TRE ,DUO, UN,INIZIO

„Tre!“ a je to tady „Duo!“ jen klid „Un!“ připrav se „INIZIO!!“ jeď!
Velký italský závod Diablo del Popolo začal. Desítky krásných nablýskaných sportovních aut se žene ulicí Del Corso, aby se následně rozpojily a každé z nich si našlo svou vlastní cestičku ven z Říma. Jedu tuhle trasu už po třetí, takže moc dobře vím jako okliku si vybrat. Předjedu jedno Porsche, pak nějakého Fiata a nakonec roztomilého Smart mhd. Zůstanu na ulici s jednou pouliční lampou úplně sám. Sešlápnu plyn až k podlaze, auto mě veze po mokré silnici. Noc je chladná a čistá. Sem tam jde vidět obláček mlhy, ale jinak jsou perfektní podmínky pro závody. Trasu, kterou jsem vybral, zná mé Mitsubishi Lancer nazpaměť. Prokličkuju pár zatáčkami a už se vyřítím na krajní silnici do Florencie. Postupně by sem měli dorazit všechna auta. Já jsu nejspíš první. Jako každý rok nikdo mou zkratku nepřekonal. Nebože by přece jen? Zahledím se na asfalt přede mnou. Dvě světla. Opravdu mě někdo předjel! Doháním ho. Snažím se auto poznat. Hmmmm. Černé Lamborginy Gallardo se žlutými pruhy. Tak tohle auto tu ještě nebylo. Nějaký nováček si mě tady v klídku předhání. Tak to teda ne. Vypadni z té silnice. Najedu mu z boční strany a snažím se ho vyhodit. Oba jedeme na plno. Nemá kam uhnout, leda že by zpomalil. Ha mám ho. Lambo začne brzdit, až se zařadí za mého zeleného Lancera. Jinak to ani být nemohlo. Jsem jasně lepší, Prostě trojnásobný vítěz. Kouknu do zpětného zrcátka. Za mnou je tma. Nejspíš vzdal přetahovanou o první místo a radši si hlídá stříbrnou medaili. Jedu si dál.

Co to?! Najednou se kolem mě prožene auto. Ale ne, zase ten nováček. Co to tu vymýšlí? Nejspíš vypnul světla, takže jsem ho ve zpětném neviděl. Tak tohle si přehnal hochu. Nikdo mě nepřemůže ne na Diablu. Přišlo mi trochu zvláštní, že za sebou ještě neslyším ostatní auta, ale v zuřivosti vyvolanou bojem, jsem to nechal nepovšimnuté. Takhle je to možná víc vzrušující. Já, mé auto, on, jeho auto, jedna silnice, dva řidiči, tma, noc, ticho, rychlost, hvizd kol, Diablo del Popolo. Snažím se ho předjet, a když se mi to povede, už mě zase dohání. Prostě klasická přetahovačka. Jenže tahle je taková divná. Soupeř jezdí velmi elegantně. Ladně řídí auto. Kličky provádí s naprostým klidem. Přesto jde vidět, že i on je rozčilený soutěživostí. To člověk pozná na stylu jízdy. Vlasy už mám celé rozcuchané, ikdyž nemám otevřené okýnko. Ne já ho nenechám vyhrát. Florencie již bude nedaleko. Nemám už moc času. Bude to moje vítězství, ale asi jen o chlup. Je to těžký. Ten jezdec moc dobře ví, co dělá. Já však taky. Takže teď nebo nikdy. Světla Florencie blikají v dálce. Dupnu na plyn. Projíždím kolem něj. Rychleji už ho skoro mám. První baráky cílového města. Pořád jedeme vedle sebe. Dokážu to. Má kola začínají být rychlejší. Vyhrávám! Cílová čára. Ještě pár metrů. 100 metrů. 50 metrů. 10 metrů. A jsem vítě...

Probudím se na mokrém asfaltu. Sakra. Co se stalo? Rozhlížím se kolem sebe. Šíleně mě bolí hlava. Au. A nohu mám taky v háji. Jsem ve Florencii před cílovou čárou. Můj zrak se stočí k zelenému Mitsubishi Lancer s oranžovými pruhy. Vypadá docela dobře. Trochu pomačkaný nárazníky a poškrábané přední sklo, jinak nic extra. Zatím co Černé Lamborginy to odneslo hůř. Je celé sešrotované. Těžko říct jestli na tom byl hůř předek nebo zadek. A přední sklo leží roztříštěné na tisíc kousíčků kolem křehké, nehybné, mladé postavy dívky, která leží v bezvědomí na silnici. Připlazím se k ní. Zkontroluju jí životní funkce. Žije! Trochu ji proplesknu. „Slečno!“ probudí se „Slečno, kde jste se tu vzala? Srazilo vás některé z těch aut? Mluvte!“ Slečna pootevře víčka. Má krásné šedé oči. „Co? Promiňte, co jste říkal? Vyhrála jsem?“ Cože? Co to povídá? Jak by mohla vyhrát, když... Teď mi to došlo. Já jsem málem prohrál s holkou! Ten můj soupeř byl tenhle uzlíček neštěstí v krásném obalu. I když pro tuhle jezdkyni bych klidně i prohrál. „Nic slečno. Uklidněte se. Nejspíš nevyhrál nikdo. Naše auta jsou asi metr před cílem. Já jsem Martin a vy?“ připadalo mi vhodné se představit, když už jsme nejspíš nabourali do sebe. „ Já jsem Kate.“ Pomohl jsem jí, si sednout. Zmateně se rozhlíží kolem sebe a skončí s obhlídkou prostředí u svého auta. Okamžitě mě zalije lítost. Chudák. Vím, co pro člověka znamená takový poklad jako nablýskaný sporťák a vím taky jaký je to pocit, když vypadá tak jako to černé Gallardo.
„To bude dobrý. Věř mi. Dáme to do servisu a všechno bude jako dřív.“
„Dobře. Já to zvládnu. A co vy? Jak dopadlo tvé auto?“
Jediný pohled jí stačí, aby zjistila, že jsem na tom podstatně líp. „Aha, takže docela dobře. No nic.“ Její smutný pohled mě dojímá, ale zároveň se mi docela líbí držet ji kolem ramen utěšovat ji, hladit ji po vlasech a lehce umývat navlhčeným kapesníčkem ranku na koleni. Náhle mi cosi zarachotí v autě. Vysílačka, kterou má každé závodící auto, se vzpamatovala. Někdo nám chce cosi sdělit. Přesuneme se k ní. Posloucháme. V šumějícím repráčku se ozývá mužský spěšný hlas.
„Haló! Jste tam? Doufám, že jo. Ostatní auta zabalili poldové! Chlupatí se objevili v Římě a nikdo se včas nedostal na hlavní silnici. Je tam s tebou i holka? Je nová. Dávejte pozor na fízli a koukejte vypadnout, ať jste kde jste!“
Tak to nám ještě scházelo. Hlas utichl, beznadějně se na sebe podíváme. Tak a jsme v háji. Teď už Florencií projíždí auta Policie ve všech ulicích. Rozhodneme se nasednout do mého auta a vypadnout pryč. Trochu ji zneklidnilo, že nechá své vozidlo ležet samotné na silnici. Po dlouhém loučení si však nasedneme do Lancera a vyrazíme. Přes rádio zjistíme podrobnosti o Policejním pronásledování dvou lidí zřejmě páru. Muž a žena v Mitsubshi Lancer na útěku hlásá Italská rádiová stanice. Takže, po nás jdou fízlové.
„Necháš mě ve svým autě než nás ti grázlové dostanou?“ posměšně a s mrknutím oka se mě Kate zeptá. Stejným gestem jí kladně odpovím. Vlastně to nebyla až taková hrůza. Závod jsem nevyhrál, ale to nikdo. A teď mě čeká dlouhá (možná i krátká, avšak doufejme, že ne) cesta s okouzlující dívkou po slunné Itálii. Co víc si přát?

Snad jen mít auto v lepším stavu, protože, kdo ví, jak daleko s tak zřízeným autem dojedeme. Když jsem shlédl auto na poprvé, zdálo se, že je jenom předek auta trošku naražen, jenže teď po pár kilometrech je jasné, jak moc je auto zničené. Ne jen pár odřenin, ale i vnitřní zranění vozu. Najednou mě s myšlenek na dívku vedle mě, pálící slunce nad hlavou a auta v zcela hrůzném stavu, vytrhne nečekaný telefon od sestry Jane. S potěšením Jane vyslechnu. Je prý ve Florencii v jednom servisu svého kamaráda, a jestli se třeba nechci stavit. Parádně se nám to teď hodí.
„Ok, Jane, stavím se, ale...“
Po sdělení mého problému a po krátkém přemlouvání mi do mobilu dovolí dojet a opravit si auto v servisu jejího kamaráda, i když to pro oba znamená velké nebezpečí, přece jenom jsme hledaní italskou policií.
Od Florencie jsme se moc nevzdálili. Rychle auto otočím a jedem zpět.

Dojeli jsme do Florencie, musíme si dávat velký pozor. Přijeli jsme odlehlejší částí města, přesto jsme cestou potkali ne jedny benga. Na ulici La lastra je lidu prázdno. Chvíli trvá než najdeme šedou nenápadnou budovu s nápisem Servise Basillien. Kdybych nepotřeboval nutně opravit auto, v životě bych do tohohle baráku nesvěřil své Mitsubishy. Ani Kate se na ten objekt nedívá nadšeně. Tázavě na mě pohlédne. V jejích očích jasně čtu otázku: To nemyslíš vážně? Pokrčím rameny. Nedá se nic dělat. Musíme tam jet. Zatroubím. Nečekáme dlouho. Okamžitě se otevře garáž. Zaparkuji v ní vozidlo. Garáž je prostorná. Pobíhá tu pět ušpiněných chlápků. Skutečně to tu vypadá jako opravna aut pro hledané zločince a mafiány. Pomůžu galantně Kate z auta. Rozhlíží se. Asi se tu necítí dobře. Spatřím sestru. Zaujatě diskutuje s mužem v montérkách. Že by s tím kamarádem? Hlasitě na ni zavolám. Usměje se na mě. Neviděli jsme se asi rok. Obejmeme se. Každý vyprávíme různé hlouposti. Z rodinného shledání mě vyruší menší odkašlání mé spolujezdkyně. Málem jsem zapomněl, co tu vlastně dělám. Rychle setře odvykládám příběh nepovedeného závodu. Jane nás zavede k muži, majiteli servisu, Basilliánu Melisemu. Představím sebe i Kate a začnu nanovo vyprávět události, které se staly v posledních hodinách. Nepřívětivě zamlaskne, když ve svém výkladu dojdu k sešrotovanému Lamborginy. Sjede mou bývalou soupeřku od sportovních botasek po rozpuštěné konečky hnědých vlasů. V očích mu bleskne. „Velice mi je vašeho auta líto signora. Mohu vás na něco pozvat? Na čaj, kávu, panáka?“ No tohle! On mi jede po... vlastně proč se rozčiluju. Nic mezi námi není. Ale stejně mi to hrozně vadí. Trochu mě uklidní, že Kate zdvořile odmítne. Zklamaně se Basillián vrhne do opravy Mitsubishy s mou malou pomocí. Všech pět chlapů okamžitě přestane pracovat a starají se jen o můj polorozpadlý vůz. Teda ta sestra, ale umí pomoct, když chce. Po několika minutách s hlavou v autě musíme konstatovat, že je nutno vyměnit celý motor, jestli chceme vozu vrátit plný výkon.
A byl tu další problém. Motor můžeme získat jen na obědnávku. S uvážením, jaké mám auto,Mitsubishi Lancer EVO výrobou v Japonsku ke kterému se motor vyrábí jen v Japonsku, bude to asi trvat dost dlouho .
Basilián s velkým zaujetím pro věc vezme telefon. Obvolává své přátele v celé Itálii. Kate za celou dobu našeho montování seděla u okna. Pozorovala nás, jak s Basiliánem diskutujeme o motorech. Má svraštěné obočí. Nejspíš nad něčím hluboce přemýšlí. Všimne si mého pohledu. Usměje se. Úsměv jí oplatím. Dojdu k ní. „Nad čím uvažuješ?“ „Přemýšlím, kde seženu nové auto, až budeme z téhle šlamastiky venku.“ Přikývnu, avšak poradit jí nemůžu. Chytnu ji za ruku a pevně ji stisknu. Vytrhne se mi, ale usměje se. No alespoň něco. Basillián k nám přistoupí. Nepovedlo se mu sehnat někoho, kdo by měl motor pro Mitsubishi. No to je úžasný. Tady zůstat nemůžeme večer sem chodí policejní prohlídky kvůli pár kradeným autům, a kdyby jsme šly do Hotelu zatknou nás dřív, než bychom otevřeli dveře pokoje. V mé, Basiliánově, Janině i Katině tváři jde vidět obrovské zadumání. Nikdo z pracovníků si nás nechce vzít domů. Nikdo neví, kam bychom se ukryli. Naštěstí mám tu nejlepší ségru na světě. V očích se jí mihne záblesk nápadu. „Můžou jít k Michaelle.“ Já ani Kate nevíme, kdo je Michaelle, ale z výrazů ostatních mi přeběhne mráz po zádech. „Zbláznila ses?“ vykvikne Basillián „Víš, co má za podnik?“ Jane samozřejmě ví, co má Michaelle za podnik. A já s Kate jsme se to brzy dozvěděli. Hned jak nás Jane vyhodila z auta u Madame Michaellle mi všechno došlo. Červený nápis s růží, lampy se svíčkami, velké barokní dveře. Mé partnerce to nejspíš dojde taky. Rozšíří se jí zorničky poznáním. „To je vykřičený dům!!“ nechápavě na ni pohlédnu. Vykřičený dům? Co je to za výraz? „Tedy bordel.“ opraví se. Vejdeme dovnitř. Sestra už odjela. Nechala nás tu samotné. Malá čiperná paní za pultem se na nás zaškaredí. Doploužíme se až k ní. „Ale, ale ragazzo tady ti slečnu obstaráme. Nebo nám vedeš posilu?“ a se smíchem si Kate prohlíží. Nejspíš ji to naštve, protože se jí ve tváři objeví vzdorovitý výraz. Začne se s paní vybavovat. „Hledáme Madame Michaelle.“
„Právě s ní mluvíte, holubičko.“
„Výborně. Posílá nás signora Jane a signore Basillián. Doufám, že vám nemusím říkat, kdo jsou.“
Madame Michaelle se pozastavila. Nejspíš jsme jí to říkat nemuseli.
„Nemám žádný volný pokoj, ale syn si odvezl auto, můžete jít do garáže. Je tam teplo a postel. Občas ji využívám jako pokoj pro hosty, jestli mi rozumíte.“ Rozumíme až moc dobře. Souhlasně přikývneme. Dostaneme klíče od garáže. Jedna slečna z personálu nás zavede k našemu ubytování. Pak už zůstaneme samy. Vejdeme dovnitř. Jestli tohle je garáž tak já jsem krokodýl Dandie. Celou místnost pokrývají tapety a koberec, kromě malého prostoru, na kterém obvykle asi parkuje malý Smart. V rohu stojí těsná postel pro jednoho. Co teď?

Sedím s Kate na koberci u zdi. Nevím, co mám dělat. S jinými závodníky už jsem takhle párkrát přespal, ale nikdy s námi nebyla holka. Co jí mám povídat? Jaké má asi ráda téma k hovoru? Nevím, jestli rozumí autům nebo je jen další rozmazlený dítě, co dostalo k narozeninám od rodičů luxusní auto. Každopádně na ni pořád civím. Je strašně hezká. Je jí asi můj upřený pohled nepříjemný. Rychle. Něco řekni. „Ehhmmm.“ No tak to se ti fakt povedlo. Martine si mistr konverzace. „To bylo tvoje auto?“
„Jo dávala jsem ho do kupy přes tři roky.“ V očích se jí zatřpytí slzičky. Už nikdy si nebudu povídat s holkou. Takhle to pak dopadá.
„Takže se v autech vyznáš?“ blbá otázka.
„Jen v některých. Třeba tomu tvému Mitsubishy moc nerozumím.“ Lehce se pousměje.
„A kterým teda jo?“
„No hlavně Lamborginy. Pár let jsem pracovala v jejich výrobně, ale pak mě vyhodili za účast na nelegálním závodě Paradise on London.“ Trochu se odmlčí. Na rtech jí pohrává zasněný úsměv. Asi vzpomíná.
„Takže ty si byla na Paradise on London tento rok?“
„Hm.“
„Já taky, bohužel mě diskvalifikovali.“ Jo diskvalifikovali, protože můj hlavní soupeř zná dobře rozhodčí no a... prostě jsem ten závod nejel.
„Aha.“
Zase dlouhé ticho. Ani jeden nemůžeme najít řeč k hovoru. Začnu zase já.
„Všimla sis, jak po tobě Basillián vyje...?“ nestačím svou otázku dokončit. Něco zazvoní. Vibruje mi mobil. Aha to je Basillián. Zmáčknu zelené tlačítko. Ozve se Basilliánův hrubý hlas. „Zdar Martine, tak už mám ten motor. Čeká na tebe můj dobrý přítel v Palermu. Ale má to háček. Je to asi tisíc kilometrů. Ale ty to zvládneš. Nemůžu moc mluvit. Čekám kontrolu. Tak čau.“ Zavěsí. Přeříkám jeho monolog Kate. Ta se zamyslí. Určitě nás napadá stejná otázka. Jak se dostat do Palerma bez auta? Nijak. Musíme sehnat auto. Hlavou mi teď běželo tisíc myšlenek. Kde vzít auto, Basillián má problémy s policií, dobře mu tak, proč jsem na něho naštvaný, protože vyjel po Kate, proč mi to vadí, nevím, jsem cvok, povídám si sám se sebou, Kate mě pozoruje, je moc hezká. Jo takovéhle klukoviny se mi teď honily hlavou. Asi dvě hodiny jsme s Kate přecházeli z jednoho rohu do druhého, povídali si o autech, mlátili se polštáři a teď se vydýcháváme položení na podlaze. Asi jsme cvoci oba. Kate dostala nápad. „Zavolej Basilliánovi. Určitě už má po kontrole. Třeba nám zařídí auto.“ Vůbec nad tým nápadem neuvažuju a okamžitě vytáčím správné číslo. „No. Co je vole?“ milé přivítání. „Hele sorry, ale nemáš nějaký pojízdný auto?“ „Ne!!“ jejda tak asi neměl náladu si s někým povídat. Nebo že by mu vadilo, jak ho Kate odpálkovala? Kouknu na Kate. Už nesedí na zemi. Stojí u dveří. Předkloněná. Zadeček má vyšpulený přímo na mě. Minisukně se jí vytahuje nebezpečně nahoru. Trochu se nahnu, abych měl lepší výhled. Kate tiše naslouchá. Najednou otevře dveře. Do pokoje spadne jedna z holek u Madame Michaelle. Rudá jako rajče nám vysvětlí, proč nás šmírovala. Vyslechla náš rozhovor o autech. Nabízí nám dvě auta. Špičkový. Od svého bratrance, když ji nějak vytáhneme z noční směny. Chudák. Může jí být ani ne patnáct. I Kate se objeví ve tváři lítostivý výraz. Lehce dívenku z noční směny osvobodí. Nejspíš jí Basillián řekl o něco víc než mě, protože když přijde za madame Michaelle s výmluvou pro Jesmine (ta dívka) má v obličeji výhružný pohled, zatím co madame zbělá jako stěna. Bez vyptávání dívku propustí. Nikdy jsem se od Kate nedozvěděl co Michaelle řekla, avšak myslím, že už nám tato dáma nikdy problémy dělat nebude. Jesmine nekecala. Opravdu nám zařídila na zítřek dvě krásný auta. Jejímu bratranci se nejspíš nelíbí její povolání. Zavolala nám, že má jednoho Lotuse a jednoho Jaguára, tak který prý chceme. „Který chceme?“ zeptám se Kate, i když odpověď znám. Laškovně na mě mrkne. Přikývnu. „Oba!“ Zavěsím. Chvíli se smějeme. Najednou Kate vykřikne: „Beru si Lotuse!“ a se smíchem se zhroutí na postel. „Máš ho mít!“ a zhroutím se na její ploché bříško. Chvíli si v téhle pozici povídáme. Po pár minutách však Kate usne. Ležím na jejím bříšku. Všude je tma. Nade mnou se zdvihají její ňadra. Lehce se pousměji. Fakt se netěším, až tohle dobrodružství skončí.