Pukancovvá kukuřice

Nad dvory zasmrádalo spálené obilí, spálené nastojato, jako skoro každý rok. Kukuřice a řepa nehořely nikdy, obilí vždycky. Vysévat obilí do úzkého pruhu mezi železniční trať a silnici byla blbost, ale ony se ty plodiny nějak musejí prostřídat, říkal Mareček. Stejně to shoří, říkal. Shořelo.
Mareček není nějaký malý Marek, ale Mareček příjmením. Dospělý chlap, který se baví s děckama. Dělá na Statku, a bydlí na Statku. Na Ovčárně. Dělá hlídače, a všechno. Ovce jsem tam nikdy neviděl.
Mareček má doma tisíc knížek, a všechny staré, potrhané, flekaté… a většinou psané německy. Marečkovi to nevadí, čte německy dobře. A mluví. Z těch knížek si všechno pamatuje, a když má v sobě trochu vína, nebo pivo, nebo kořalku, a něco z toho má vždycky, tak mluví… sám pro sebe, ale když ho někdo poslouchá, tak mu to nevadí…
Mareček se někdy opije. A někdy spí v tom obilí, v srpnu tu bývají sucha, až hlína praská, a do těch spár jde strčit celá dlaň. Zase se to zastavilo o Pálavu, říkají místní, když se nad Mikulovem ženou mraky, a u nás ani nekápne. Když hoří pšenice, všichni se dívají, jestli nezaprší, ale ono ne. Taky se dívají, jestli je Mareček někde okolo, a nespí v tom hořícím obilí. Viděl jsem ho, jak pomáhá hasičům s hadicemi, takže dobrý. Mareček ke Statku patří. A k dědině.
Shořelo to úplně. Provoz na trati mezi Břeclaví a Znojmem je pravidelný a častý, a dýmající lokomotivy prskají tolik jisker, že v srpnu vždycky chytne obilí. Anebo od kol, od kol se taky jiskří. Co neshořelo, promáčeli rybniční vodou z Nesytu hasiči, a rozjezdili do bláta… Smrad spáleniště dráždil ke kuckání, ženské ze dvorů ve spěchu schovávaly prádlo a sprostě nadávaly, nic nového…
Kukuřici jsme z pole vykrádali od mléčné po zralou, vařili ji a opékali celé prázdniny. Cukrová řepa je dobrá pro chrást králíkům, mladá se dá ukopnout botou u ztvrdlé země, a chroupat, je sladká, ale jenom trochu. Zaseté obilí nám bylo k ničemu. Z mladých zrn se sice dá užvýkat žvýkačka, ale to je tak pro prcky. My větší jsme chodili žebrat žvejky k tirákům, na parkoviště.
Dobré cizí žvýkačky jsem tyhle prázdniny potřeboval úplně nutně. Ivaně Kohútové chutnají, a sama by s děckama na parkoviště nešla. Ivana je o třídu výš, o půl hlavy výš, a nejhezčí holka z Kolonky. Přistěhovala se nedávno, taťku sem přemístili na útvar PS. Ivana nosí ramena nahoře, hlavu nahoře, na hlavě blonďatý cop, a pod tričkem prsa. Žvýkačku si ode mě bere vždy s takovou grácií, že si připadám jako panoš královny Margarety z toho francouzského filmu, na který jsem se nesměl dívat, protože tam lezou kozy z výstřihu. Žvejku si brává trochu povýšeně, jako by mi dělala milost, nebo co, ale stejně nakonec řekne Dík, a usměje se… a já už nějak tušil, že tohle bude můj život, že už se budu navždy pachtit pro úsměv nějaké holky, shánět pro ni žvýkačku, nebo jak bude chtít… Už tehdy jsem tušil svou pitomost, Nezvratný osud, jak to teď vysílají každou chvíli, myslím, že už čtverku… Umřel bych pro takovou krásku, s radostí, se srdcem plným touhy, a s pitomým sladkobolným úsměvem na rtech…
Kvůli Ivaně jsem odmítal nosit za barák tepláky, a navlíkal se do žlutých manšestráků s nohavicemi do tak obrovských zvonů, že byly slyšet až na mikulovském Kopečku. Aby ses z ní nezbláznil, převrací vždycky oči maminka. Už to věděla. (A potom, v průběhu dalších let, ještě mockrát: Aby ses z ní nezbláznil… Maminky své chlapce znají líp, než oni sami. Letos, při jedné z řídkých návštěv, jen jsem trochu naznačil, že existuje jakási Táňa… A co dělá? Doktorku? Jen aby ses z ní… Některé věci se nemění.)
Parkoviště není žádné parkoviště, ale pouhá vyasfaltovaná čtvercová plocha kousek za dědinou směrem na Valtice, pod vinohrady, u přejezdu k rybníku. Často na něm stojí rakouské náklaďáky, krásné, barevné, polepené reklamou… Řidiči si protahují záda, kontrolují gumy a plachty, svačí, fotí si nás… jak se k nim ženeme na kolech, a žebráme žvejky, a samolepky… a cizokrajné plechovky od pití… a všechno, co tak kluci v té době potřebovali vidět a mít, a jinde sehnat nešlo…
Na parkoviště chodí někdy Rozika Radičová. Róza už je ze základky venku, učí se v Mikulově na švadlenu. Rozika je úplně blbá, říkají dospělí. Rozika chodí s vojákem. Chodit s vojákem znamenalo pro místní holku, že už nemůže chodit s někým od nás. Rozika nechodí jen s jedním vojákem, chodí s vojákama. A někdy, když zastaví kamion, chodí na parkoviště. Do kabiny, k řidiči.
Rozika vůbec blbá není. Rozika má rifle superky, a lak na vlasy Taft, a kouří tenké frajerské cigaretky, jaké se u nás nedají koupit, ani v Břeclavi ne. Cizí šoféři vědí, co všechno u nás není. Rozika je kurva, slyšel jsem občas říkat lidi. Mně se to nezdálo, na mě je hodná.
Nové věci se děly odpoledne, když se za baráky objevil Imra Radič, a jeho otec s pytlem na rameni. Pytel jim dovezli příbuzní z Maďarska. V pytli je pro kluky z Kolonky naprosto nevídaná věc. Nejúžasnější věc na světě. Zázrak. Trochu to smrdí jako pšeničné spáleniště, ale jenom trochu. Mnohem víc to opojně a tak nějak chlapsky voní.
„Udělejte oheň,“ řekl Imra nám mladším. Velitelsky, to on umí. Na řetízku kolem krku se mu blýská stříbrná žiletka, od komediantů. Stříbrná není ani náhodou, a neřeže. Ale vypadá moc hezky.
Naskládali jsme půlcihlovky do kruhu, a udělali oheň. V srpnu, odpoledne, vedro jak kráva. Docela velký oheň. Hned vedle smeťáku. No, ono to jinde nejde, skoro všechno, čemu se říká „za barákem“, je smeťák. Kromě fotbalového hřiště. Zlatá bonanza všech kluků. Hřiště a smeťák, dvě nejlepší místa k životu. Spořádaně vypadá jen hromada železa, starého zábradlí, kotlů, pletiva… Ta čeká na sobotní odvoz traktorem, šrot za peníze pro náš fotbalový Sokol. Fotbalový oddíl Sokol Sedlec vyhlašuje na sobotu brigádu!, bude se ozývat z repráků po dědině. Na Kolonce ne, na Kolonce tlampače trpí přesnými zásahy kamení a ložiskových kuliček z praků. Divoký západ, křižuje se babička, když má přejít koleje, a jít k nám na návštěvu, nebo na Ovčárnu, nebo na pole k hranicím, na propustku, jednotit řepu. Kam ste se to proboha nastěhovali…
Babička se Kolonky trochu bojí, za což může hlavně přivázaný Kája Aust, kluk ze třídy, jenže ze Sedleca, neměl se co courat za tratí, zrovna když jsme si v palachu Nesytu hráli na indiány… Přivázali jsme ho ke sloupu u silnice, a skoro vůbec nemučili, fakt že ne. Pak kdosi někoho volal na oběd, z okna, Jak u cigánů tu vřískáte, děsila se vždycky babička, a tak jsme šli všichni, a na Káju se nějak zapomnělo. Fakt je, že ho měl někdo odvázat, když ho babička našla, už prý v tom špagátu z balíků slámy jen tak visel. Odřízla ho srpem, s kterým šla na pole na chrást, až se bude vracet z návštěvy od nás, aby mamince řekla, že už jsme s bráchou zase nebyli v kostele, a že ten sklep na tatu nepřepíše, jestli tam nebudeme chodit…
Když bylo ze dřeva už jen žhavé, přišlo na řadu to nevídané kouzlo. Imrův otec přinesl ze dvora síto na fajnovou, zednické síto, drátěné pletivo v dřevěném rámu. Dalším drátem ho přivázal na dvě dlouhé tyčky. Zednickým žufánkem hrábnul do pytle, a do síta vhodil kukuřičná zrna. Pak síto shora přikryl dalším pletivem. A potom, s Imrou, každý na jednom konci tyček, to síto drželi a natřásali nad žhnoucími uhlíky.
Chvíli se nedělo nic, a najednou: chvíst! a znovu: prásk a chvíst a chvíst! Zrníčka začaly pukat, rozvíjet se do bílých květů, poskakovat v sítu jako živá… a vonět…
„Pukancová turkyň,“ prohodil ledabyle Imrich. „V Maďarsku to normálně roste. Celé pole. Jezte.“
Nejlepší na světě, co jsem dosud jedl, byla šunková rolka s křenem na svatbě sestřenice Věry. Na svatbě na opravdivém zámku, ve Valticích, na hotelu Hubertus. Ale tohle bylo tisíckrát lepší. Milionkrát. A bylo toho tolik, že se to nedalo sníst, a pořád pukalo další a další. A nejlepší bylo, že za barák přišla Ivana Kohútová.
Jen se tak zlehka objevila, jak to holky dělají, najednou stála u mě, s tím copem a s tím tričkem… Díval jsem se, že se kluci dívají… Stál jsem jak zkamenělý, klidně na mě mohli přistávat holubi. Ivana mi sáhla do dlaně, a nabídla si bílé křehké rozkvetlé zrnko.
V jejích štíhlých prstech vypadalo jako vzácný drahý kámen. Vložila si ho mezi rty, a pomohla mu jazykem do úst. Zíral jsem na ni z dvaceti centimetrů, ona se dívala na mě, a nepřestala, dokud to zrnko nesnědla.
Dík, řekla potom. A usmála se.
Můj život byl, a je plný nádherných dnů… Ale takových, jako tenhle, takových zase tolik moc nebylo.