Neoprávněnej strach

Opráším starý vzpomínky. Zapomenu na současnost. Jenže v minulosti i přítomnosti tě pořád miluji. Kam mám teda jít? Nad čím přemýšlet? Co pohřbít a co nechat žít? Jsem jenom mladá holka. Holka, zavřená v tomhle velkým domě a nemůžu ven. Pořád je mi v patách. A já nemám kam utéct. Je tady všude tma, pach krve a ztrouchnivělého dřeva. A hlasy. Strašně moc hlasů, ale ani jeden člověk. Jen stíny. Stíny, co mě chcou zabít...

Otevřela jsem oči. Práskla jsem rukou po tom debilním budíku. Zase do práce. Pfff, strašně se mi chce. Hodila jsem na sebe hadry, seběhla do kuchyně a vzala si něco k jídlu a vypadla jsem ven. Byl pěkný den, svítilo sluníčko. Vyndala jsem si z kapsy krabičku cigaret a zapálila si, abych ten den v práci vůbec přežila. Jenže den v práci nenastal... A o přežití se teď musím doopravdy bát. Nevím, co se stalo. Jen vím, že jsem šla normální cestou do práce a najednou jsem se objevila tady. Všude tma, ležela jsem na něčem studeným a třásla jsem se strachem. Jsem tu už týden. Nebo teprve týden? Není tu nic. Vůbec nic. Umírám hladem a žízní. A něco je pořád za mnou. Cítím, že mě to sleduje na každým kroku. A cítím, že TO nechce, abych dlouho žila. Místnosti ani nevnímám. Chodím pořád a pořád dokola. Nikde ani trošku denního světla. Nikde ani jedno okno. Ale přestanu popisovat. Tohle je už minulost. Teď už se nebojím. Teď už nemám čeho. Už vím, co ta věc byla zač. A vím, co udělala ze mě. Krvelačnou stvůru, co touží jen po lidské krvi. Ne, nejsem upír. Nebo asi jsem, ale ne upír podle povídaček. Na denní světlo můžu. Nespálí mě, neudělá mi nic. Procházím se jako normální člověk. Nejsem studená jako led, ani bílá jako stěna. Pořád jsem to já. Akorát toužím po krvi. Dokážu se ovládat. Jenže lidská krev tak voní... Nemám ani červený oči, ale moje špičáky jsou teda povedený. Vrrr. Jo, zdá se mi to dost ujetý. V tyhle kecy jsem nikdy nevěřila. Upíři a vlkodlaci. Bylo mi to vždycky k smíchu. Jo, ale vlkodlaci mohli, ti totiž doopravdy neexistujou. Taky nejsem ale obyčejná. Jsem strašně rychlá a silná. Mám vyvinutější smysly. Jenže co je na tom zajímavý - v časech, kdy jsem byla člověk, bych řekla s prominutím "kokotina" - umím se přeměňovat. A v co, to je ještě zajímavější. Bílej kůň. Nechápu, proč zrovna tohle. Ani Bernard to neví. Jo, aha. Bernard. Bernard je TO, co po mě šlo. Ale nevadí mi to, můj život stejně nebyl zajímavý. Naštěstí můžu jíst a pít a nasytí mě to, ne že bych to nepotřebovala. To jenom krev je taková třešnička na dortu. Věc, na kterou se můžu celý den těšit. A jsem strašně krásná. No, vlastně vypadám skoro furt stejně, ale ztmavili se mi vlasy a zrudli mi rty. Nemůžu si pomoct, musím prostě říct, že jsem nádherná. Můj nový život je nádherný. A člověk, kterého miluji.... bude mrtvej....