Povídky z pudy

Člověk pražský a městský vůbec, prožije většinu času v činžáku. Zabydlí se, rok za rokem ubíhá, sem tam se někdo odstěhuje a sem tam i nějaký drobeček přibude. Ani si vlastně neuvědomuje svoje okolí, jako já obyvatel zánovního činžáku, který se svojí manželkou tráví v tomto mraveništi rok za rokem svého života. A tu máš čerte kropáč! Náhle se člověku představí pravá tvář jeho drahocenného činžáku a v témže okamžiku téměř v jednom dni je stržen do víru jeho života o kterém až dosud neměl ani ponětí. K tomu všemu stačí si vyrazit pouze na naši půdu. Já jsem se tam dostal pouze náhodou po několika letech.



Tehdy na jaře bylo nádherné počasí a my jsme se s mojí chotí pustili znovu do tenisu. Chtěli jsme prohnat svá zlenivělá těla. Rakety toť se ví byly kdesi na půdě. A tak jsem se jednoho dne vypravil na půdu, abych hledal v harampádí kde by mohly být. Ticho bylo náhle přerušeno klapnutím dveří u půdy, ani bych si toho nevšiml, ale zaslechl jsem tiché šuškání. Kdosi se dorozumíval, zda na půdě nikdo není, domovnice nechává vždy dveře na půdu odemčeny. Někdo docela cizí řekl „pojďte za mnou“. A dali se na pochod bludištěm půdy. Jak jsem zahlédl, byla to Jana Zoubkovic, která promluvila, statná čtrnáctiletá dívenka byla jako struna, prsíčka pěkně do dlaně, obličej jako andělíček. Za ní šel její bratr a kamarádka Jarča. Ruda byl nevlastní bratr Jany, vyčouhlý 16ti letý výrostek. Jana byla vlastní dcera paní Zoubkové a když jí byly 3 roky, tak se její matka provdala za pana Zoubka, jenž byl také vdovec a jeho syn Ruda byl pětiletý. Asi před půl rokem pan Zoubek zemřel. Odkázal ženě obchod s podmínkou, že ho synovi po jeho vyučení předá.