Všední den

Probudí mě ostrá bolest. Pomalu otevírám oči. To světlo je příšerné! Oči si pozvolna přivykají. Zjišťuji, že do mě někdo řeže, ale nevidím co. Chci křičet, nejde to. Nemůžu!
Po patnácti minutách je šílenému utrpení konec. Odvažuji se podívat, co tam je. N+D."Cože? Proč?!" ptám se sama sebe. Chci odsud co nejdál, ale nejde to. Jsem pevně připoutaná.
Zbytek dne je klid, nikde nikdo. Je mi trošku zima. Nemám vůbec ponětí o čase, ale stmívá se. "Takže bude okolo čtvrté," myslím si,: "jak typické v zimě... Ráno tma, odpoledne tma!" Nudím se, rozhlížím po okolí když v tom ho uvidím.
Ten tyran se ke mně blíží ruku v ruce, prsty propletené, s nějakou zrzkou. Začínám mít zase strach. Je vysoký a silný, tmavé vlasy a tmavé oblečení. Působí děsivě! Oproti němu ta holka vypadá jako jeho mladší sestra. Už jen pár kroků a budou u mě. Nemůžu dýchat, a přeji si aby pokračovali dál. V živém hovoru skončili u mě. Ukazuje jí, co mi způsobil. "To je jenom pro tebe, Nikí.", usmál se. Ona mu skočila okolo krku, políbila ho, "Ach Davide! To je tak roztomilé!" Znovu se políbili, propletli si prsty a odešli. Nikola a David... N+D... En a Dé... "Jen kvůli tomuhle mě zničil?! Kvůli třem symbolům? Nemohl jí prostě říct miluji tě? Musel mi tak hluboce ublížit?!" Je mi na nic, chci pryč. Nemůžu! Zůstanu tady, navždy připoutaná dokud neztrouchnivím. "Čím jsem si to zasloužila? Proč mě, obyčejnou lavičku pro zkrácení dlouhé chvíle nebo k odpočinku stále někdo trápí a způsobuje bolest?" Už je večer a já bolestivě usínám. "Doufám že zítřek bude lepší..." Usínám.