Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Sabina (34)
Logo
Povely šité na míru
<>
icon 15.03.2018 icon 0x icon 521x
O naší psí princezně Daisy, fence německého boxera, jsem už psal v povídce Slepá poslušnost. V tomto příběhu, kdy jsme společnými silami vylepšili kancelář jistého horlivého kynologa, jí byl zhruba jeden rok. Ale čas se šine neúprosně vpřed. Někdy se mi zdá, že čím dál tím větší rychlostí.
S tou psí princeznou mě ale musíte brát s rezervou. Žádné ty takzvané „papíry“ nemá, přesto odpovídám na podobné dotazy, které mimochodem považuji vůči Daisy za velmi neslušné, že její rodokmen je dlouhý jako ta příslovečná Lovosice. Tvrdím, že sahá až k prapsu Hubertovi.
Když napadne sníh, moje psí kamarádka se už od svých štěněcích dob ráda vozí na saních. Ne z kopce, ale po rovině. Já táhnu, ona sedí. Říkám tomu polární spřežení naruby. Ale abych se dostal k podstatě věci. S klasickými povely, na které psy s papíry i bez nich, zpravidla slyší, jsme poněkud na štíru. Leč nepředbíhejme událostem, jak se říkávalo v rodokapsech.
V posledních letech padá sníh spíše vyjímečně. Někdy také padá na dost nečekaných místech. Doba se zbláznila se vším všudy.
Jeden den jsme takhle vyrazili na procházku. Už v domě jsem potkal souseda Jiřího, který mě varoval, abych nechodil směrem k samoobsluze, protože tam číhá Pohrabáč. To je chlápek, který chodí tak nepřirozeně vzpřímen, že si vysloužil zmíněnou přezdívku. Ta má také druhotný význam. Pohrábáč rád začíná hovory na různá choulostivá témata a snaží se člověka nachytat na hruškách politické korektnosti. Sám je politicky korektní až na půdu, proto projevit názor na cokoliv je dobrou vyhlídkou na nekonečnou přednášku.
Zamířili jsme tedy s Daisy na opačnou stranu. Ten den ovšem čert nespal a poradil Pohrabáčovi změnu trasy. Když jsem ho uviděl, bylo už pozdě.
„Dobrý den,“ volal radostně. Stál ve svých bezmála dvou metrech vzpříměně, jako…no jako pohrabáč, jeho očka se blýskala očekáváním. Přesto mi ten člověk nepřipadal jako radostný typ. Zřejmě jsem byl pro dnešek první oběť, která se mu nestačila vyhnout širokým obloukem. „Dobrý,“ odpověděl jsem rezervovaně a zkusil udělat dojem povelem k Daisy: „Sedni!“ Překvapeně se na mě podívala a odběhla ke kandelábru přečíst si psí noviny. Problém byl v tom, že povel, na který by si skutečně sedla, jsem nemohl použít. Pohrabáč by to roznesl všude, kam by vstoupila jeho velká bota.
„Počasí se zbláznilo,“ konstatoval Pohrabáč. Byl jsem ve střehu, ale v počasí se snad žádná past skrývat nemohla. Pro jistotu jsem jen přikývl, jako že s ním souhlasím.
„Na Sahaře napadl sníh, doprava je tam zcela ochromena,“ oznámil. Okamžik jsem mlčel a pak… zcela vletěl do pasti. Jako ten trouba.
„Velbloudům se asi nechce do sněhu,“ zažertoval jsem a pak to ještě vylepšil, „beduíni budou muset počkat, až to roztaje.“
„To bylo velmi rasistické!“ zvolal hněvivě Pohrabáč a z odstávajících uší mu vystoupaly drobné obláčky kouře.
„Ke komu? K těm velbloudům?“ I já se dostával do neplánované ráže. Konflikt v mezinárodních otázkách se jasně rýsoval na obzoru.
Mezitím Daisy se svou oddanou duší pochopila, že vše není, jak má být, bez povelu se posadila vedle mě, tlumeně vrčela a cenila zuby. Budila respekt. Ale jen já vím, že je to její úsměv. I když, pravda, vrčení k němu zrovna nepatřilo. Vycítil jsem, že Daisy je připravena k boji po boku svého kamaráda.
„Kouše?“ Pohrabáč se najednou zjevně necítil ve své kůži.
„Vždycky,“ odvětil jsem zcela nepravdivě. Díval se na nás s pootevřenými ústy, v levém oku se mu objevil výrazný tik, a ruce se začaly třást jako by dostal zásah elektrickým proudem. Čelo se mu rosilo, mluvit zapomněl. Asi nějaká fobie. Snad ne ta xeno.
„Pojď, jdeme pryč,“ řekl jsem, načež mě poslechl jen zcela vyjevený Pohrabáč.
„Ty ne,“ upřesnil jsem, „ty jo,“ řekl jsem Daisy. Ta ještě udělala na Pohrabáča své nejtemnější, přímo baskervilské HAF. Jen jedno jediné. Zpravidla tím říká „tak čau!“ Tentokrát se však zdálo, že skrývá ještě další, podprahové sdělení. Daisy totiž štěká jen vyjímečně. Ale když už štěkně tak je to štěk hluboký, jako když Louis Armstrong zazpíval první tóny Mack the Knife. Kde se to v té naší slečně bere, nevím.
A tak jsme odcházeli. Ve výtahu, kde jsme byli jen sami dva, jsem váhavě zašeptal pokyn k sednutí: „Hačiči.“ Daisy si sedla.
“ Daisy už má nachystané papušo,“ volala hned ve dveřích manželka.
A tady se dostáváme k podstatě věci. Když jsem se v minulosti pokoušel o jakýsi výcvik podle příručky Jak vycvičit psa a nepřijít o nervy, tak tradiční povely na Daisy žádný dojem neudělaly. Celou záležitost jsem v podstatě vzdal. Nějak bylo, nějak bude. Daisy má zlaté a odvážné srdce, a to bude muset stačit, uklidňoval jsem sám sebe. Na další marné pokusy už jsem si nehodlal udělat čas. Někdo si ho však udělal. Moje žena Olga. Nejprve to zkusila s klasickými povely. Odměnou jí byl pouze Daisyn udivený pohled. Mimochodem, pohled jejích kukadel mě vždycky dostane přesně tam, kam Daisy chce. Možná máme nejenom polární spřežení naruby, ale výcvik také tak.
Olga tedy potajmu, když jsem nebyl doma, začala zkoušet povely jiného typu. Zdá se, že ty se Daisy zalíbily. Místo sedni, je to hačiči, což není japonsky, ale odvozené od hačni si. Tak mluvívala s dětmi, když byly malé. Zvolání papušo, znamená, že se má Daisy dostavit ke své misce, kde má připraveno krmení, papání, abych byl přesný. A hopata, které jsem z počátku komolil na lopata, znamená, že Daisy má vyskočit na postel (hop). To ale stejně dělá i bez povelu a ráda. S tím problém nikdy nebyl. Když jdeme po ulici všichni tři, moje žena na Daisy volá: „Udělej čuriki a kakušo.“ Překládat zřejmě nemusím. V tento moment bývám zpravidla neviditelný, hlavu vnořenou hluboko do kabátu, jako když vedou zločince k soudu.
Pak tu ještě máme povel lehni, což u nás je hajiky, a jak čtenář už jistě očekává, pochází od slov hajni si. Povely, které vymyslela Olga, vstoupily do našeho života tiše a plíživě. Když mě konečně docvaklo o jakou se jedná pohromu pro moji pověst (jen žertuji), bylo už pozdě cokoliv měnit. V zájmu objektivity musím dodat, že když moje žena nepronáší psí povely, mluví úplně normálně. Jinak je Olga moje nejchytřejší a nejkrásnější holka. Každý holt máme nějakou tu slabinu.
Jistě chápete, že takto nemohu se psem na veřejnosti komunikovat. Nebo třeba na cvičáku, vždyť Daisy je koneckonců služební plemeno.
Chvíli mně trvalo, než jsem se s danou situací smířil.
Hlavní ale je, aby to člověku nezůstalo. Aby z toho nezblbnul.
Já to mám pod kontrolou.
Zítra udělám hačiči do auta, pojedu do práce, o přestávce si dám papušo, a pokud se šéf vzdálí, tak vykonám v křesle i nějaké to drobné hajiki.
Nepoplést s harakiri.
PeopleSTAR (0 hodnocení)
Další příspěvky autora
Klaunova ztráta
Ještě doteď jsem se z té ztráty nevzpamatoval. Ale asi bych měl vyprávět od začá...

Co vyprávěla Daisy
Můj páníček se jmenuje Franta. Vím to, protože tak na něj volá moje panička. Ta ...

Utajené rozhovory
Prolog: Řečeno slovy klasika – politici jsou taky jen lidi. Někdy. Prezident Sp...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).