Anděl

Procházel jsem se lesem. Vzpomínal na ni. Procházel jsem se a vzpomínal, jaké to bylo, když ještě kráčela po mém boku. Jak byla nádherná... Ten její překrásný úsměv, její velké, zářivě modré oči. Její lesklé, kaštanové vlasy, které se jí táhly až k pasu. Její třešňová ústa. Tak moc jsem ji miloval. Tak moc ji stále miluji. Nedokážu zapomenout. Od její tragické smrti procházím všechna místa, kde jsme spolu byli. Už jsem byl všude. Stále znovu a znovu ta místa procházím. Ta místa, kde jsme spolu byli tak neskutečně šťastní.

Zas a znovu se procházím lesem. Byl jsem tu už nejmíň desetkrát. Pokaždé pršelo, hustě a neúprosně. Nebylo vidět na krok. Dnes ale celý les osvětlovaly paprsky slunce. Zvláštní.
Mým cílem bylo místo projasněné sluncem i za deštivých dnů. Místo projasněné vzpomínkami. Tak nádhernými, tak výjimečnými. Místo schované ve stínu stromů, avšak odkryté světu. Místo plné smutku a radosti. Utrpení a milosti. Lásky a nenávisti. Schované pro nás, odkryté pro oči. Plné smutku z osudu, radosti ze vzpomínek. Utrpení z rozdělení a ztráty, milosti při odpuštění všech chyb. Lásky přetrvávající navždy a nenávisti k lidem vinným… Všechny tyto pocity se ve mně odehrávají, když na to místo vstoupím.
Dnes je ale zvláštní den. Malý plácek, mýtinku mezi stromy, ozařuje slunce a uprostřed té vzpomínky sedí dívka. Dívka s úsměvem na tváři. Svá velká bílá křídla má složená na zádech a na sobě má překrásné šaty – bílé, s černými vzorci a kudrlinkami, které až vyráží dech. Její dlouhé vlasy se proplétají se stonky čerstvé jarní trávy. Jen sedí, bělostná jako samo nebe, krásná víc než cokoli na světě. V rukou jí sedí malé, zraněné ptáče. Jen co anděl pootevře ústa a vypustí z nich modrý prach, ptáče je opět čilé a těší se života. Položí ho do trávy a ono odskáče. Její úsměv však přechází ve smutek a slzu na tváři. Svou hebkou, křehoučkou ručkou zachytí tu jedinou malou slzičku a nechá ji spadnout do trávy.
Pomalu přicházím k dívce svých snů. Ví o mně, ví, že tu jsem. Její velké oči se na mě smutně podívají. Zdvihne ruku a otočí ji dlaní ke mně. Opatrně svou ruku zvedám také a při dotyku mé a její ruky se můj nádherný anděl vytratí.

Probouzím se do deštivého dne a přemýšlím o svém snu. Jedině já však mohu vědět, že to sen nebyl. Stalo se to. Ne dnes, ne včera. Už je to dva měsíce. Každý týden tam chodím a vidím ji, jak tam sedí a pláče. I ona mne vidí, ale nevěnuje mi pozornost. Stačí jeden pohled do mých očí, jeden dotyk, a můj anděl, nádherný anděl, se vytratí. Ona je ta, pro kterou žiji. NAVŽDY.