Navěky...

Vzpomínky... to jediné co zbylo a zároveň to co otevírá staré rány. To jediné co mi zde po tobě zůstalo. Koukám na naše fotky, na sytě rudou růži, kterou jsem od tebe dostala a vzpomínám na ty nádherné chvíle prožité v tvé společnosti. Byl si jiný než všichni ostatní. Měla jsem radost, když si byl šťastný. Byla jsem šťastná vždy, když jsem mohla být s tebou. Cítila jsem se výjmečná v tvé blízkosti a zároveň obyčejná jako ostatní. Pochopená. Věřila jsem, že můžeme být spolu...navěky. „Proč ?“ to jediné mi vyklouzne z úst téměř neslyšně, zatím co slza po tváři stékajíc zchladí mou horkou tvář. Vzpomínky víří mou myslí stejně tak, jako hromada otázek, na které neznám odpovědi. Stejně tak, jako chaos, zklamání a smutek v mém srdci se usídlil i další...mnohem podivnější pocit. Takový, neznámí a přeci povědomí... osamocení...strach. Stále nechápu, proč zrovna ty ? Proč my ? Provedli jsme snad něco, za co by nás chtěl svět potrestat ? Bylo to krásné. Procházet se s tebou po louce bosá. Mezi milióny stébly trávy pokryté kapičkami deště, ruku v ruce. Při západu slunce s tebou sedět na ve větvích stromu a dívat se na linoucí se červánky. A nejen to. Dokázal si mě rozesmát. Vždy jsi mi pomohl a poradil a já tu za to chtěla být jen pro tebe. Každý z tvých polibků měl rozechvěl... mé srdce vždy začalo hbitě tlouct jako o život. A k tomu stačil pouhý polibek. Každý tvůj dotek... tak jemný a hřejivý. Cítila jsem se v bezpečí i když jsem ti dala svůj život, veškerou svou důvěru. Patřila jsem ti... a budu ti patřit i nadále. Ten tvůj pohled plný laskavosti a štěstí... tvá milá slova, jež mě doprovázela životem. Slova, která mi zkrášlila každičký den. Ten osudný okamžik plný zoufalství si pamatuji. Procházeli jsme se podél kolejnic vlaku v lesíku, jež byl zdoben překrásnými květinami, vysokými stromy a zpěvem vrabců. Zvedl si mě do své náruče, já tě objala a ty si mě políbil. Když jsem chtěla ukázat na motýla letícího kolem, spadl mi prstýnek... ten, který jsem dostala od tebe k narozeninám. Spadl na koleje. Šel si pro něj a když si jej našel, chtěl si se vratit ten kousek za mnou. Ale to už se nestalo... Zasekl ses nohou o trám uprostřed železných kolejí a ze strany od zeleného lesíku jel vlak. Chtěla jsem ti pomoct. Běžela jsem za tebou a snažila se tě vyprostit z té smrtonosné pasti, ale marně. Když už se vlak blížil pošeptal si mi do ucha „Miluji tě.“ a odstrčil mě dál od kolejí. Už bylo pozdě. Vlak tě srazil a já jen viděla tvé bezvládné tělo, bez života. V tu chvíli mé oči zalily slzy. Volala jsem pomoc, ale řekli mi, že už ti není jak pomoci. Nebyla jsem schopná se s tím smířit. A ptala jsem se jen „Proč...proč se to muselo stát ? Proč zrovna my ?“ ale odpovědi se mi nedostalo nikdy. Sedím teď doma na posteli, kde jsme dříve sedávaly společně. Ta bolest je nesnesitelná. Tak silná... srdce trhajicí pocity, které mou duši drásají. Rozhodla jsem se to ukončit. Najít tě. Ať už v životě či ve smrti. Řekla jsem ti, že ti budu patřit ...navěky. A svůj slib také splním. Příjdu za tebou, budeme spolu. Poslední vzpomínky probleskly mou myslí a já už si brala dýku. Pomalu jsem si ji přiložila ke svému zápěstí a jedním tahem jsem si přeřízla žíly. Najednou vytékala spousta krvavě rudé tekutiny, která pošpinila naše fotky. Tekutina, s kterou ze mě pomalu odcházel veškerý život. Tolik krve, ta slabota... motala se mi hlava. Podívala jsem se na své zápěstí a hned jsem věděla, že se brzy setkáme. Těsně před tím, než jsem se vydala za tebou mi z úst uniklo jen tiché „Miluji tě.“.