Štastné a veselé

Hlavní poradce prezidenta Ruské federace se řítil chodbou a volal: „Pane prezidente, Vladimíre Vladimíroviči, máte na telefonu toho gosudara z Čech, jak byl v naší televizi a pak vám napsal dopis!“
„Moloděc řeporyjec!!“ Vladimíru Putinovi se uličnicky zablýsklo v očích. „A proč nevolá na můj telefon, ale kamsi do pr…jinam?“
„Vladimíre Vladimíroviči, říká, že má telefonní číslo jen do naší kantýny.“
Prezident Ruské federace se dlouze zadíval z okna své pracovny. „Tak jo, vraťte se a řekněte mu, že za chvíli přijdu. Snad si trochu toho rozplýlení zasloužím…“
„Moje děti ho viděly v televizi,“ poznamenal poradce. „Zezačátku z něho měly trochu strach, jak se všelijak šklebil, ale pak se jim zalíbil. Ptaly se, jestli bych ho mohl pozvat, až budou mít narozeniny.“
Vladimíru Vladimiroviči zacukaly koutky rtů a na chvíli uchopil do ruky ozdobnou krabičku, ve které se skrýval červený klaunský nos na gumičce. Dárek. Hodlal ho poslat právě tomu, o kom byla řeč.
Pak se pomalým rozvážným krokem vydal za hlasem volajícího. Teď mu přistřihnu brka, když bude zlobit, pomyslel si. Zvedl sluchátko, které leželo odložené vedle sytě červeného telefonu.
„Putin!“ řekl rázně a stručně.
Na druhé straně se ozvalo: „Melouny, melouny! Sladké jako med. Jestli tomu nevěříte, přesvědčím vás hned.“
Vladimír Vladimírovič se otočil ke svému poradci a významně si poklepal na čelo. Znovu přiložil sluchátko k uchu.
„Pane prezidente, omlouvám se, to nepatřilo vám, volal jsem na svého zástupce. Zrovna tady řešíme takovou úplatkářskou aféru. Tady Novotný. Pamatujete si na mě?“
„Da, graždanin Novotný, na vás se nedá jen tak zapomenout. Co byste potřeboval?“
„Přináším vám mír…“
Vladimír Putin zakryl rukou sluchátko, obrátil se ke svému poradci a zašeptal: „Přináší prý mír.“ Poradce stáhl rty do dlouhého protáhlého „Ó“ a pak se oba rozesmáli.
„Tak da… pane…ehm…kolego, máte ho mít, ale už mně nic nepište, nebo…“
Toto „nebo“ zůstalo viset ve vzduchu jako otcův velký hrozíci prst.
Ale to už se opět slova chopil chrabrý junák z Čech: „A pane prezidente, přeju vám šťastné a veselé vánoce. Jo, jo, já vím, že je u vás máte o čtrnáct dní později,“ dodal snaživě.
Prezident Ruské federace zvolna položil telefon a obrátil se ke svému poradci:
„Poslyš Juriji, pamatuješ ještě na Jelcina?“
„Matně, pane prezidente, tehdy mi bylo jen deset let.“
„Víš Juriji, ten Jelcin…“
Poradce visel svému šéfovi doslova na rtech.
"…to byl takový náš ŘEPORYJEC!“

O dva tisíce kilometrů dál seděl v křesle zakaboněný muž s již hluchým sluchátkem u ucha a snil svůj sen o velkém politikovi, jehož sláva se dotkne hvězd.
Netušil, že se tak již stalo.
Jen trochu jinak než si představoval.