Zklamání

K mé babičce už moc nejezdím, když jsem byla mladší lákalo mě to sem mnohem víc než teď. Jednou o prázdninách jsem tu potkala svoji první velkou lásku, strávili jsme spolu necelých pět měsíců a jelikož mi bylo 14 let bylo jasné, že to nebude mít větší budoucnost. Ale i přesto jsem rozchod snášela dost těžce.
Když jsem se s ním po půl roce viděla opět u babičky všechno bylo v pořádku, smáli jsme se bavili jsme se spolu bylo to fajn jak dřív a já byla ráda. Cítila jsem, že tenhle kluk mě měl opravdu rád a možná že mě má rád i teď. Jelikož nejsem ten typ co má rád loučení, tak jsem po týdnu prostě odjela a nic mu neřekla.
Po dvou letech jsem ho opět potkala, těšila jsem se že se budeme zas smát a povídat jako dřív. Jenže jak to tak bývá, když se na něco člověk moc těší a představuje si jak to všechno bude zas skvělý a zábavný tak to ve většině případech nevyjde. A já byla ten případ. Jen co mě zahlédl tak zmlkl, bylo vidět že něco není v pořádku, při hovoru se na mě ani pomalu nepodíval. Najednou mi došlo mi že už ho neznám, přišlo mi že vedle mě stojí úplně cizí člověk, který se mnou neměl nikdy nic společného. Zdálo se mi že není z mé přítomnosti nadšený, cítila jsem se hrozně chtělo se mi plakat ty trapné chvíle ticha mě ničily.
Cestou domů jsem si setkání s ním vyčítala, nečekala jsem že se člověk dokáže ze dva roky tak změnit, bolelo mne že k němu pořád cítím víc něž jen kamarádský vztah a on mne už úplně odepsal ze svého života, není den abych si na něj nevzpomněla, ale on na mě radši zapomněl.
(vaše připomínky a dotazy ohledně povídky můžete zaslat na plp.kotliba@gmail.com)