Balada

Příběh o lásce,
možná o pásce,
jež naše zraky tupí,
třeba o tom jak jsme hloupí,
za penězi, postavením
se plazíme, a život svůj tak maříme.
jsme pokrytci, jež místo pro svůj cit,
zmírají pro blahobyt.
Slyšte slova tří, kteří milovali,
Však každý nešťastně a tak,
jejich čtyři životy umíraly.
V našem příběhu jen jedna žena,
"lehká", jak moře pěna,
jeden muž volící k pomstě nůž,
jedna bestie, jež pro lásku nežije,
a ten třetí miloval a za minulost života se vzdal.
**********
Sedíc v pokoji v zrcadlo hledící,,
Srdce v nepokoji´, tváře se rdící
Toužíc po lásce, jak dítě po matce,
V zrcadle odraz jeho lící,
Tvář skřivena v bolesti smrtící,
Tělo touhou trpící,
Poprvé poznal lásku,
Miloval krásku,
Nevydal však ni hlásku,
Styděl se jak dítě,
Tahnoucí husu na provázku,
Neschopen dát pusu, říct miluji Tě,
Vlasy černé, oči zelené
obočím v líbeznou tvář stmelené,
dlouhé řasy , plný ret,
sladký jak med, hrubý jak pšeničné klasy,
delší vlasy chránící čelo,
srdce žárlící po pomstě pělo,
v nitro hledící.
Přec by se mělo,
zabila jeho cit, poslat ji v rovu klid,

Světlé vlasy větrem hlazeny,
Ještě dnes ustele si na zemi,
Oči už nikdy jiskřící,
Tělo prolézají červíci,
Její smrt jest má odplata,
Na hrubou ránu, hrubá záplata,
Však ne rychlá smrt, ale pomalu,
V nenávisti zápalu její duše vyschlá ,
Nejhorší trest,když ublížím
její duši i tělo ponížím.
**********
V posteli, před nimi krb,
Bílým rounem zhaleni, líbajíc její krk
To zas jiný muž proniká v její lůno.
Říká jí miláčku, v mysli ty kurvo,
Říkej mi lásko, v kundě jí mlasklo,
V mysli je surový, však navenek,
jako král ječmínek,
Koupil si ji drahým kamenem,
aby mohl ji plnit semenem,
On ji nemiluje,
Ona však oddaná mu je.

Ze zdánlivého hnízdečka lásky odchází,
Do rukou msty přichází,
Již čeká, až pomstí se jí,
Z jejího utrpení dojde tak jeho duše vykoupení.
Nemůže se bránit,
Začal její tělo hanit,
Dovolává se však muže,
Jenž i kdyby mohl, jí nepomůže.
**********
"Splnil jsi mi sen,
ten den, kdy jsi řkl jen,
mé srdce si vem,
kol hrdla diadém jsi mi dal,
který v zápětí mi jiný vzal.
Ten, co mne kdys tolik miloval
Po té noci s Tebou,
náhle v jeho moci,
jak křižák mouchu lapí,
v mé lůno vpadlo kopí,
já zůstala bez pomoci,
nemohla se bránit,
Tys nesměl mého těla chránit.

Prosby nářek,
slzy hořké, on "řek",
proč to pláče,
jak bezbranné ptáče,
násilím jsem ležela a mou hlavou,
bolest a jediná myšlenka běžela,
že stranou má hrdost již klečela,
že radost branou smrti zmizela.

Mé tělo bolestí se třáslo,
listí na zemi, v tvém pokoji zhaslo,
já, Tvá dívka ponížena byla,
všechnu pýchu hrdost ze mne smyla,
již cítím svou krev,
teče jak smola z dřev.
Ty čteš knihu, piješ vína,
já tu hynu, čí to vina,
byla jsem Tvou hrdou ženou,
dnes již smrtí dostiženou.
Jsi můj milovaný muž,
líbala jsem Tvé tváře růž,
mým tělem projel nůž.

Dala jsem Ti sebe
a chtěla za to Tebe,
chtěla jsem více Tvé lásky,
abys hladil mé hebké vlásky,
dítě naše za chvíli je pryč,
teď jen bolestí má lásko křič!
Byla jsem Ti ženou věrnou,
zůstaň s růží černou,
nemiluj už nikdy jinou.

Až Tvé srdce muka pocítí,
věz, že mé tělo Tvou touhu nasytí,
proto pak vzdej se všeho žití,
přijď k nám do božích to sítí.
Jsem Tvá žena,
dýka napřažena,
mým tělem prochází.
Miluji Tě, zbožnuji,
však má duše odchází.
Prosím brzy přijdi,
opusti ty zlé lidi.
Budeme se milovat znovu a zase,
zde nevědí nic o čase."
**********
Luna září jasně,
nic pěkného nevěstí,
červená se,
dnes v noci stalo se neštěstí,
to smrt ujala se moci,
lidé jsou zlí, nechali ženu bez pomoci,
s jejím životem uhasl i plamínek naděje,
každý z vás zaplatí než se naděje,
krve kapky krůpěje
již nikdo z vás se nesměje,
bohem trestu dáno,
na zemi nikdo nezří další ráno...

"Unyla kopretinka
padla květinka,
Její muž pošeptá si,
Komu dalšímu bolest přivodila asi,
Dobře žes zemřela,
Tvá láska už mne nudila,
Poohlédnu se jinde,
Po další naivní pindě.
Odchází, odplivne si,
Další ať má černé vlasy,
A jestli mne slyšíš tam nahoře,
Měj se pěkně a žij v pokoře.
Jeden se pomstil, druhý ukojil svůj chtíč,
třetí chtěl za ní, z tohoto světa pryč.
Přesto, že zradila,
před jeho láskou k bohatství tíhnula,
nezapomněl, jak voní její tělo,
jeho srdce pro ni pořád pělo,
miloval ji dál a dál
v koutě duše svou smrt si přál.
Je jediným, kdo její volání uslyší,
Láska k sexu blahobytu,
nevydá tolik, co láska k lásce, k citu,
Nemohl jinak , musel za ní.

Přichází k jejímu tělu,
oddá se bolesti želu,
a než zemře
každý v jeho verších
pravou čistou lásku k ženě uzře.
**********
"Tvá jemná kůže,
jak křídlo motýlí,
květ sakury, však stopy násilí
snad kůra akátu neb růže trny,
což Tvému tělu krásné srny,
ublížit něčí mysl zmůže?

Jsi dcera Diova,
přesto tělo Tvé těžké jak z olova.
Tvé bosé nohy, vzývám bohy,
aby kapky rosy ranní
vložili do mých dlaní.
Tu vodu živou skapat
nechám na Tvé prsy,
své prsty vnoř v mé vlasy.
Probuď se, nestuď mne,
hřej, otevři oči a mou lásku si přej.

Jak Ti mohl ublížit,
Tvé tělo, duši ponížit.
Proč k své rozkoši rozhodnuv se
Tě donutit, vždyť každý muž
má před ženou od zlého opustit.
Přec žena je vrchol krásy,
lehká pěna, neděje vší spásy.
Jsi dítě přírody,
postrádáš neduhy.

Procházíš se lánem máků vlčích,
své hlavy k zemi kají,
jinak láska v Tvých očích,
jejich květy žárem spálí.
Na Tvé tváři měsíční svit,
Tvé srdce již má klid.

Chci držet Tvou krásu za ruku,
chci cítit Tvé teplo po boku.
Však není teplo, neb jen zima,
tiše syčí "I tvá to vina."
Na modrých rtech již krev zaschla,
ta bestie Tvůj plamínek zhasla.

Ještě chvíli a budeme spolu,
čas se chýlí, sedět u jednoho stolu.
Mé tělo odevzdá svou krev,
padnuv k zemi...mrtev...
Toužím po Tvém polibku,
až dáš život děťátku,
udělám mu kolíbku.

Už cítím Tvůj dotek,
ztrácím svůj dech,
už nejsi jen v mých snech,
ze snu stal se skutek.
Držíš mé tělo,
rozkoš o které mé srdce pělo,
cítím Tvé teplo,
vnímám Tvůj tep,
líbám Tvůj ret,
vlasy Tvé voní,
Bože jdu si pro ní!

Tvá postava
jak citadella krále Davida
štíhlá jak palma,
Tvá ňadra jejími plody,
plna mléka, co v pramíncích stéká.
Tys život dala,
proč ta bestie vám ho vzala."
**********
A vy lidé hříšní,
na svou povrhnost toliko pyšní,
dnes zemřela i vaše polední možnost,
změnit se, místo nenávisti
cítit k sobě zbožnost.
váš ortel již byl vyřčen,
nic již nezměníte
život vás pokrytců jest skončen.
možná jim i smrt závidíte,
a kdo jsem?
Jsem vaše smrt, až dnes odbije dvanácté
zvon, bůh bude přihlížet na váš skon.
Však ne bůh, to va jste sebe zradili,
a mne na trůn vsadili,
již nikdy se neprobudíte,
tak za svou hanebnost konečeně zaplatíte.
Ne já, to vy vzdali jste se sami života,
to prý než rodina lepší samota,
pak tedy vás pohltí nicota.
A vy vírou zaslepení,
pohrdáte tělem,
že k prozření je třeba utrpení.
Ach vy hlupáci, není tělo dílo boží
není hodno stejné úcty,
přemýšlejte než smrt vás v lóži složí,
a vzdejte mu své pocty.

A víte, co je nejhorší?
Všichni ti tři muži jsou ve skutečnosti jen jedním a tím samým.