Okolo nás Karel Poláček

Rozprava o starém muži

Mužové zestárnuvše stávají se starci.
Starci jsou pojem víceméně statistický. Starci se vyskytují najmě
v číslech; věda statistická zjišťuje percentuální počet starců
k ostatnímu obyvatelstvu. Pravidelně však jsou starci představa
dosti pomyslná. Reálně vyskytuje se tu a tam nějaký stařec
v radikálních časopisech; obyčejně nechá ho rodná obec bídně
zemříti v obecní pastoušce; nebo se stává, že ani nejstarší starci
nepamatují zlořádů, které zavládly v tomto státě.
Nicméně však stařeček je pojem daleko konkrétnější. Stařečkové
vyskytují se na venkově, jsou milí, bezzubí a bzučí jako čmeláci.
Vyhřívají se na zlatém podzimním slunci, a vyšedše za humna,
zapálí si zpravidla svoji ulmačku. Jsou pamětníci a řízným slovem
odbudou všetečného městského panáka. Nosí podle svědectví
spisovatelů z venkovského života jakousi poctivici, vysoké boty
a šosatý kabát. Nezřídka bývají i písmáci. Na Moravě vyskytují se
stařečkové bez háčku na „r“ a s čárkou na „e“. Tito staréčkové
hovoří širokým hanáckým nářečím.
Stařečkovi se podobá dědeček do té míry, že je taktéž bezzubý,
taktéž švitořivý, ale žije v městě. Jeho vítání s vnukem bývá vždy
dojemné, neboť vnuk je student, přinášívá pěkné vysvědčení a bude
doktorem. Stařečkové i dědečkové jsou oblíbeným předmětem
idealizující a svérázující literatury. Naproti tomu děda vyskytuje se
již v realistickém písemnictví a líčí se jako figura s nádechem
poněkud humoristickým.
Znamenité místo v hierarchii starců zaujímá děd. Význam dědův
není pouze v tom, že je nad pomyšlení moudrý a v pohádkách
uděluje vždy sirotkovi dobré rady. Vždyť v pohádkách potkává
sirotka v lese i stařeček, který se zjevuje, kde se vzal – tu se vzal.
A je-li sirotek prozíravý, vždy rozdělí se se stařečkem o skývu
chleba, neboť ví, že domnělý stařeček je sám Pánbůh a ten učiní, že
sirotek cíle svého přes všecky svízele dojde, draka potře, princeznu
krásnou za manželku pojme a s ní půlku království věnem dostane.
Avšak děd sídlí za devaterými horami a devaterými řekami a je
těžký přístup k němu, zato však oplývá nevýslovnou moudrostí.
A nejen to: V starých dějinách českých a v bájích a pověstech
slovanských drží v jedné ruce varyto a v druhé ruce otevřenou
tlustou knihu; vedle něho sedí dvojocasý lev a dívá se s přehnaným
sebevědomím. Děd pamatuje jednak Švejdu, jednak šestašedesátou
vojnu, a vždy byl hrdým staročechem. Na dědovi je něco
prorockého: když nic jiného, tož aspoň jeho plnovous, jenž vlaje
v příšerné vánici, za které je dědovi častokráte opustiti rodnou vlast.
Co však je děd proti kmetovi? Kmet je nejkrásnější výkvět
stařectví. Připomenouti dlužno, že zde nejedná se o kmetech,
přísedících soudů, kteří mají souditi přečiny spáchané tiskem.
Vždyť je známo, že tito kmetové bývají mladí mužové, ač i oni jsou
úctyhodní a nezřídka nadmíru tlustí. Avšak kmet je bez výjimky
ctihodný. Kmet vyvine se z muže, jenž slavil abrahámoviny.
V životě kmetů se vůbec mnoho oslavuje. Je k tomu také mnoho
příčin, neboť vždy kmet zasloužil se velmi o národ. Ctihodný kmet
pohlíží nazpět na vykonané dílo. Ctihodný kmet žehná svému lidu.
Ctihodný kmet továrník bývá předmětem ovací svých vděčných
dělníků. Kmet býval v mládí básníkem a nekamenoval proroků; jeho
básně vyskytují se v každé antologii a ve slovesnosti pro střední
školy. O kmetech píší se kompozice z jazyka českého. Kmet býval
také menšinovým pracovníkem; obrázkové časopisy přinášejí
podobiznu kmeta v jeho pracovně, kterak dumá nad otevřenou
knihou. Kmet oslaví svoje padesátileté jubileum kněžství a celá
kolatura dojetím slzí.
Hlavu kmetovu i stařečkovu, rovněž i dědečkovu kryjí šediny.
(Děd má zpravidla lysou leb, již objímá věnec bílých vlasů.) Šediny
tyto jsou ctihodné a jakosti stříbrné. Nezřídka přirovnávají se tyto
šediny také k věčnému sněhu, jenž kryje vrcholky velehor. Pokáleti
ctihodné šediny či vrhnouti na ně potupnou slinu je vyhraženo
pouze lidem nevýslovně zchátralým. Jinak kmet smí pouze sám
rváti si svoje sporé šediny, a to tehdy, když jeho potomci způsobili
mu hanbu. Rvaní sporých šedin v tomto případě rovná se co do
významu biblickému roztrhnutí roucha svého a posypání hlavy
popelem.
Pravý opak těchto druhů starců, jež jsme nahoře vypočítali, je
dědek. Ve vojště je dědek důstojník, jenž dosáhl hodnosti hejtmana
a je představeným setniny. Jinak ale civilní dědek je osoba sprostá,
jež se ctihodnými vlastnostmi ostatních starců nemá ničeho
společného. Každý dosvědčí, že nezná ctihodného dědka. Dědek
neudílí sirotám dobrých rad, nejsa nikdy Pánembohem. Neslaví
žádného jubilea. Nevyjde v neděli za humna a nezapálí si svoji
ulmačku. Nikdy ze zoufalství nerve si svoje sporé šediny. Neboť
dědek ani stříbrných šedin nemá, jsa pouze dědkem plesnivým.
Dědek pochází z nejnižších vrstev lidu, je zpravidla zpustlý
a páchne kořalkou. Dědek nezná míry a s vilným pochechtáváním
přibližuje se k ženskému pohlaví, ale je vždycky odbyt: „Jděte, vy
dědku plesnivý!“
Zestárneme-li, buďme aspoň dědečky, nemůžeme-li býti
úctyhodnými kmety. Jenom snažme se nestáti se dědky plesnivými.
To bychom se octli na šikmé ploše!