Dopis bývalé manželce...

Říká se, že člověk si začne vážit toho, co měl, až když o to přijde. A někdy k tomu stačí jen prázdná lednice.
Milá moje bývalá manželko, Jano,
dnes jsem si uvědomil něco, co ti asi udělá radost slyšet. Všechno, co jsi mi po našem rozvodu předpovídala… se skutečně splnilo.
Pamatuješ si, jak jsi tehdy řekla s lehkým úsměvem:
„Ještě budeš vzpomínat na můj boršč a na moje řízky.“
Tak věř nebo ne… už vzpomínám.
Dnes je druhého ledna.
Ležím hladový na gauči a najednou myslím jen na tvou kuchyni.
Na boršč.
Na domácí knedlíčky.
A hlavně na tu slavnou kachnu, kterou jsi připravovala při svátcích, plněnou křepelkami.
Teprve teď mi dochází, že to nebyly obyčejné večeře.
To byla skutečná kulinářská poezie.
Protože moje současná žena je přesvědčená, že skoro nic nesmím jíst.
Maso — zakázané.
Uzeniny — zakázané.
Smažené jídlo — absolutně zakázané.
Občas se potichu vplížím do kuchyně jako zloděj, který se snaží dostat k lednici.
Jenže pokaždé tam stojí…
ona.
A její matka.
A obě se na mě dívají, jako bych nepřišel pro malou svačinu,
ale jako bych chtěl vykrást celý sklad potravin.
Její děti jsou taky… řekněme… velmi živé.
Naše děti byly andělé.
Dobře se učily a byly klidné.
Tyhle…
někdy mám pocit, že jejich hlavní školní předmět je testování mojí trpělivosti.
Víš, i my jsme měli své problémy.
Hádali jsme se.
Pak jsme se zase usmiřovali.
Někdy jsme se přeli kvůli úplným maličkostem.
Ale dnes chápu jednu věc.
Náš život byl vlastně ráj.
Skoro jako pobyt v lázních.
Ve srovnání s tím, kde žiju teď — to byly nekonečné líbánky.
Upřímně řečeno dodnes nechápu, proč jsi mě tehdy nechala odejít tak snadno.
Měla jsi být důslednější.
Například
mě přivázat k radiátoru.
Nebo mi alespoň
zlomit nohu.
Určitě bych tehdy za touhle ženou neodešel.
Zdá se, že se ti v Austrálii daří skvěle.
Naše děti ti tam vytvořily skutečný ráj.
A mně ani nezavolaly na Nový rok.
Přestože, mimochodem,
jsem měl také svůj podíl na jejich příchodu na svět.
Stručně řečeno…
jestli jednou zemřu hlady,
pamatuj, že část viny bude i na tobě.
Protože jsi mojí mamince slíbila,
že se mnou zůstaneš až do konce života.
A já…
mám pocit, že ten konec už není tak daleko.
Otázka pro čtenáře:
Myslíte si, že lidé začnou skutečně oceňovat své bývalé partnery až po rozvodu?
Nebo je to jen typická mužská nostalgie.
Zdroj Facebook - Životní příběhy...