ZÓNA NEÚSPĚCHŮ

Biochemik zasmušile hleděl na nefunkční model tvora, žijícího na této planetě a uvažoval, v čem mohla být chyba. Od chvíle, kdy začali s pracemi zde v té mělké rozsáhlé kotlině, ohraničené horami a kopci, se jim nic nevedlo. Do té doby šlo všechno hladce, postup výzkumu byl naplánován a po planetě postupovali jak se hodilo, jen tak aby se s ní seznámili. Hlavně tedy s živočichem, který tu zjevně byl dominantní – kvůli tomu tady také po svém objevu zůstali.
Když tehdy posádka průzkumné lodi, tvořená jím a fyziotechnikem zjistila, že tuhle planetu obývají tvorové podobné jim samým, dostala za úkol studovat je. Podobnost je tu opravdu nebývalá: dvě nohy, dvě ruce, hlava na krku, stejné smyslové vnímání, využitelná vzdělavatelnost, život ve větších komunitách. Technická úroveň nízká, další vývoj je jen otázkou času. Kontakt v budoucnu možný, pravděpodobný až doporučitelný; v současnosti možný, nežádoucí. Výrazné odlišnosti: jsou to tvorové o něco větší a ačkoliv se vyskytují v různobarevných modifikacích žádní nejsou zelení. I způsob růstu je podivný. Nevznikne nějaký základ, na kterém by přirůstaly další části v neměnné velikosti. Na svět přijde jakási miniatura hotového tvora se všemi orgány a ta se pak zvětšuje takhle vcelku až do určitého konečného stavu.
Právě na studiu růstu je stihlo fiasko, kvůli kterému se konečně rozhodli opravdu opustit tento kraj, ale to už bylo po řadě předchozích drobných neúspěchů a biolog byl přesvědčen, že tady by se nepovedlo studium ničeho. Budou muset odtud a všechno zopakovat jinde. Mimo toto území problémy nebyly, zejména po objevení cesty do rozumového centra se práce stala běžnou rutinou. Vytipovanému jedinci se prostě vnuklo rozhodnutí, že půjde kam je třeba, tam si ho podal převaděč a šup s ním do laboratoře. V laboratoři se mu okopírovaly potřebné informace a převaděč ho vrátil zpátky. Vzpomínka na takovou událost byla zčásti vymazána, zčásti k ní byl zatarasen přístup, jak to kdy šlo. To je těžší než vnuknutí myšlenky a musí se to dělat v laboratoři. Vše je kryto časovou clonou; ať je akce jakkoli dlouhá, venku uběhne jen zlomek času. Jejich přítomnost musí totiž zůstat utajena.
Tak to šlo všude, jenom tady ne. Ať vnukli místním obyvatelům cokoliv, vždycky se všechno nějak zvrtlo a oni to udělali jinak, dokonce i naopak, případně neudělali vůbec. To poslední bylo zcela nepochopitelné, dokud badatelé nezjistili, že v takovém jedinci okamžitě po vnuknutí akce vzniklo vědomí, že už ji vykonal. Díky této neuvěřitelné obranné reakci měl tedy hotovo, aniž by si to vůbec uvědomil.
Vyšetření růstu mělo být zcela banálním úkonem. Podle plánu bylo třeba získat již dorůstající exemplář, sejmout růstové jevy, zároveň sestavit zmenšený organický model, do něj aplikovat získané informace, exemplář vrátit a spustit v modelu růstový proces, samozřejmě zrychlený. Jako vhodné místo příjmu se sama nabízela rovná plocha jezera s uměle vytvořeným můstkem, vybíhajícím do vody. Poblíž žila téměř dospělá dívka, právě vhodná pro takový výzkum. Vyvolat v ní rozhodnutí jít k vodě nebyl problém. Matce, která žila s ní vnukli pár uklidňujících myšlenek, aby nějak neovlivňovala dceřin úmysl. Takový byl zaběhnutý a předepsaný pracovní postup, který nikde neselhal, ale tady tomu bylo jinak. V matce na základě jakýchsi zcela iracionálních informací z dřívějška vzniklo přesvědčení, že musí dceru stůj co stůj zadržet doma. Bez oněch uklidňujících vizí by ji to ani nenapadlo. Chemik i technik měli pak plno práce: jeden posiloval dceřinu vůli k odchodu, druhý oslaboval matčinu vůli ji zadržet. Nakonec dívka se zpožděním vyrazila, proti všem předpokladům však nešla jen tak, ale vzala s sebou koš prádla. Teď zpětně se to dá teoreticky vysvětlit: zřejmě šlo o to, že nikdy bez prádla k jezeru nechodila, ale počítejte s tím předem! Nestanula tedy na určeném místě, ale položila tam prádlo a klekla si vedle. Nařízený převaděč ovšem spustil transport a začal do laboratoře cpát kousky prádla. Nastaven byl ale na mnohem větší zátěž a bral proto i dřevo z lávky. V okamžiku byla dívka ve vodě.
Nikdy se taková jednoduchá věc nejistila, kvůli špatným zkušenostem však chtěl technik raději na průběh dohlédnout. Vylezl si na jakousi vysokou štíhlou dřevinu, zaklesl se ve větvích a hlídal. Viděl tedy co se stalo a několika rychlými údery jednou dlaní o druhou aktivoval záchranné havarijní pole, s jehož pomocí se dostal pod vodu, děvče vytáhl a dopravil do laboratoře. Tam už se biolog přetahoval o prádlo a kusy dřeva s přístroji, které se snažily z nich sejmout informace o růstu, přesně podle programu. Proto se dívka dostala k výzkumu nejen se zpožděním, ale i do již rozjetého procesu. Dál už šlo vše jak má být. Sejmutí informací, výroba modelu, dívčin návrat domů.
Pak se ukázaly další problémy, způsobené zřejmě ztrátou synchronizace na začátku akce. Během ní neuplynul venku zlomek času, ale celý rok. Dívka událost nezapomněla, naopak některého z nich viděla a pamatovala si ho. Viděla i model a chtěla ho mít doma u sebe, protože v ní k němu vznikl vztah, který mezi sebou tito tvorové často mívají – jakési vnitřní pouto, se kterým si analytici vědomí nevědí rady. Biochemika napadlo, že by jí model mohli dát, ať má pokoj, stejně nefunguje. Třeba si to myslí i fyzik, vždyť o nějakém utajení stejně nemůže být řeč. V době, kdy mysleli, že jsou kryti časovou clonou, šli totiž občas ven a jak potom zjistili, byli několikrát spatřeni.
Pokusili se dostat dívku do laboratoře, aby alespoň jí vymazali vzpomínky. Ona by se nechala vylákat na to, že by viděla model, ale matka vždycky spustila tak, že si to nakonec rozmysleli, a na nějaké další ovlivňování mysli už si netroufli. Nakonec tedy nechali věci tak, jak jsou, vždyť jako už tolikrát v tomto kraji i teď mohli být rádi, že na tom sami nebyli nějak biti.
Ani model sám nestál za nic. Když měl růst, začala mu ubývat hmota v místě největšího kontrastu středních příčných průřezů kolmých k ose… Prostě místo aby rostl, upadla mu hlava. Stimulovali růst několikrát a různými způsoby, ovšem vždy se stejným výsledkem. Vůbec nemá cenu to někam vozit s sebou. Chemik smutně pozvedl obě části modelu a obrátil se k technikovi: „Co s tím?“ Ten ale jen pokrčil rameny a pak rezignovaně mávl rukou: „Hoď jim to ke dveřím a jedem.“