Hvězdy nad námi

Příběh pro Tebe, Reni, tohle Ti chci uskutečnit
"Pojď" řekl jsem Ti, natáhl jsem k Tobě ruku a úsměvem jsem Tě ještě více vybídl. Tvá ruka vklouzla do mé a jen lehce jsem zatáhnul aby jsi se ke mě ještě priblížila.
Vyšli jsme z brány od naší chatky v lesích, kde den je krásný ale noc trošku strašidelná.
S batohem na zádech jsem nás vedl po cestičce až na vyústění na asfaltovou cestu, jenž tudy vedla. Jen kousíček jsme po ní popošli a hned zase zamířili doleva, do strmého kopce na jehož vrcholku byl lesík.
Chatky po naší levici se rychle střídlay, až jsme konečně došli na okraj lesíka.
"Nebudeš se bát?" poškádlil jsem Tě. Tvůj pohled mi odpověděl za Tebe. "Promiň, ale později budeš chápat pročpak se ptám. Večer je to tady nepříjemné. Jedou jsem, jako malý, tady zabloudil a moc se mi to nelíbilo." "Mám Tebe zlato, nebudu se bát" odpověděla jsi mi a sladce mě políbila na tvář.
Vyrazili jsme. Cestička se vinula po okraji chatové oblasti, až se nakonec stočila do samotněho srdce lesa. Nebyl však tak hustý, aby nebyla vidět načervenalá obloha, na níž pomalinku zapadalo slunce.
Cestička se náhle stočila doprava a kolem ní houstlo borůvčí. Přikrčila jsi se a pár kulatých, tmavě fialových kuliček jsi obrala z nejbližšího křovíčku, pak jsme vyrazili dál.
Schválně jsem šel pomalinku, místo kam jsem s Tebou mířil nebylo vůbec daleko a já si chtěl tu chvilku s Tebou užít naplno.
Náhle jsme spatřili okraj lesa, posed a malý palouček na který jsem měl s Tebou namířeno. "Už jsme skoro tady" řekl jsem Ti a poukázal jsem na mé zamýšlené místečko.
Když jsme vyšli z lesíka, uviděla jsi tu louku, která rozdělovala lesík od hlubšího a temnějšího lesa. "Tady to je zlati" zašeptal jsem Ti, sundal batoh z ramen a odhodil ho do trávy. Přistoupi jsem k Tobě a něžně Tě políbil. Usmála ses. Rozpaky či štěstím, to jsem nepoznal.
Sebral jsem batoh, rozepnul ho a vytáhnul jsem deku. "Pojď, roztáhnem ji."
Chtěla sis hned na ní lehnout, ale já Tě zarazil slovy "Počkej, mám to vychytané", sáhnul jsem ještě do batohu a vytáhnul jsem dva malé polštářky. Jeden jsem Ti podal a Ty jsi se hned s ním uvelebila na dece.
"Pojď za mnou" zaprosila jsi.
Beze slov jsem naposledy sáhnul dovnitř a vytáhl jsem o něco menší deku než na které jsi ležela. "To kdyby Ti byla zimečka" poznamenal jsem a mrknul na Tebe. "Jsem rád, že jsi šla beruško" řekl jsem a lehl si vedle Tebe.
Během mála okamžiků se hodně setmělo a mé tušení se vyplnilo. Přetáhl jsem přes Tebe deku, a ikdyž bylo léto, nebyla to zrovna nejteplejší noc v roce. Tulili jsme se k sobě, šeptali jsme si, nic určitého, ale jen tak si užívali toho okamžiku.
Padla noc. Choulila jsi se ke mě a já Tě objímal.
Měsíc, který v tu noc vycházel neobyčejně pozdě, začal prosvítat lesíkem. "Lásko, koukej, krásně jsou vidět hvězdy." A opravdu.
Byla krásná jasná noc. Leželi jsme vedle sebe, dívali se vzhůru a němě si užívali tu krásu. Náhle zavanul trochu chladnější větřík a tmavou oblohu protnula padající hvězda.
"Přej si něco" zašeptala jsi mi. Otočil jsem hlavu k Tobě, políbil jsem Tvá krásná ústa a vydech jsem "Přál jsem si." "Copak to bylo?"
Usmál jsem se a odpověděl "Ale zlato, copak nevíš, že když Ti to řeknu, nesplní se mi to?" Trošku zklamaná jsi se zase zahleděla na nebe. "Ale Renátko..." zašeptal jsem. Zahleděl jsem se taky na nebe a uviděl to co upotalo Tvou pozornost. Bylo jich víc. Těch hvězd, jenž nám přelétaly na hlavou.
"Chci být s Tebou. Až do konce mých dní. Miluji Tě a..." nemusel jsem pokračovat. Tvůj láskyplný pohled mi odpovídal. Políbil jsem Tě a...
Probudil jsem se.
Ležel jsem na lehátku na chatě. Kouknul jsem se okolo a uviděl jsem jak se bavíš s babičkou. Něco mi říkalo, že bych měl něco udělat. Zvednul jsem se a došel k Vám. Sebral jsem svůj batoh, hodil si ho na rameno a vběhnul jsem do chaty.
Za chvilku jsem se vrátil a řekl jsem "Promiň babi." Chytil jsem Tě za boky a lehce odtlačil stranou. Zmateně jsi se na mě podívala. Usmál jsem se a řekl " Pojď"...