Židle

Stojím na židli se smyčkou kolem krku ve svém obýváku. Naproti mně je okno a kolem mě běžný nábytek a elektronické vymoženosti. Doufám jen, že si mě nikdo nevšimne z toho okna dřív, než to udělám. A co chci udělat? Chci se zabít, ani sám pořádně nevím proč, většina lidí by dala všechno za můj život.

Měl jsem dobrý životní start, narodil jsem se do bohaté rodiny. Vystudoval práva, jak si moje rodina přála. Mám vlastní advokátskou firmu, spoustu peněz, hromadím tuny majetku. Možná se tím majetkem snažím zaplnit tu prázdnotu, která je ve mně. Myslel jsem, že bych jí snad mohl zaplnit ženou, tak jsem se oženil. Prvních pár měsíců jsem snad i byl šťastný. Ale teď, po několika letech už jí dávno nemiluji a jsme jen dva odcizení lidé sdílející jeden dům. Nevím, kam bych před svojí osamělostí utekl, jsem mezi lidmi, cítím se sám, jsem bez lidí, cítím se sám.

Nemám už jiné východisko, tři, dva, jedna… a nic. Tak ještě jednou, tři, dva, jedna… jsem tak ubohý, že se nejsem schopný ani zabít?! Jsem zasr*ný srab, který nedokáže ani překonat svůj pud sebezáchovy, i když ho tady zde nic nedrží.

Někdo zvoní, snad to není má žena, chci slézt ze židle, ale najednou „křup“. Praskla jedna noha u židle a já padám, bohužel jsem si nezlomil vaz. Kopu nohama, funím a držím si rukama smyčku. Deset sekund, je to opravdu peklo, dvacet, teď už bych možná chtěl i žít, třicet, je konec. Zabila mě moje židle za dvacet tisíc.