Hořká příchuť pokušení

"Kdyby." To slovo má tak hořkou příchuť. Skrývá v sobě příslib a naději, stejně jako marnost a pokušení.
"Kdyby." Tak to vždy začíná. Stejně tak v mém případě.
Byla jsem šťastně zamilovaná a spokojená se svým životem, než se mi do duše vplížilo to slovo, které popouští uzdu fantazii.

Začalo to dnem, kdy jsem nastoupila do nové práce. Nezaujala mě hned. Prvních pár dní jsem jí brala jen jako součást týmu. Na její první slova ale nikdy nezapomenu.
Neznala mě jménem. A tak mě oslovila Zlatíčko. Já si na tyhle familiární oslovení moc nepotrpím, o to víc mě to dostalo. Cítila jsem, jak se mi nahrnulo horko do tváří. Všimla si toho. Usmála se na mě. A já si poprvé všimla, že stojí za víc než jeden pohled.
Nebyla to klasická kráska. Byla menší postavy. Možná malinko silnější, ale v jejím případě to nebylo na škodu. Kulatý obličej jí rámovaly lokny blonďatých dlouhých vlasů.
Nejvíce mě ale zaujaly oči. Byly modré jak Pacifik a vyzařovala z nich laskavost okořeněná špetkou vyzývavosti a drzosti.
"Zlatíčko, tam ty papíry nenajdete. To musíte tamhle." Nasměrovala mě správným směrem. Lehce se přitom dotkla mého ramene. Přestože tehdy k tomu bylo velmi blízko, ještě to nebyl ten okamžik, kdy se mi do mysli vplížilo "kdyby".


To přišlo mnohem později. Časem jsme se poznali o trochu lépe. Ale neboť každá z nás měla jinou práci, neměli jsme možnost seznámit se blíže. Vyhovovala nám rovina občasného prohození pár slov, když nás náhodou svedla práce dohromady.
Jak už jsem zmínila, byla jsem šťastně zamilovaná. A tak mě ani nenapadlo hledět na Terku, která měla doma manžela a tříletého prcka, jinak než na kolegyni. Ale jen do doby než na mě poprvé upřela pohled, na který dokonce života nezapomenu.
Nesla jsem jí článek. A přestože jsem se snažila ze všech sil, nestihla jsem uzávěrku. Byl několik minut po, když jsem dorazila k jejímu stolu. Otočila se ke mně s tázavým pohledem.
"Promiňte, dřív jsem to nestihla." Sáhla po papírech a zběžně je prolétla pohledem. Pak na mě upřela své hluboké oči a svým krásným hlasem pronesla."To nevadí, Moniko. Vy můžete."
Srdce se mi rozbušilo jako bych právě doběhla stovku ve světovém rekordu. Jakákoliv slova mi uvízla v krku. A tak jsem jen na tváři vykouzlila nejvděčnější úsměv, jaký jsem svedla, a beze slova utekla zpět do bezpečí svého stolu na druhé straně místnosti.
Tehdy poprvé se mi do mysli vplížilo to zrádné slovo. Sedla jsme si ke stolu. Bezmyšlenkovitě vzala do ruky tužku a sklonila se nad papíry. V hlavě se mi však myšlenky stáčely k jedinému. K ní. Byla to jen představivost nebo se mnou právě Terka flirtovala? Vždyť ona je hetero. V tom jsem měla jasno hned od prvního setkání. Většinou jsem se v takových věcech nemýlila.
"Ale co kdyby byla na holky?" A bylo to tu! Zpětně vidím, jak se mi úplně vzadu v hlavě otevírají malé vrátka, kudy se pomalu plíží nezvané pokušení. Potřásla jsem hlavou nad těmi myšlenkami. Vypudila jsem je z hlavy a zaměřila svou pozornost na slova na papíře. Ale vrátka vzadu v mé hlavě už byla otevřená. Bylo jen otázkou času, kdy jimi proklouzne pokušení v plné síle.
Nějaký čas byl klid. Vztah mezi námi se vrátil do správné roviny jako předtím a mé myšlenky na Terku se omezili jen na pracovní. Stejné to bylo, když jsem jí šla požádat o nějaké detaily k článku, na kterém jsem právě pracovala.
"Dobrej. Potřebovala bych ty podklady k městské zeleni, prosím." Ačkoli to bylo součástí její práce, svou žádost jsem pronesla jako bych prosila o nesmírnou laskavost. Aniž by se na mě podívala, zašátrala v papírech před sebou a jeden vytáhla. Obrátila se ke mně. V jejím pohledu jsem opět zahlédla povědomý záblesk hravosti. "Tady to je."
"Díky moc." odvětila jsem vděčně.
"Pro Vás cokoliv." Hlas měla jemný jako hedvábí, úsměv vražednější než pohled Médey. Srdce mi spadlo někam k žaludku a tam se rozbušilo tak, že vibrace jsme cítila až v konečcích prstů. Opět jako bych ztratila hlas a z hlavy se vypařila všechna slova. Chvíli jsem váhala. Nechtěla jsem utéct jako minule. Když ale ani po několika dalších vteřinách spásná slova nepřicházela, otočila jsem se a zamířila rychlým krokem pryč. Zhroutila jsem se do židle a pořádně se zhluboka nadechla. Ani jsme si neuvědomila, že jsme po celou dobu zadržovala dech.
"O co tady jde?" pomyslela jsme si. "Jsem blázen, zdá se mi to nebo se za těmi zdvořilými frázemi skrývá něco víc?" Byla jsme zmatená. Zalétla jsem pohledem ke stolu na druhé straně kanceláře. Terka byla zabořená v papírech a občas si něco poznamenala do notesu vedle. Ani zmínka, že by bylo něco jinak než normálně. Prohlédla jsem si jí. Tentokrát jinak. Ne jako kolegyni ale jako ženu. Modré triko, ladící s barvou očí, jí pevně obepínalo ramena a poté postupně volně splývalo přes záhyby jejího měkkého těla. Krásné nohy, uvězněné v plátěných černých kalhotách, měla dané přes sebe. Uvolněně jsem vydechla. "Kdyby tak bylo všechno jinak. Kdybych tak byla sama. Kdyby neměla manžela. Kdyby byla na holky.." Pokaždé, když jsme si pomyslela "kdyby", se pokušení víc a víc rozrůstalo v mé hlavě. Ucítila jsem zašimrání v žaludku. Přitahovala mě. Povolila jsem uzdu fantazii a dovolila jsme si ten luxus snít o tom, jaké by to bylo, kdyby..
Jako by vycítila mé myšlenky, otočila se a upřela na mě svůj pohled. Rychle jsem sklopila oči. Srdce se mi rozbušilo. Měla jsem pocit, že myšlenky se v mé tváři zračí jako krajina na hladině rybníka. Donutila jsem se vrátit v mysli zpět k práci. Ale obrazy vykreslené v mé fantazii, jako by se mi vypálily do mozku. Stále se vracely a nutily mě myslet na ní a její pohled skrývající tajemství.

Od té doby se můj pohled často stáčel k jejímu stolu. Občas jsem se přistihla, že vyloženě zírám na její záda, aniž bych to jakkoli zastírala. V takových chvílích jsme byla zcela polapena živými obrazy odehrávajících se v mé představivosti.
"Tak co tvůj sloupek? Jak se jí líbil tentokrát?" vyrušila mě z mého přemýšlení Agáta. Měla stůl naproti mně. Přesto ho obešla a sedla si na kraj mého stolu, aby nikdo neslyšel, co říká. Terka - ač byla velice oblíbená, ve většině mých kolegů vzbuzovala hluboký respekt.
"Cože?" Vrátila jsem se v myšlenkách zpět do reality. Ale ne dost rychle, abych zaregistrovala Agátina slova.
"Co říkala na tvůj sloupek?" opakovala.
Párkrát jsme zamrkala, když mi došlo, na co se mě ptá. Koukla jsem na hodiny na stěně. Ukazovaly pár minut po půl dvanácté. Sloupky mají být odevzdané v jedenáct. Sklonila jsem pohled na papíry rozložené před sebou na stole. Na tolik jsem se nechala unést fantazií, že jsme zapomněla odnést článek Terce.
"Sakra." Zaklela jsem a začala papíry rovnat. Agáta mé počínání pozorovala s úsměvem na rtech.
"Ta si tě vychutná." pošklebovala se.
Vyskočila jsme ze židle a zamířila k Terce.
"Tery," oslovila jsme ji přiškrceným hlasem. "Asi jste už sháněla můj článek do sloupku."
Ozvalo se zavrzání židle a Terka na mě utkvěla unaveným pohledem. Nic neřekla, jen napřáhla ruku po papírech, které jsem držela v roztřesených rukách.
"Já se omlouvám. Nějak jsem zapomněla sledovat čas." snažila jsem se zamluvit svůj prohřešek.
Terka jen pokývala hlavou a mrkla do papírů, které sem jí podala. Zběžně je přelítla. Já se zatím podívala na Agátu. Ta mě obdařila gestem na znamení obdivu, že jsem to přežila bez větší úhony. Právě v tu chvíli Terka zvedla pohled od papírů. Agátino gesto nemohlo uniknout její pozornosti. Rozhodla se to však nekomentovat. Obdařila mě posledním vyčerpaným pohledem a otočila se zpět k počítači, což bylo znamení pro mě, že jsem propuštěna.
Ušla jsme jen pár kroků, když jsem zaslechla známé zavrzání židle. Ohlédla jsem se. Terka mě pozorovala z pod přivřených víček. Oči, v nichž opět planul oheň vyzývavosti, chvíli těkaly mezi mnou a Agátou. Nakonec se upřeně zadívaly na mě.
"Vy spoléháte na to, že mám pro Vás slabost." pronesla. Čekala jsem, jestli ještě něco dodá. Žádné "ale" však nepřišlo.
Jestli mě její předchozí prohlášení překvapila, tohle mě šokovalo. Aniž by čekala, co odpovím, obrátila se zpět k práci. Zamířila jsem ke svému stolu, kde stále posedávala Agáta.
"Co to bylo?" zeptala se překvapeně.
"Já nevím." odpověděla jsem popravdě. "Prý má pro mě slabost." pousmála jsme se nad volbou těch slov.
Agáta se naklonila blíž. "Ona ví?" narážela na mou orientaci. Moc lidí v kanceláři to nevědělo.
"Já nevím. Ode mě určitě ne." hodila jsem po Terce zvědavým pohledem, jakoby snad měla odpověď napsanou na zádech.
"Ona ví." zašklebila se Agáta. Její úsměv vypovídal o tom, že jí napadlo to samé co mě. Jen nedošla v úvahách tak daleko. S mrknutím a šibalským úsměvem na rtech se vrátila na své místo naproti. Podívala jsem se po Terce. Její slova mi stále zněla v uších. "Mám pro Vás slabost." Nedokázala jsem říct, co se v té jedné větě skrývá. Ale v koutku duše jsem v ní slyšela naději a touhu. Dech se mi zrychlil, v krku mi vyschlo. Poprvé jsem nad tím začala přemýšlet jako o něčem, co je možná opravdové. Má fantazie dostala reálné základy. Nevěděla jsem, jestli je to správné. Vzpomněla jsem si na Báru. Svou přítelkyni. Zalila mě vlna studu. Vzápětí jsem se v duchu začala bránit. "Je snad proviněním, že naslouchám pokušení? Kdybych na to reagovala, to by bylo něco jiného. Ale vždyť jsem nic neprovedla. Jen si tak fantazíruju." Ospravedlňovala jsem se v duchu.
Jenže zase se objevilo to zrádné "kdyby". A představivost se rozjela na plné obrátky. Viděla jsem Terku kráčející ke mně. Pohladila mě po tváři. V modrých očích se zračila touha.
"Tak dost!" Brzdila jsem hříšné myšlenky hned v zárodku. "Akorát to zveličuješ. Všechno je to jen v tvé hlavě." Přesvědčovala jsem sama sebe. "Kdyby to bylo jinak, určitě by už dávno využila nějaké osamocené chvilky a vybalila to na tebe."
V tu chvíli bliklo na obrazovce mého počítače zelené světýlko na znamení přijetí nové zprávy na pracovním chatu.
"Za pár minut budou hotové podklady k městskému rozpočtu. Vyjedou na trojce tiskárně." Zprávu poslala Terka. Nebylo to nic neobvyklého. Tak jsem ještě chvíli počkala a vyrazila do zadní části kanceláře, kde mi měly vyjet detaily k článku.
Zaslechla jsem charakteristický zvuk tiskárny. Právě včas. Zahnula jsem za roh. Zarazila jsme se v půlce pohybu. U tiskárny, zády ke mně, stála Terka a odebírala papíry linoucí se z tiskárny. Když zaslechla kroky, otočila se.
"Áá, už jste tu. Vydržte vteřinku. Už čekám jen na dvě stránky." Znovu se vrátila pohledem k tiskárně.
Stála jsem za ní jako solný sloup. V hlavě mi to šrotovalo jako o závod. "Je to záměr, že jsme se tu potkali? Chce mi tím něco naznačit?" Nevěděla jsem. Hlava mi říkala, že je to náhoda. Libido ale tvrdilo opak. Zároveň ve mně rozproudilo vlnu adrenalinu, který mě nyní poháněl vpřed.
"Tak Vy pro mne máte slabost?" odhodlala jsem se nakonec k řeči. Tep se mi zrychlil na dvojnásobek. Měla jsem pocit, že tlukot mého srdce se nese celou místností jako bušení tamtamů.
Terka se na vteřinu zarazila. Vzápětí se ke mně obrátila. Na rtech jí pohrával úsměv. "To jste si ještě nevšimla?" Její hlas se táhl jako med. Stejně sladce zněl.
"Nebýt té slabosti, většina prohřešků by Vám tak hladce neprošla."
"Taky jsem se divila." vydrala jsem ze sebe přiškrceně.
Tiskárna vyplivla poslední stránky a zmlkla. Rozhostilo se ticho. Terka mě ještě chvíli pozorovala. Když jsem už znovu nepromluvila, otočila se k tiskárně a začala rovnat papíry.
Přejela jsem pohledem po její krásné postavě a zastavila se na zadečku. Libido se opět přihlásilo ke slovu a vpustilo mi do žil další dávku adrenalinu.
"Teď nebo nikdy!" zavelelo libido. Dvěma kroky překonala jsem prostor mezi námi. Otočila se. Dělilo nás od sebe pouhých pár centimetrů. Jestli byla překvapená, nedala to na sobě nijak znát. Trochu jsem doufala, že tuhle situaci vyřeší ona, ale tak lacino mi to projít nemělo. Pomalu jsem se k ní přibližovala. Nejprve jsem ucítila na rtech její teplý dech. Voněl po mentolu a tropickém ovoci. Nervózně jsem polkla. To u ní vyvolalo mírný úsměv. Očividně si tuhle situaci užívala. Naše rty se dotkly. Její byly měkké a hebké. Nervozita ze mě spadla jako mávnutím kouzelného proutku. Přitiskla jsem se k ní celým tělem. Nápor adrenalinu zřejmě zasáhl i jí a donutil jí zhluboka se nadechnout. Využila jsme toho a polibek prohloubila. Vklouzla jsme jí jazykem do úst a ihned se ztratila ve víru touhy. Ruce mi sklouzly dolů po bocích a zastavily se až na zadečku. Tolikrát jsem ho pozorovala a toužila přesně po tomhle. Ani Terka nezůstala v klidu. Jednou rukou si mě přidržovala u sebe a druhou si hrála s vlasy na mém zátylku.
V ten moment se ozvalo pípnutí tiskárny, a ta začala pracovat. Odskočili jsme od sebe. Bylo otázkou sekund, než si někdo z kolegů přijde pro vytištěné papíry.
Popadla jsem své podklady k článku a s posledním pohledem věnovaným usmívající se Terce jsem zamířila pryč.
Jestli "kdyby" má hořkou příchuť, co potom "když", které následuje vzápětí po něm.
Vlítla jsem ke svému stolu a zajela na židli co nejníže. Marně jsem vzývala boha, ať mě učiní neviditelnou. Hlavou mi vířily tisíce myšlenek. Všechny začínaly stejně: "Co když.."
"Co když nás někdo viděl? Co když se to dozví Bára? Co když bude chtít Terka něco víc? A co když ne?" Nevěděla jsem co mě drtí víc. Hořká pachuť "kdyby" zmizela. Nahradilo jí "když" s příchutí bezmoci a viny.