Nejmenovaná

Bylo tak třicet stupňů ve stínu a slunce jí nemilosrdně pálilo na kůži. Už zbývalo jen vyšlápnout kopec, který se v tom příšerném vedru zdál ještě delší než normálně. Už jen pár kroků. Pár malejch krůčků. No, s jejími 158mi centimetry ani nejdou dělat jiné než malé kroky. Měla pomalu poloviční kroky než normální člověk. Na prstech jedné ruky by se nedalo spočítat, kolik lidí už se její výšce smálo. Ona na ni ale byla svým způsobem hrdá. Klukům to prý připadá roztomilé. Netušila, co je na tom pravdy.
Konečně se tam dostala. Ušla ještě pár metrů a posadila se pod strom vrhající příjemně chladivý stín. Sundala si boty a zavřela oči. Vnímala všechny zvuky kolem sebe… Zurčení vody, třepetání listí v korunách stromů., zpěv ptáků a dokonce zaslechla i bzučení včely hned vedle svého ucha. Neohnala se po ní. Věděla, že jí neublíží, když ona jí také neublíží. Nechala ji v klidu odletět a ještě chvíli ji sledovala, dokud se jí úplně neztratila z dohledu. Včely jsou vlastně úžasná stvoření. Pokud se po ní člověk neožene, nic mu neudělá. A přesto se jich všichni bojí. Nechápe proč. Jsou lepší než lidé. Ona sama to přeci musí vědět nejlíp. Vždyť ti, kteří jí slibovali, že jí nikdy neublíží, byli ti, kteří jí zranili nejvíc. Udělala by pro ně cokoliv, plakala pro ně, trápila se, snažila se všechno napravit a oni? Ohnali se po ni jako po včele, jako by byla nějaký dotěrný hmyz. Proč nemůžou lidé být jako včely? Co všechno by dala za to, kdyby mohla úplně změnit jejich myšlení.
Sešla blíž k vodě a zkusila se nohou dotknout vodní hladiny. Ať se snažila sebevíc, namočila si jenom palec. Vrátila se tedy zpět ke své tašce a vytáhla z ní blok a propisku. Byl úplně nový, ten starý už celý popsala. Psala hodně. Psala, když byla šťastná, když byla rozčilená, když se s někým pohádala, když plakala. Psala dokonce i když se zamilovala. Psaní jí sice nepomáhalo řešit její problémy, ale pomáhalo jí na vše zapomenout. Pomáhalo jí to nalézat její ztracenou duši. Papír a tužka se stali jejími nejlepšími přáteli. Když jí hrot propisky lehce klouzal po papíře, dostala se do jakési extáze. Milovala to. Stejně jako knížky. Díky nim mohla na chvíli vypadnout z reality. Tenhle svět ji příliš nebavil, tak si vytvořila svůj vlastní. Svět bez zlomených srdcí, bolestivých vzpomínek, nadávek, předsudků, psychické bolesti. Svět se spoustou papírů, knížek a propisek, které vydrží psát nekonečně dlouho. Svět, který voní jako stránky knížek. Svět plný přírody a ticha. Občas po nocích tam utíkala. Pryč od všeho. Postupně tam ale začala utíkat i ve dne. Třeba ve škole nebo doma při večeři. Prostě vždy, když měla pocit, že už tu nechce být, že musí utéct…utekla. Ještě nikdy do svého malého světa nikoho nepustila. Nebyla si jistá, že existuje někdo, kdo by ji pochopil a neměl ji za blázna, kdyby mu tohle všechno řekla. Zatím se nikdo takový nenašel. Ale říká se, že naděje umírá poslední. A tak čeká a čeká…
Zafoukal vítr a pohladil ji po pokožce na pažích. Podívala se na hodinky…19:10. To znamená, že tam seděla víc jak hodinu a půl. Úplně zapomněla na čas. Obula si boty, vzala tašku a sešla kopec. Dole si dala sluchátka do uší a postila si NU'EST na odreagování. Byl příjemný letní podvečer. Bylo tak krásně, že to až každého nutilo se usmívat. Ona se ale neusmívala. Proč by taky měla? Nebyla šťastná. Pro úsměv nebyl důvod.