Plynárenská

Zaťukala na dveře a nahlédla dovnitř.

„Šéfe?“ zeptala se.

Byl jako obvykle ponořený do nějakých tabulek, byznysplánů či něčeho podobného.

Zvedl hlavu. „Ano, Terezko?“

Nesnášela zdrobnělinu svého jména. Ale šéfa milovala, takže by mu odpustila všechno. Zvlášť dnes. Polkla. „Já jen, jestli jste nezapomněl…“ nechala větu nedokončenou.

„Nezapomněl na co?“ řekl nechápavě.

„No že zejtra…“ zase polkla, a měla co dělat, aby se nerozplakala. „Že zejtra odpoledne umřete. Máte to v Outlooku.“

„Hm,“ poškrábal se na bradě. „To už je zítra?“

„Ano,“ odpověděla, ale déle už to nevydržela, prudce se otočila na patě a zmizela v předpokoji. Dveře za sebou chtěl zabouchnout, ale dala do toho pohybu málo síly, takže jen zadrnčely a zůstaly pootevřené. Takže z vedlejší mísnosti byly slyšet její vzlyky. Muž vstal a zavřel dveře sám.

„Hysterka,“ pomyslel si. Eduard Valenta byl klidný, asi pětapadesátiletý muž, který vedl obchodní divizi První plynárenské už mnoho let. Byl uznávaným manažerem s dobrou pověstí jak v samotném podniku, tak i jinde.

Že zemře, se dozvěděl s předstihem. Znáte to. Jakmile se jednou dostanete mezi privilegovanou sortu lidí, tak už se s vámi zachází jinak. Valenta nahlédl do kalendáře v počítači. „Chytré děvče,“ pomyslel si, když viděl, že už mu jeho sekretářka neplánovala od zítřejšího poledne žádné schůzky.

V kalendáři samozřejmě zůstaly některé pravidelné či déle plánované události, například zasedání představenstva příští týden. To Valentu opravdu potěšilo, že tam nebude muset, a s morbidním uspokojením si v duchu řekl, že za něj ti nadutí pitomci budou nejspíš držet minutu ticha.

Zběžně nahlédl ještě do dalších týdnů. Leknutím se mu málem zastavilo srdce. Hrome, vždyť ony jsou už za deset dní Vánoce! A on nemá ještě dárek pro svou ženu Elišku! Samozřejmě mu hlavou bleskla myšlenka, že se na to taky může vykašlat, protože on se přece Štědrého dne nedožije. Ale opravdu jen bleskla. Protože nepřicházelo v úvahu, aby na manželku zapomněl. Byli spolu už dvaatřicet let a on jí každý rok k Vánocům kupoval nějaký šperk.

Automaticky sáhl po telefonu, že přivolá svou sekretářku a požádá ji, aby něco koupila, stejně jako v posledních letech, kdy na nákupy neměl vzhledem ke svému zaneprázdnění čas. Ale pak ruku nechal klesnout. Něco mu říkalo, že vzhledem k okolnostem by to letos bylo nevkusné. Měl by poslední dárek své ženě koupit sám!

Neměl ponětí, jak zemře. To mu ten člověk v šedém obleku, který ho navštívil před měsícem, bohužel neřekl. „Tuhle informaci ani nemám,“ zatvářil se omluvně. Valenta předpokládal, že zítra dostane infarkt, protože se v posledních letech léčil s vysokým cholesterolem.

Ovšem nedalo mu to, a samozřejmě se zeptal, jestli existuje nějaká šance, zda by se to… ehm… prostě nějak nedalo vyřešit. Jestli tedy vážená návštěva rozumí? „Jisté finanční možnosti mám,“ řekl Valenta.

Muž v šedém obleku se na něj dlouze zadíval. „Počkejte,“ řekl a kolem rtů mu zahrál ironický úsměv. „Nechcete mi říct, že jste bohatší než Steve Jobs?“

Valenta se jen nervózně zasmál a řekl, že děkuje za odpověď a že už žádné další zbytečné otázky klást nebude. A že je vděčný, že vůbec informaci o své smrti s předstihem dostal.

„Ano,“ řekl muž v obleku. „To je služba, kterou nabízíme držitelům minimálně zlaté zákaznické karty naší firmy.“

„Vaší firmy?“

„Nebe s ručením omezeným,“ usmál se muž.

Co Valenta nevěděl, bylo to, že zcela samostatný pokus podnikla i jeho sekretářka Tereza. Nejprve z muže v šedém obleku vymámila při jeho první návštěvě telefonní číslo. Nechala mu přitom nahlédnout do svého výstřihu, který byl impozantně nabitý.

Pak mu o několik dní později zatelefonovala, smluvila si s ním schůzku a společně zašli na víno a slané mandle.

Nic naplat, Agáta věděla, jak v mužích vzbudit touhu. A tak když muži v šedém obleku dnes odpoledne po extempore s Valentou zatelefonovala a pozvala ho na odpolední čaj do hotelu Paříž, byl to možná zoufalý, ale zároveň chladnokrevně naplánovaný pokus, jak změnit nelítostný osud.

Nikdo nemá zájem na tom, aby se z této vánoční, silně romantické povídky stala laciná pornografie. A tak se omezme na informování, že když Tereza orálně uspokojovala v hotelu Paříž muže v šedém obleku, zároveň se rozhodovalo o bezprostřední budoucnosti inženýra Eduarda Valenty.

On to samozřejmě netušil. Opustil svou kancelář, s mírným údivem konstatoval, že Tereza nesedí na svém místě, a přičetl to zvýšenému stresu, spojenému s jeho úmrtím.

Zamířil k výtahům, sjel do přízemí, pousmáním pozdravil dívky na dolní recepci a vyšel ven z budovy. Výjimečně na něj nečekal jeho řidič. Valenta nastoupil do metra, popojel dvě stanice směrem do centra a vystoupil nedaleko obchodního domu.

Dárek pro svou ženu vybral hned v prvním klenotnictví. Byl to perlový náhrdelník ve zlatě, doplněný náušnicemi a prstenem. Zároveň využil osobní doručovací služby, kterou zmíněné klenotnictví nabízí. Objednal si, samozřejmě s příplatkem, doručení na Štědrý den. Do průvodního dopisu své ženě napsal, jak moc ji miluje a že jí přeje mnoho štěstí do budoucnosti. „Miloval jsem tě nade vše, ale teď se ti otvírá nová kapitola života. Otevři i ty své srdce novým láskám. Pohřbi mou maličkost do zapomnění a začni svůj život ještě jednou od začátku. Beze mě“

Pak ještě přikoupil malé decentní náušničky s perlami pro svou sekretářku, jí připsal na proužek ručního papíru vzkaz: „Díky za vše, Terezko!“, celý nákup zaplatil a vydal se z nákupního centra pryč. Jako většina mužů mu tohle prostředí nedělalo dobře. A protože byl mírně přecitlivělý, nenastoupil hned do metra, ale vydal se na malou procházku do centra města.

Víme, že stál na Národní třídě, když mu zatelefonovala jeho sekretářka Tereza. Podíval se na displej a se vzdychnutím telefonát přijal.

„Šéfe?“ slyšel její vzrušený hlas.

„Jsem ve městě. Děje se něco?“

Dělo se. Jistěže mu nevyprávěla, že když si muž v šedém obleku zapnul poklopec, obrátil se s jistou mírou rozladění, která se po ejakulaci vyskytuje i u zástupců firmy Nebe, s ručením omezením, na Agátu a řekl: „Dobře, my tedy toho Valentu škrtneme ze seznamu.“

Jak jí už dříve vysvětlil, to bylo to nejdůležitější, co bylo třeba udělat. Žádné další datum Valentova úmrtí stanoveno nebylo. „To dělá jiné oddělení. Může to být za půl roku, ale klidně i za dvacet let,“ řekl.

Nic z toho Tereza svému milovanému šéfovi neřekla. Ale šťastným, zajíkavým hlasem mu sdělila, že se ozvali z Nebe, že se strašně omlouvali a že pan inženýr Valenta zítra rozhodně nezemře. „Už vám i přišla oficiální informace na mail!“ řekla.

Valenta vydechl. „Takže je to jisté?“

„Jisté!“ přisvědčila Tereza.

„Zatraceně,“ řekl Valenta, který si v tu chvíli vzpomněl na vzkaz, který napsal své manželce k zakoupenému šperku. Musí okamžitě do klenotnictví zajít a šperk si vyzvednout. Koneckonců ho teď může své ženě věnovat osobně.

„Uvidíme se za půl hodiny v kanceláři,“ řekl sekretářce, doslova na patě se otočil a zamířil přes ulici zpět do nákupního centra.

Svědci později vypověděli, že ten popelářský vůz nejspíš prostě neviděl. Ano, jeho řidič jel možná příliš rychle, ale vyšetřování potvrdilo, že sražení chodce nemohl zabránit. Valenta byl na místě mrtvý.

Vyšetřovalo se i v Nebi. Muž v šedém obleku, byl okamžitě postaven mimo službu a jeho slibně se rozvíjející kariéra manažera zvláštních vztahů, tím byla u konce.

Pro dvě ženy to ovšem byly smutné, uplakané Vánoce. Nebo ne??...