00 ZAČÍNÁME KONCEM TÉ, KTERÁ PŘÍBĚH ZRODILA

Držel jsem její hedvábnou ruku a měl jsem strach.
Toužil jsem ji držet tak pevně, jak to jen bylo možné. Chtěl jsem si dotek její ruky uchovat navždy.
Svíral jsem její slabou ruku v mé a obával se, zdali ji nedržím až příliš tvrdě. Nechtěl jsem jí ublížit, nechtěl jsem, aby pociťovala další bolest.
Jak strašně ironické.
Po takovém množství léků proti bolesti by necítila, ani kdybych ji ruku proklál dýkou.
V momentě, kdy jsem se rozhodl, že raději svou ruku úplně stáhnu, otevřela pomalu oči.
Krásné mandlově tvarované oči, oči barvy mléčné čokolády.
Podle reakce jejích očí mi bylo jasné, že mě vidí rozmazaně.
Bylo znát, jak ohromně se snažila zaostřit svůj vyprchávající zrak.
Teď mě vidí.
Poznal jsem v jejích čokoládových mandlích ten záblesk radosti, že mě vidí alespoň trochu rozeznatelně.
Když jsem vytušil, že se chce ke mně napřímit, aby mi něco sdělila, rychle, ale něžně jsem ji stlačil ta útlá ramena, aby se nenamáhala.
Jsem u ní blízko. Můžu ji naslouchat, aniž by se musela hýbat.
Otevřela svá lehoučce růžová ústa, ale než byla schopna mluvy, vyšel z nich jen tichý sten.
Pohladil jsem ji po dlouhých kaštanových vlasech na znamení klidu, pochopení.
Nic jsem jí neřekl.
Nechtěl jsem ji rušit.
Lehce se usmála. Opravdu lehounce.
Potom už jsem slyšel její hlas. Mluvila krátce, ale pomalu.
Nechtěl jsem ji takhle slyšet.
Rvalo mi srdce, když jsem poslouchal jen to tiché, bolestné mluvení.
Než jsem jí stačil něco říct, zavřela oči.
Nezavřela, uzavřela.
Uzavřela navždy.
Oči barvy čokolády se mi skryly pod téměř průsvitnými víčky.
Nemusel jsem jí měřit tep nebo zkoumat dech.
Věděl jsem, že už není. Už nikdy nebude.
V hlavě mi těkaly desítky myšlenek.
Ale jedna převládala.
Její poslední slova.
"Prosím, oznam jim, že si vybere..."
Zbýval jen poslední řádek její knihy.
Nemohla dovolit, aby neznali konec...