Těžký život policisty

Těžký život policisty

Paní Květáčková se vracela z nákupu. Bylo asi deset hodin. Slunce na obloze a obloha bez mráčků přislibovaly hezký den. Měla na sobě sukni, blůzku a připitoměle nasazený klobouček, to vše v jejím oblíbeném květovaném vzoru. Přestože jí bylo již přes šedesát, leckteré mladší dámy by jí mohly závidět její energii a vitalitu. Šinula si to sídlištěm, v každé ruce igelitku plnou věcí, které bude dozajista potřebovat, a cestou se zastavovala s kdejakou paní a drbnou. Jednalo se o velmi hovornou osobu. Bydlila sice od supermarketu sotva dvě stě metrů, cesta jí ovšem občas trvala i dvě hodiny. Paní Květáčková byla dnes ve velice dobrém rozmaru, ostatně jako vždy. A pak se to stalo. Zabočila do úzké uličky, kde bydlela v jedné garsoniéře, když tu se najednou přiřítil z vedlejší ulice chlap jako hora, popadl bábiny tašky, přelezl zeď a zmizel v ulicích města. Vše se seběhlo tak rychle, že paní nejdřív pár vteřin s vykulenýma očima lapala po dechu a pak se rozječela svým nenapodobitelným hlasem: „Pomóc, lupič! Policie!“ Z vedlejší hlavní ulice se přiřítilo několik zvědavců a s nimi i černovlasý policista s dobráckým pohledem. Bába ani nevěděla jak, ale dostala se na stanici policie, kde skupina znavených příslušníků začala s vyšetřováním. Dobrácký policista posadil starou paní do křesla. „Uklidněte se, paní,“ vyzval ji jakýsi starší příslušník s prošedivělou hlavou, který si sedl naproti ní. Představil se jako strážmistr Vrbovec. „Začneme s výslechem,“ začal k bábě, jež byla stále ještě v šoku, mluvit vyšetřovatel, „nejdřív vaše nacionálie.“
„Prosím?“ Bába zřejmě neznala význam tohoto cizího slova.
„Vaše jméno,“ dopomohl jí vyšetřující.
„Ach tak. Růžena.“ V tu se ozval klapot na klávesnici počítače, do kterého jiný policista zapisoval.
„Co to je?“ podivila se bába.
„Co?“
„Co je to za zvláštní psací stroj, když nedělá vůbec rámus?“
„Ale né, paní,“ vysvětloval Vrbovec. „To je počítač. PO-ČÍ-TAČ!“
„A kam se strkaj papíry?“
Vrbovec si pohladil těch pár vlasů, co mu ještě zbylo. „Pani, to byste nepochopila. Vaše Přijmení?“
„A kolik to stojí?“
„Občanko, laskavě se věnujte výslechu, ano!“
„Promiňte, pane četnik, když já hrozně fandím technickýmu pokroku.“
„Vaše Přijmění?“
„Květáčková.“
„Bytem?“
„Správně, bytem, já dům nemám.“
Vrbovcovi se začaly řinout kapky potu po čele. Začal si uvědomovat, že tohle nebude lehký případ. „Kde je ten byt?“
„Ve třetim poschodí. A to je špatně, protože v tom domě není výtah.“
„Tak teď jsme si moc nerozuměli. Zeptám se tedy jinak. Jakou máte adresu?“
„Ach takhle. Tak to jste se měl zeptat rovnou. Jiráskova šedesát sedm.“
„No vidíte. A teď nám radši popište, co se vlastně stalo.“
„Dobře. Nějaký sprostý lupič mne okradl o můj nákup.“
„Tak nám ho popište.“
„Pět rohlíků, paštiku, půlku chleba, noviny… Nevím, jako obvykle.“
„Co to, proboha, melete?“
„Ale vy jste říkal…“
„Já jsem říkal, abyste nám popsala toho lupiče!“
„Tak to řeknu rovnou!“
„No prosim.“
„Byl hrozně vošklivej.“
„Jak byl vysoký?“
„Já nevim, já si ho neměřila…“
„Ale! Jak byl asi tak vysoký?“
„Byl určitě vyšší než Jindřich.“
„To je kdo?“
„Můj manžel.“
„Dobře, jak je vysoký Jindřich?“
„Určitě menší než ten lupič.“
„Což je jak?“
„Jak hora.“
„Napište do protokolu sto osmdesát až dvě stě centimetrů,“ obrátil se Vrbovec na zapisovatele.
„Barva vlasů?“
„Černá.“
„Zvláštní znamení?“
„Jak to mám vědět?“
„Snad jste ho viděla?“
„No to ano, ale mě astrologie nikdy moc nezajímala.“
„Proboha, osobo, jaká astronómie?“
„Astrologie.“
„Co to sem taháte?“
„To vy jste říkal, abysem vám řekla jeho znamení!“
„Myslel jsem zvláštní znamení. Zvláštní!“
„Co považujete za zvláštní znamení? Já myslím, že jsou všechny normální!“
„Považuji za něj například pásku přes oko nebo jizvu.“
„Ách tak. Byl velkej jak hora.“
„To už jste říkala.“
„Ale vy jste se ptal.“
Najednou Vrbovcovi napadlo, že vlastně vůbec neumí vyšetřovat. Výslech se táhl v podobném duchu ještě několik hodin a nakonec byl případ uzavřen jako „nevyřešitelný.“
Těžký život policisty

Paní Květáčková se vracela z nákupu. Bylo asi deset hodin. Slunce na obloze a obloha bez mráčků přislibovaly hezký den. Měla na sobě sukni, blůzku a připitoměle nasazený klobouček, to vše v jejím oblíbeném květovaném vzoru. Přestože jí bylo již přes šedesát, leckteré mladší dámy by jí mohly závidět její energii a vitalitu. Šinula si to sídlištěm, v každé ruce igelitku plnou věcí, které bude dozajista potřebovat, a cestou se zastavovala s kdejakou paní a drbnou. Jednalo se o velmi hovornou osobu. Bydlila sice od supermarketu sotva dvě stě metrů, cesta jí ovšem občas trvala i dvě hodiny. Paní Květáčková byla dnes ve velice dobrém rozmaru, ostatně jako vždy. A pak se to stalo. Zabočila do úzké uličky, kde bydlela v jedné garsoniéře, když tu se najednou přiřítil z vedlejší ulice chlap jako hora, popadl bábiny tašky, přelezl zeď a zmizel v ulicích města. Vše se seběhlo tak rychle, že paní nejdřív pár vteřin s vykulenýma očima lapala po dechu a pak se rozječela svým nenapodobitelným hlasem: „Pomóc, lupič! Policie!“ Z vedlejší hlavní ulice se přiřítilo několik zvědavců a s nimi i černovlasý policista s dobráckým pohledem. Bába ani nevěděla jak, ale dostala se na stanici policie, kde skupina znavených příslušníků začala s vyšetřováním. Dobrácký policista posadil starou paní do křesla. „Uklidněte se, paní,“ vyzval ji jakýsi starší příslušník s prošedivělou hlavou, který si sedl naproti ní. Představil se jako strážmistr Vrbovec. „Začneme s výslechem,“ začal k bábě, jež byla stále ještě v šoku, mluvit vyšetřovatel, „nejdřív vaše nacionálie.“
„Prosím?“ Bába zřejmě neznala význam tohoto cizího slova.
„Vaše jméno,“ dopomohl jí vyšetřující.
„Ach tak. Růžena.“ V tu se ozval klapot na klávesnici počítače, do kterého jiný policista zapisoval.
„Co to je?“ podivila se bába.
„Co?“
„Co je to za zvláštní psací stroj, když nedělá vůbec rámus?“
„Ale né, paní,“ vysvětloval Vrbovec. „To je počítač. PO-ČÍ-TAČ!“
„A kam se strkaj papíry?“
Vrbovec si pohladil těch pár vlasů, co mu ještě zbylo. „Pani, to byste nepochopila. Vaše Přijmení?“
„A kolik to stojí?“
„Občanko, laskavě se věnujte výslechu, ano!“
„Promiňte, pane četnik, když já hrozně fandím technickýmu pokroku.“
„Vaše Přijmění?“
„Květáčková.“
„Bytem?“
„Správně, bytem, já dům nemám.“
Vrbovcovi se začaly řinout kapky potu po čele. Začal si uvědomovat, že tohle nebude lehký případ. „Kde je ten byt?“
„Ve třetim poschodí. A to je špatně, protože v tom domě není výtah.“
„Tak teď jsme si moc nerozuměli. Zeptám se tedy jinak. Jakou máte adresu?“
„Ach takhle. Tak to jste se měl zeptat rovnou. Jiráskova šedesát sedm.“
„No vidíte. A teď nám radši popište, co se vlastně stalo.“
„Dobře. Nějaký sprostý lupič mne okradl o můj nákup.“
„Tak nám ho popište.“
„Pět rohlíků, paštiku, půlku chleba, noviny… Nevím, jako obvykle.“
„Co to, proboha, melete?“
„Ale vy jste říkal…“
„Já jsem říkal, abyste nám popsala toho lupiče!“
„Tak to řeknu rovnou!“
„No prosim.“
„Byl hrozně vošklivej.“
„Jak byl vysoký?“
„Já nevim, já si ho neměřila…“
„Ale! Jak byl asi tak vysoký?“
„Byl určitě vyšší než Jindřich.“
„To je kdo?“
„Můj manžel.“
„Dobře, jak je vysoký Jindřich?“
„Určitě menší než ten lupič.“
„Což je jak?“
„Jak hora.“
„Napište do protokolu sto osmdesát až dvě stě centimetrů,“ obrátil se Vrbovec na zapisovatele.
„Barva vlasů?“
„Černá.“
„Zvláštní znamení?“
„Jak to mám vědět?“
„Snad jste ho viděla?“
„No to ano, ale mě astrologie nikdy moc nezajímala.“
„Proboha, osobo, jaká astronómie?“
„Astrologie.“
„Co to sem taháte?“
„To vy jste říkal, abysem vám řekla jeho znamení!“
„Myslel jsem zvláštní znamení. Zvláštní!“
„Co považujete za zvláštní znamení? Já myslím, že jsou všechny normální!“
„Považuji za něj například pásku přes oko nebo jizvu.“
„Ách tak. Byl velkej jak hora.“
„To už jste říkala.“
„Ale vy jste se ptal.“
Najednou Vrbovcovi napadlo, že vlastně vůbec neumí vyšetřovat. Výslech se táhl v podobném duchu ještě několik hodin a nakonec byl případ uzavřen jako „nevyřešitelný.“