6. díl - Miluj hudbu a mě

Dny už začínaly být docela teplé a tak Sophie každý den chodila na procházky se psem, do lesa a po okolí. Školu teď vůbec neřešila, trávila spoustu času sama, vyhovovalo jí to. Aspoň mohla v klidu a nerušeně přemýšlet a snít...
Na hodinu zpěvu se zase obzvlášť těšila. V pondělí ráno se upravila víc než v jiné dny a vyrazila přes les na zastávku. Cestou přes les zase slyšela praskání větviček a šouravé kroky. Zaposlouchala se a zvuky ustaly. "Je tam někdo?" zavolala rozhodně, protože už jí to začínalo jít na nervy. Nikdo jí neodpověděl a tak pokračovala v chůzi. Byla už skoro u zastávky když se zase ozval syčivý hlas, někde hodně blízko vedle ní: "Sophieee....Sophieeee...!" Překvapeně nadskočila a začínala mít docela strach. Zbrkle se rozběhla k zastávce a naskočila do právě přijíždějícího busu.
"Tohle musí přestat..." spílala v duchu když se snažila v buse uklidnit.
Ve škole si četla knihu, ale spíš jen bezmyšlenkovitě hltala slova, když nakonec zjistila, že ze tří přečtených stran neví vůbec nic. Zaklapla knihu a pokračovala v přemýšlení. Jeho oči...to jak se zatvářil smutně...vrtalo jí hlavou, co jí to chtěl říct, než je děda vyrušil. Vlastně celý týden nepřemýšlela nad ničím jiným. Ucítila na sobě něčí pohled a zvedla hlavu. Robin si ji zase nestydatě prohlížel, s hodně divných výrazem ve tváři. Radši rychle sklopila oči a nevšímala si ho...

Odpoledne vešla do hudebky s nadějí v očích, nikdo tam však nebyl. Hodina zpěvu uběhla neuvěřitelně rychle, ani se nenadála a už sbíhala schody a vyšla do dusného večera. Vypadalo to, že se brzy rozpoutá peklo. Obloha byla černá, byla stále větší tma, v dálce zněly hromy a začalo kapat. Přemýšlela že zavolá dědovi aby pro ni přijel, ale nechtěla ho pořád využívat, takže se rychlým krokem vydala na zastávku. Dorazila tam akorát, ale byla úplně promočená. Nastoupila do busu a už chtěla být doma. Po půl hodině jízdy vystoupila na své zastávce a před sebou měla jen 15 minut chůze tmavým obávaným lesem, v dešti a bouřce. Zhluboka se nadechla a vešla do něj.
Každý stín jí připomínal strašidelné stvoření, stromy se ve větru děsivě hýbaly a vítr jí každou chvíli do tváře přifouknul spršku kapek. Navíc zase slyšela ty divné zvuky, jako by někdo chodil v listí s dlouhým pláštěm. Panika jí pomalu pohlcovala.
Rozhlížela se za zvuky, ale v té tmě nic nerozeznala. Najednou zakopla o velký kořen a rozplácla se na zem přímo do kaluže vody. Kalhoty měla celé mokré a špinavé a řasenka jí tekla po mokré tváři v černých potůčcích. A najednou to tu bylo zas, děsivější než kdy dřív. "Sophie...Sophieeee..." Zůstala ležet na zemi jako opařená a srdce jí hlasitě tlouklo. "Mě neutečeš, Sophie" zasyčel ten hlas těsně vedle ní. Rychle vstala ze země a couvala pryč. Pak se otočila a rozběhla se po sotva znatelné cestě. Seběhlo se to tak rychle, že to vůbec nechápala. Za běhu jí někdo porazil na zem, chytil jí ruce za zády a zacpal pusu. Neviděla mu do tváře, nedokázala se ani pohnout... "Jestli budeš řvát, bude to ještě horší" zasyčel výhružně hlas nad ní až se roztřásla. Byla tak v šoku, že se jí ani nechtělo brečet. Útočník ji pomalu zvedl ze země a postavil ji na nohy. Snažila se mu vytrhnout, ale držel moc pevně. Asi to neměla zkoušet, nejspíš ho to naštvalo, protože jí přitiskl k nedalekému stromu a tlačil na ni svým tělem. Blesk na chvíli ozářil jeho tvář a Sophie se roztřásla ještě víc. Byl to Robin...