KLIŠÉ

Lidé si mezi sebou hledají nové přátele a nové milence a pak často doplácej na to, že přezírají jejich chyby a nedostatky a promíjí jim všechny drobné prohřešky… Starý známý nikdy nekončící příběh. Pak se jednoho dne vzbudí a zjistí, že si nechají klidně i naplivat do obličeje a bodat nožem do zad… Navíc to všechno jednoduše omluví slovem „láska“. Síla tohohle slova (není to jen slovo?) je tak veliká, že jsem jí i já sama několikrát podlehla…
Určitě i Vy znáte ten typ lidí, co Vám zapřísahají, že bez Vás nemůžou žít a že bez Vás nemá život smysl, načež po tom, co se rozejdete, je po pár týdnech potkáte s někým jiným ruku v ruce, kterému slibují tu samou lásku až za hrob… Půl roku na to pak narazíte na fotku pyšného otce se synkem v náručí. Ani náznak té velké a „nikdy nekončící lásky“ ani bolesti či strádání, která kdysi byla mezi Vámi… (jestli vůbec byla?)
Mně se to stalo dnes. Potkala jsem šťastný pár s kočárkem a celý můj svět se proměnil v jednu velkou nespravedlivost. Chodila jsem pak sem a tam po pokoji a postupně házela do koše jednu hodnotu za druhou… přátelství, důvěru, víru… a pak došlo i na onu slavnou velkou lásku.
Láska… jak krásný cit… jak prchlivý pojem… jak nebezpečný slovo…jaké klišé (není to jen klišé?)
Dnes jsem se rozhodla, poslechnout to „něco ve mně“, co mi říká, „raději buď sama, než se tohohle divadla účastnit!“.