Okolo nás Karel Poláček

Pojednání o chechtavosti

Pozorujeme, že v naší zemi produkuje se více chechtavosti, než
vyžaduje potřeba. Naše země je co do smíchu a chechtavosti aktivní;
nepřeháníme, řekneme-li, že bychom chechtavostí mohli zásobiti
celý svět. Měli bychom pak aktivní obchodní bilanci, exportujíce
chechtavost; a marxista by řekl: Je, je tu nadhodnota chechtavosti,
kdyby se teoretik marxismu zabýval vůbec chechtavostí; avšak on se
jí nezabývá, jsa cele proniknut materialistickou filozofií, a proto je
duše ponurá, bojující proti zlořádům; a chechtavost je statek ideálný.
Poněvadž nám nenapadá pozastavovati se nad obyčejnými zjevy,
nedivíme se, že dva známí, potkavše se na ulici, počnou se
nehorázně chechtati. Zvláště vážní lidé, zařazení do hodnostních
tříd a sloužící do roztrhání těla, bujně se pochechtávají, tážíce se:
„Jak se vám vede?“ anebo „Kam jdete?“ či „Co dělá rodina?“
V nejlepším případě vede se nám – no, ujde to –, rodina – no, chvála
Bohu –; málokdo řekne, že daří se mu výtečně, třeba by to i byla
pravda; ale všechny tyto rozšafné průpovídky jsou provázeny
nezřízeným chechtotem.
Hlavně pak jsme měli příležitost zjistiti, že nejvíce se lidstvo
chechtá na letním bytě. K tomu cítí se každý zavázán: Platí za pobyt
na venkově nekřesťanské peníze, a má tedy právo se veseliti.
Chechtáním projevuje radost nad tím, že se Hospodinu podařilo jej
stvořiti v tak znamenité jakosti, on pak jakožto takový bují v klínu
velebné přírody někde na verandě, popíjeje kávu, na které plují
škraloupy jako medúzy na hladině mořské; vůbec a zkrátka, že je na
letním bytě. Sledovali jsme s obdivem, za jakých okolností propukají
lidé v nesmírnou chechtavost. „Hele, omladina!“ pravila jakási starší
dáma k jiným starším dámám, pohlížejíc na skupinu mládenců
a slečen. Což přirozenějšího, že otevřela se zřídla chechtavosti?
Anebo: Jeden vážný pán pravil obstárlejší dámě, která kráčela
kolem, pletouc džempr a počítaje zádumčivě oka: „Jejej, slečno, vy
jste pilná!“ – „No!“ odpověděla dáma, kterýžto dialog vzbudil
takový chechtot, že to bylo vskutku děsné; chechtání zúčastnil se
i obsluhující personál, kterémuž nenáleží se ani na letním bytě
pochechtávati.
Chechtavost u svých bližních odstraníme, když zeptáme se na
věc související s povoláním chechtavcovým. Nikdy neuvidíme
rychlejší změny na lidské tváři. Nejen že okamžitě přestane se
chechtati, ale okamžitě se zachmuří a stáhne obočí, jako by s tužkou
v ruce dělal bilanci. Povolání, služba a zaměstnání je u osob
středního stavu věc vážná, nad kterou se dlužno zachmuřiti. Ono
chmuření je částí jistého obřadnictví, kterým každý chechtavec oděl
svoje zaměstnání. Vůbec lze pozorovati, že při každém vážném
povolání je nadmíru obřadnictví; a hlavně u administrativy
konstatujeme vrchovatou míru obřadnictví: tolik je v úřadě
chmurnosti, přísnosti a různých jiných velebností, až srdce člověka –
partaje – nyje úzkostí. A jeden každý soukromý chechtavec, ale
v povolání zachmuřenec, cítí se býti středem svého úřadu, tudíž
i celého světa; možná že i každý z měsíců planety Saturn pokládá se
za střed vesmíru.
Rozdíl mezi smíchem a chechtáním je patrný. Smějeme se věci
žertovné a vtipné. Avšak smích nebývá údělem chechtavců, kteří
jsou vskutku osoby vážné a důstojné. Považují chechtání za projev
společenské povinnosti. Zde není žádných žertů. Abychom uvedli
ještě jeden příklad: Přednosta okresní správy politické,
místodržitelský rada potkal na ulici dva kněze, jichž důstojnost
překonávala každou soutěž. Pan místodržitelský rada pravil: „Páni
se procházejí, hehehe?“, načež kněží odpověděli: „Ano, pane
místodržitelský rado, hehehe!“ Drahnou dobu stáli tito tři důstojní
lidé, a potřásajíce si rukou, nadmíru se pochechtávali. Tady je jasný
rozdíl mezi smíchem a chechtáním. Přece mezi místodržitelským
radou a kněžstvem nebude humoristických rozhovorů. Nemůžeme
přece přednostu okresní správy politické podezřívati z vtipnosti; to
by byla lehkovážnost. Tady chechtot vznikl zřejmě z toho, že
místodržitelský rada se chechtal, že se kněží chechtají, kteří pak se
chechtali nad chechtáním místodržitelského rady; tedy z přemíry
důstojnosti a úcty k držitelům úřadu.
Někdo však třeba řekne: „Pane, přeháníte tvrdě, že jen osoby
závažné a důstojné se chechtají. Ale což slečny? Ty se přece pořád
chechtají; a cožpak stav žabí je nějak zvlášť důstojný?“ Dovoluji si
však tvrditi, že je zde patrný rozdíl. I prohlašuji: žáby se nechechtají,
nýbrž hihňají. A hihňají se ne z důstojnosti, nýbrž patrně proto, že
jsou zkrátka a dobře žáby.