Alej, 14-15.část

Jelikož nemám teď čas a chvilku psát nebudu,tak tu máte dvě části)
_________________
Při odemykání vchodových dveří jsem se snažila zapudit šílené myšlenky, které se mi neustále snažily narvat do hlavy. Vydrápala jsem se až do třetího patra a byla jsem nesmírně šťastná, že už si můžu sundat ty brusle. Otevřela jsem dveře od bytu. Sundala jsem si brusle a plácla sebou na sedačku. Nevím proč, ale první, co mě napadlo, bylo zavolat Claire. Dlouho jsem ji neviděla. Už mi chyběla.
Nahmatala jsem mobil a vytočila její číslo. ,,Ano?“ ozvalo se z telefonu. Zdálo se mi, že Claire byla poněkud překvapená, že jsem se po dlouhé době ozvala. ,,Ehm, ahoj Claire.“ ,,El! Zlato! Jsem ráda, že voláš!“ ,,No, už jsi mi chyběla.“ ,,Mám přijít?“ Ta holka prostě přesně ví, co říct, aby mě potěšila. Z tónu jejího hlasu bylo poznat, že se usmívá. ,,To bys byla strašně hodná, musím ti OPRAVDU hodně vyprávět.“ ,,Dobře, čekej mě za deset minut, kočko. Zatím.“ Ještě jsem nestihla odpovědět a Claire už zavěsila.
Za deset minut už klepala celá udýchaná na dveře. Jakmile jsem otevřela, skočila mi kolem krku. Pevně jsem ji stiskla a na tváři se mi objevil široký úsměv. Byla jsem nepopsatelně ráda, že ji zase vidím. Je jediný člověk, kterému můžu (a chci) říkat všechno. Asi po pětiminutovém objímání vešla dovnitř a udělala přesně to, co dělávám já. V předsíni odhodila boty i kabelku a v obýváku doslova plácla obličejem do polštáře. Když jsem vešla, posadila se a začala mě pohledem sjíždět od hlavy až po paty. ,,Co je?“ zeptala jsem se se smíchem. ,,Nic, jen… je zvláštní, že se během kraťoulinké doby dokáže člověk změnit. Změnila ses, El.“ Nechápala jsem jí. ,,Jak to myslíš?“ Posadila jsem se vedle ní a čekala na odpověď. ,,No… jsi smutná, já to poznám. Vždyť i jinak vypadáš… podívej se na sebe!“ Prohlédla jsem si sama sebe a… opravdu! Černé tílko, černé legíny a silné černé linky kolem očí. Takhle jsem se neznala. Ucítila jsem lehké pohlazení na rameni. ,,Zlato, i přes ten tvůj smích vidím to trápení. Smutek ve tvejch očích jde vidět, ať se usmíváš sebepřesvědčivěji.“ ,,Já nevím… Všechno je takový… divný.“ ,,Tak povídej… Času máme dost.“ Přívětivě se usmála a já cítila, jak mi pevně stiskla ruku. Byla to ta nejlepší kamarádka, jakou jsem si mohla přát. Tak jsem se tedy rozpovídala. Doslova jsem si vylévala srdce.
Asi po hodinovém vyprávění jsem neudržela své city na uzdě a rozplakala se. ,,Promiň, jsem jak malý dítě, furt jenom řvu.“ Vzlykla jsem posmutněle. Claire mi setřela slzy z tváře. ,,Máš na to právo. Po tom, co jsem si vyslechla, se ti ani nedivím.“ ,,Ale… Proč se to všechno stalo tak najednou? A proč zrovna mně?“ ,,El, všechno bude dobrý, uvidíš. Hlavu hore!“ Chytla mě za bradu, zvedla mi hlavu a usmála se. Její oči překypovaly starostí a soucitem. ,,Když to říkáš.“ Hodila jsem na ni milý úsměv i přes vodopád slz. ,,Tak a teď najdeme něco pořádně sladkýho a uděláme si kalorickou bombu, pojď!“ Čapla mě za ruku a už mě táhla do kuchyně. Začala štrachat v policích, zatímco já jsem šla najisto do ledničky. Vytáhla jsem velikánské balení vanilkovo-jogurtové zmrzliny. Praštila jsem s ním na linku před Claire, která v rukou svírala snad tunu sladkostí. Já jsem do zmrzliny přidala trochu šlehačky. Pak jsme začaly lámat kousky čokolády a přisypávaly je do zmrzliny. Postupně jsme přidávaly lentilky, gumové medvídky nebo třeba Choco Bons. Ani jsme se neobtěžovaly rozdělit to do mističek. Prostě jsme vzaly dvě lžičky, celou tu velkou mísu a šly si sednout do obýváku. Ještě než jsme se začaly ládovat, zapnula jsem televizi. Dávali nějakou kreslenou pohádku, tak jsme se vrátily do dětských let.
… ,,Mě je blběěě.“ Zaúpěla jsem. Blaire se jen zasmála. Pak položila prázdnou mísu zpět na stůl nepřestávaje se šíleně chechtat. ,,No aspoň ti to pomohlo ne?“ ,,Tak to jednoznačně.“ Začaly jsme se znovu řehtat. Vtom jsem si vzpomněla, co je vlastně zítra za den …
___
Večer Claire odešla a já zůstala sama v opuštěném bytě. Šla jsem se vysprchovat, pozhasínala jsem všechna světla a šla zalehnout. Díky myšlenkám na Joshe jsem dlouho nemohla usnout. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem před nedávnem usínala s pocitem, že je můj život dokonalý. Je směšné, jak se během tak krátké doby dokáže všechno úplně změnit. Můj život je totálně převrácený naruby a já s tím očividně nemohu nic dělat. To byla moje poslední myšlenka před tím, než jsem tvrdě usnula.
Ráno mě vzbudil telefon. Volal mi táta. ,,Mmm, ano?“ Ozvala jsem se rozespale. ,,Ahoj kočko, promiň, že volám tak brzo, ale přes den nestíhám.“ ,,Jo, v pohodě, jsem ráda, že voláš.“ Usmála jsem se, i když jsem věděla, že mě táta nevidí. ,,Tak jak to tam sama zvládáš? Nějaký problémy?“ ,,Noo, ani ne.“ Snažila jsem se zapírat. ,,Ale notaaak, já poznám, že se něco děje.“ ,,To je teď jedno. Za jak dlouho se vrátíš?“ ,,Za dva dny. Řekneš mi to potom?“ ,,Dobře, řeknu. Teď už musím jít, promiň.“ ,,Ok, tak pa. A vzchop se!“ ,,Pokusim se. Pa.“ ,,Mám Tě rád.“ ,,Já tebe taky. Ahoj.“ ,,Ahoj.“
Šla jsem do obýváku a spatřila velkou prázdnou mísu na stole. Vzpomněla jsem si na naší kalorickou bombu a rázem mě přešla chuť k jídlu. Možnost snídaně jsem tedy vyloučila. Šla jsem se trochu upravit, obléct, zhluboka se nadechla a namířila si to do nemocnice.
Na cestě jsem už byla poměrně dlouho, když se přede mnou objevila rozlehlá bílá budova. Podívala jsem se na papírek, na kterém bylo napsáno doktorovo jméno. Pak jsem překročila práh nemocnice. Došla jsem až k recepci. ,,Dobrý den, sháním doktora Higginse.“ Žena neodpověděla, jen zvedla sluchátko a začala telefonovat. Pak ho položila a mile se na mě usmála. ,,Pan Higgins je tu během chviličky, zatím se támhle posaďte.“ ,,Děkuju moc.“ Posadila jsem se na židli opodál tak, jak mi řekla paní z informací. Podívala jsem se okolo. Všude pacienti v županech, většina neměla vlasy. Vypadali, jako by čekali, kdy to všechno skončí. V očích se jim zračil smutek a beznaděj. Ztráceli víru v život, v to, že to vše bude zase dobré. Zahlédla jsem velký žlutý nápis onkologie. Bylo mi z toho na nic. Žaludek se mi nepříjemně svíral. Seděla jsem tam jak hromádka neštěstí a přemýšlela, jestli je na tom Josh podobně. Najednou mě někdo vytrhl z mého uvažování.
,,Slečna Plynová?“ Otočila jsem se a za mnou stál celkem usměvavý pán ve středním věku. Hnědé vlasy trošičku rozcuchané a tmavě hnědé oči byly oproti výrazu v tváři poměrně posmutnělé. Trochu mi připomínal tátu. ,,Ano, to jsem já.“ Vstala jsem ze židle a doktor mi pevně stiskl ruku. ,,Jsem rád, že vás poznávám. Jak už víte, jsem doktor Higgins.“ ,,Taky mě těší. Půjdeme za Joshem?“ Doktor mi pustil ruku a kývl hlavou. Mlčky jsme došli k výtahu a vyjeli do druhého patra. Tam jsme vystoupili a šli až na konec dlouhatánské chodby. Zastavili jsme se přede dveřmi s velkým červeným nápisem JIP. Ten nápis mě zarazil. Doktor stiskl kliku a já zbledla. Srdce mi přestalo bít úplně mimo rytmus. Náhle se dostavil nepředstavitelný strach. Pan Higgins si toho pravděpodobně všiml, povolně pustil kliku a položil mi ruku na rameno. ,,Jste připravená?“ zeptal se mě. Byl moc pozorný a milý. Přišel mi sympatický. ,,Já…já nevím. Bojím se toho, co mě tam čeká.“ Klepala jsem se jak ratlík. ,,Eleanor… Řeknu vám to takhle… Nečeká vás tam nic pěkného. Právě proto se znovu ptám: Chcete tam opravdu jít?“ ,,Je to to nejlepší co mohu udělat?“ Vlastně jsem ani nepochopila, proč ze mě vypadla zrovna tahle otázka. ,,Je to přinejmenším to nejlepší, co můžete udělat sama pro sebe.“ Usmál se a velmi soucitně se mi zadíval do očí. ,,Dobře, jsem rozhodnutá. Půjdu tam. Nějak to holt přežiju.“ Nahodila jsem úsměv a on otevřel dveře. Jakmile jsem vkročila dovnitř, úsměv mi ztuhl. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nikdy jsem se necítila tak vyděšeně. Netušila jsem, že jeden jediný pohled by mě mohl takhle zasáhnout. Ale to, co jsem v tu chvíli spatřila, bylo příšerné …