vybrat, byl bych radši, kdyby mi chtěl vyoperovat ledvinu. Nějakým způsobem se mu podařilo přivodit mi erekci. Netuším jak, protože v té chvíli jsem byl cizinec ve vlastním těle. Nepatřilo mi. Čas jako by se zastavil. Výtah se rozjel směrem vzhůru. Zaslechl jsem směšný štěkot mrňavého psa, kterého jsem míjel ve vchodových dveřích. Chvíli jsem doufal, že spustí pořádně a zachrání mě. Pak mi došlo, jak strašně nechci, aby mě tady takhle někdo viděl. Z toho jsem měl paradoxně větší strach než z toho, co mě mělo čekat.
„Pěknej materiál,“ posoudil odborně. I když jsem křečovitě tiskl nohy k sobě, nebo myslel že tisnu, cítil jsem jeho prst až pod žaludkem. Dělalo se mi zle. Po čele mi stékaly stroužky studeného potu. Snažil jsem se soustředit spíš na ně, než na to, co mi právě dělá. Výtah se dal znovu do pohybu. Hlavně ať nejede do sklepa, napadlo mě.
„Klekni,“ řekl a rukou, co ze mě vytáhl, mi přejel po obličejo. Chtěl jsem ho poslechnout a pokrčit nohy, jenže ty ke mně neposlouchaly.
„Jsi hluchej?“ zavrčel a já ucítil na spánku něco chladného a tvrdého. Hlaveň.
Kolena povolila. Cítil jsem pod nimi drsný povrch betonu. Dřel. Dávil jsem se a po obličeji mi krom potu stékaly už i potůčky slz. Napadlo mě, že to nepřežiju, protože mě ten humusák pak stejně zastřelí, uškrtí, nebo něco podobnýho. Nejhorší na těch myšlenkách bylo, že mi to už přišlo jedno. Začínal jsem se snad i těšit. Pak jeho sevření povolilo. Na obličeji mi přistála teplá, lepkavá hmota. Měl jsem z ní upřímnou radost, protože to znamenalo konec. Aspoň jsem v to doufal.
„Nehýbej se. Ani se nehni. Rozumíš?“
Zakýval jsem na znamení souhlasu a uslyšel zip, jak si zapínal kalhoty.
Najednou se objevilo ostré bílé světlo a oslepilo mě. Ozvalo se tiché klapnutí. Ten parchant mě prostě fotil. Pak byla znovu absolutní tma a zvuky kroků na schodech. Odešel.
Asi se mi v tu chvíli mělo ulevit, ale neulevilo. Ještě celou věčnost jsem tam v šoku klečel a zíral do tmy. Pak jsem konečně utřel obličej tričkem. Oblékl se a podíval na telefon. K mému překvapení bylo jen sedm hodin a tři minuty.
Došlo mi, že jít obdivovat Filipovo pitomý letadýlko teď prostě nemůžu. Vlastně jsem Filipa nenáviděl. Sejít se ve městě, jak jsme byli původně domluvení, tohle by se nikdy nestalo.
Vydal jsem se domů. Cestou se mi rozdrnčel telefon. Byl to Filip. Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli mu to mám vůbec zvednout. Nakonec jsem stiskl příjem. Nenechal jsem ho promluvit a kulometně spustil.
„Dneska to padá. Udělalo se mi děsně zle. Se pak ozvu. Čau.“
Vplížil jsem do bytu a měl strach, že si na mě táta něčeho všimne. Ten se jen podivil, že jsem zas doma a nerušeně sledoval večerní zprávy. Já potom udělal přesně to, co by udělal asi každej. Zavřel se v koupelně a desítky minut se sprchoval.

Od té doby se věci trochu změnily. Mám strach ze stínů i z ozvěn kroků, které nemám komu přiřadit. Má nejhorší noční můra je ale zvláštní. Bojím se totiž, že ho jednou chytí a na té fotce mě poznají. Doví se o tom táta, ségra, Filip... všichni. A budou se vyptávat, nebo se naopak tvářit soucitně a předstírat, jako kdyby se nic nestalo.
Autor Jezero, 12.10.2017