Louisa leží na rozestlané posteli v luxusním hotelovém apartmá, přes obnažená záda jí skrze špatně zatažené závěsy dopadá na záda pruh ranního slunce a odhaluje tak světlounkou jizvu táhnoucí se podél páteře. Paul ji uchváceně sleduje a špičkou prstu přejíždí po jejích saténově hebkých záhybech. Neví, jak dlouho a od čeho ji tam má. Posledních několik let ji neviděl.
Louisa spokojeně zavrní, a aniž by se probudila, přikryje se tenkým bílým prostěradlem. Paul s lehkým úsměvem na rtech roztáhne sněhově bílé závěsy ladící s interiérem pokoje a odebere se do kuchyně, aby přichystal pomerančový džus a něco k snědku.
Josh má jako vždy moře práce. Sedí u laptopu a něco ťuká do klávesnice, když se za ním přižene jeho šestiletá dcerka Penelopé. "Tati, kde je maminka?" Hoví si na jeho klíně a vyčkává odpovědi. Sleduje ho těma svýma velkýma čokoládově hnědýma očima, jejichž pohledu by podlehl i krutovládce. Josh se zamyslí a úpěnlivě si snaží vzpomenout, kde vlastně jeho žena může být. Ví, že mu to říkala, ale jen si vzpomenout. Že by jela do Pensylvánie k matce? Zamyslí se a volnou rukou odešle email. Druhou rukou svírá Penelopé, snaží se ignorovat její pohled.
"Ehm," odkašle si připraven vymyslet si nějaký holý nesmysl, když v tom mu to dojde. "Je v Monte Carlu," pronese naprosto zděšeně, když se rozpomene.
"Kde to je?" Zajímá se Penelopé.
"Ve Francii. V Evropě, zlatíčko." S vystrašeným pohledem svou dceru sleduje. Jak jen mohl nechat odjet ženu samotnou do Evropy? Vzpomíná si, kdy mu tu novinu oznámila. Bylo to předešlého dne, když pracoval na svém románu. Předělával celý příběh tak, aby se líbil nakladatelství. Louisa s ním chtěla naléhavě mluvit kvůli práci, jenže on ji odbyl. Vyjela na něj a plynule přešla do francouzštiny. Rozbila vázu s růžemi, které jí koupil k narozeninám, a s brekem utekla. Chtěl jít za ní, ale musel pracovat a věřil, že se z toho dostane sama. Byl tak zabedněný.
"Od čeho máš tu jizvu?" Ptá se Paul naoko nepřítomně a nožem potírá křupavé pečivo domácí višňovou marmeládou.
"Byla jsem na operaci," mávne Louisa rukou, překvapena jeho pozorností. Kdy si toho všimnul? probleskne jí hlavou a lehce rudne při vzpomínce na včerejší noc. Tolik vášně nezažila tak dlouho, že už ani nevěděla, jaké to je. Teď to ale ví moc dobře. "Ještě před tím, než se mi narodila Penelopé."
"Aha," usměje se na ni Paul a svýma modrýma sleduje ty její čokoládově hnědé.
Louisa nevydrží jeho pohledu a raději se věnuje prohlížení města. "Monako je nádherné," usmívá se spokojeně. Snídaně na vrcholku luxusního hotelu, který patří tomu nesmělému muži naproti ní, je to nejlepší, co ji kdy potkalo. Hned po příchodu Penelopé.
"Má tvá dcera stejné oči jako ty?"
"Ano," překvapeně se zastaví se sklenicí u rtů. Těch hedvábných smyslných růžových rtů, pomyslí si Paul. "Jak jsi na to přišel?" Zajímá se, ale Paul jen pokrčí rameny.
"Napadlo mě to," usměje se na ni.
Děkuje bohu za to, že ji včera znovu spatřil. Po tolika letech. Kdysi na střední škole, když oba studovali v Paříži, spolu chodili. Jenže on poté odjel s rodinou do Austrálie, kde studia dokončil a posléze pracoval.
Louisa na něj čekala, ale po vychození vysoké školy potkala mladého nadějného žurnalistu-spisovatele Joshe a zamilovala se do něj. Když po dvou letech manželství přivedla na svět jejich dceru, její život se změnil k nepoznání. Veškerou volnou chvíli trávila se svou kouzelnou dceruškou a vzdalovala se tak od manžela, který se začal zavírat ve své pracovně, až nakonec, po dalších šesti letech, se z nich stali naprosto odcizení lidé, kteří spolu sotva spali v jednom pokoji.
A teď? Když opět potkala Paula, cítí se jako znovuzrozená. Moc dobře ví, že tím, co dělá, bere své dceři otce a svému manželovi ženu, ale takhle je to správně. Je opět v rodné zemi a miluje to tu. Je to tu o poznání lepší než v Michiganu.
Ještě, že tu pracovní nabídku přijala a odjela.
"Neprojdeme se po městě?" Navrhuje Paul, když sklízí talíře. Louisa oděna do romantických bílých krajkovaných šatů nesměle přikyvuje a pomáhá odnášet nádobí ze stolu. Tolik jí Paul chyběl. Celé ty roky si to neuvědomovala, ale teď, když už je jí pětatřicet, touží se usadit po boku milovaného muže. A Josh už ten post dávno ztratil.
"Pane Collinsi," Janice, chůva jeho dcery, si Joshe prohlíží uraženě s rukama založenýma na prsou. "Nemůžu ji hlídat přes noc."
"Dobře vám zaplatím," oznamuje Josh a kontroluje si pas. Penelopé stojí ve dveřích a vyjeveně scénu před sebou sleduje. Neví, o co jde, jen ví, že její tatínek stojí ve vchodových dveřích s kufrem, balíčkem peněz a pasem v ruce. "Penny," políbí dceru na čelo. "Do zítra jsem doma, přísahám."
"Nejezdi," hlesne Penelopé a chytí otce kolem nohy.
"Zlatíčko, jedu pro maminku. Musíš mě nechat jít. Přijedeme oba dva," usmívá se na dcerušku. Ta pod těmi slovy poleví.
"Dobrá, ale budeš mi číst toooolik pohádek," natahuje ruce.
"Všechno, co si budeš přát," ujistí ji, zmáčkne její nosánek a vyběhne ze dveří, kde na něj už čeká bratr, aby ho odvezl na letiště.
"Byl to hezký den," usmívá se Louisa a svírá Paulovu paži v té své. Oba sedí v kavárně na pobřeží, do které pronikají paprsky zapadajícího slunce.
"Jsem rád, že jsi tu," odhaluje Paul dvě řady bílých zubů v širokém vřelém úsměvu a líbá Louisu na čelo. Ta radostně přivírá oči. Když je otevře, spatří před sebou něco, co ji naprosto vyvede z míry.
PeopleSTAR (1 hodnocení)