Blbej nápad

Hm, nebere to.

A to říkala, jak moc se na mě těší. Nechal jsem ještě chvíli telefon vyzvánět, ale když se nikdo nehlásil, tak jsem to vzdal.

Třeba je ve sprše a připravuje se na mě. Musel jsem se usmát, když jsem si jí představil ve sprše jak si holí vše co jde, potom se voní, češe a vůbec ze sebe dělá ještě krásnější ženu, než byla normálně. Už takhle se za ní každý otočil, a když se namalovala, žárlil jsem na každého, kdo se na ní podíval. A že jich bylo…

Dojel jsem ke starým, ale udržovaným domům. Studentské koleje. Byli jsme ve čtvrtém ročníku a škola nám šla výborně. Moc jsem se na Kláru těšil. Víkend skončil a my jsme se konečně mohli zase vidět. Chodili jsme spolu krátce, ale byla to láska na první pohled. Chovali jsme se jak puberťáci.

Zkusil jsem jí ještě jednou zavolat. Pořád nic.

Asi si ze mě dělá srandu a nechává mě vydusit. Čeká v pokoji a může se potrhat smíchy. Ale já jí to nedaruju. Budu jí lechtat tak dlouho, až mě bude prosit, abych přestal. Pak ze sebe strháme oblečení a budeme se milovat. Vášnivě, dlouze a krásně. Jako vždy. V tom byla nepřekonatelná.

Nejdříve jsem však zašel do svého pokoje, odnést si věci. Klára mi měla původně přijít naproti, ale nebyla nikde, tak jsem vyrazil rovnou do čtvrtého patra, do našeho pokoje.

„Ahoj všichni!“ zvolal jsem na chodbičce.

Obývali jsme ho čtyři. Bylo ale nezvyklé ticho.

„Ahoj Davide,“ odpověděl mi smutně Honza a vyhýbal se mému pohledu.

„Co se stalo?“ zajímal jsem se. Podle jejich výrazů to nic dobrého nebylo.

„No…víš…jak bych ti to…“

„Tak se už vymáčkni, to je doba!“

„No…jde o Kláru“ sotva slyšitelně vypustil Honza.

„Co je s ní? Marně se jí snažím dovolat už asi hodinu. A to včera říkala, jak se na mě těší a ani mi nepřišla naproti ke vchodu.?“

„Víš, Klára měla nehodu. Dneska brzo ráno. Jely s holkama z Divoký růže a nějakej blb jí nedal přednost. Ostatní jsou ve špitále, ale víš…., ten náraz byl přímo do dveří řidiče. Hasiči jí asi půl hodiny vystříhávali ven.“

Zůstal jsem stát jako opařený. Stále mi nějak nedocházelo, co mi Honza sdělil. Klára že je mrtvá? To není možný, vždyť jsem s ní ještě včera mluvil. Byla zdravá, veselá a strašně se na mě těšila. Určitě se plete. Ale, co když ne? Nebere mi telefon, nepřišla mi naproti…

„To je nějakej blbej vtip ne?“

„Bohužel ne, pojď si sednout“

Jenže to už jsem nestihl. Najednou se mi zatmělo před očima a žuchnul jsem bez sebe na zem.

Probral jsem se za chvíli na kolejní ošetřovně.

„Pusťte mě, jsem v pořádku!“ volal jsem, když jsem zjistil, že se nemůžu hýbat.

„Jen klid, dostanete něco na uklidnění. Když jste se probíral, tak jste sebou strašně házel a kvůli vaší vlastní bezpečnosti, jsme vás museli přikurtovat.“

„Nic nechci, jen mě prosím pusťte. Jsem v pořádku.“ prosil jsem sestru a ta mi nakonec vyhověla.

Co budu bez Kláry dělat? Co si jen počnu?

Nechci nikoho jinýho. Myšlenky se mi v hlavě přehazovaly jedna přes druhou. Zamyšleně jsem došel až ke stanici metra. Sešel jsem dolů a mezi tím jsem přišel na to, co udělám. Půjdu za ní. Co bez ní? Byl jsem pevně rozhodnut.

Nástupiště bylo poloprázdné. Výstražná žlutá čára mě přitahovala jako magnet. Za ní už to není bezpečné. Věděl jsem to.

Zvedl se vítr a z tunelu se ozvalo temné hučení. Vlak. Už přijíždí. Jdu za tebou, lásko.

Když jsem ho viděl vyjet z tunelu, udělal jsem krok do prázdna. Ani to nebolelo. Asi.

…

"Dnes ráno si skokem pod vlak metra vzal život mladý, nadějný student. Na škole byl vyhlášen smutek a studenti jeho památku uctí dnes v půl páté odpoledne minutou ticha…."

Dál jsem ani nedočetla. Přes slzy, které se mi koulely po tvářích, jsem viděla svět rozmazaně a vlastně jsem ho ani nevnímala.

Proč mě jen napadl takový pitomý nápad? No jo, ale kdo mohl vědět, že to takhle skončí? Zhroutil se mi celý svět…

„Pojď, Kláro, za chvíli je půl“

Petra mě vzala jemně kolem ramen a vedla pryč.

Zkurvenej Apríl.