Naděje umírá poslední

Jdu sama noční krajinou. V hlavě mi víří myšlenky. Představuji si virtuální kvítek. Každou sekundu je tento květ víc a víc nahý. Má otázka však není klasická, jako u většiny dívek, ale odpovědi se neliší. Ano, ne. Jsem však natolik zaměstnaná myšlenkami, že zapomínám, co za odpověď má přijít s posledním kouskem hebkého oděvu mého kvítku. Tak začínám znova. Avšak opět zapomínám. A to se opakuje až k mému cíli.

Stojím před jeho domem. Má nervozita ale stoupla natolik, že se již nedokáži soustředit. Stojím venku. Nevím jak dál. Natahuji ruku a mířím s ní k jeho zvonku, avšak už se ho sotva dotknu, tak couvnu. Mám strach. Jak bude reagovat? S touto myšlenkou tam pořád stojím.

Ubíhají vteřiny, minuty. Po jedné dlouhé hodině se na chodbě rozsvítí světlo. A ven vyjde ta druhá. Vlastně první. Vždy byla, je a bude první. To já jsem ta druhá. Ona se usmívá. Nesmím ztrácet naději. Schovávám se a na mobilu vyťukávám jeho číslo. Volat. Jeho hlas zní tak šťastně. Jeho slova mne však sráží na kolena. Vypínám hovor bez jediného slova na rozloučenou. V hrudi mám takovou bolest a tlak, že nemůžu dýchat. Je s ní. Navždy se vrátila zpět. Jsem šťastná, protože je šťastný on. Přesto jako by mi vyrvali srdce z hrudi. Naděje prý umírá poslední.
Sbohem...