Osudová rána

Adam se probudil brzy ráno. Otočil se na posteli a zahleděl se na krásnou ženu vedle sebe. Očima zabloudil do každé části její tváře. Oči jí poskakovaly pod víčky, asi měla nějaký sen. Podle jejího úsměvu nejspíš krásný sen. Položil ruku Sáře na bok, jemně, aby ji neprobudil. Ještě chvíli ji se zalíbením pozoroval a potom opatrně vstal. Byla sobota a musela být po včerejšu unavená a vyčerpaná. Proto ji nebudil, aby mohla ještě chvíli spokojeně snít. Převlékl se do pohodlného domácího oblečení a šel do kuchyně. Chtěl Sáru trochu překvapit, aby se jí lépe vztávalo. Nebyl sice žádný kuchař, ale jednoduchou snídani by ještě mohl zvládnout, pomyslel si. Nakrájel na plátky bagetu, kterou milovala, a na ni začal skládat a aranžovat kousky krájené zeleniny. Na sporáku zapálil hořák a nechal rozpálit pánev. V šuplíku našel několik silikonových formiček, které položil na pánev a do nich nalil rozmíchaná vejce. Takto měl během pár minut připravenou lehkou snídani a mohl servírovat. Vše nachystal na stůl, ještě si trochu pohrál, aby vše vypadalo dokonale, a vešel do ložnice, aby vzbudil spící Sáru. Posadil se k ní na kraj postele a začal ji hladit po zrzavých vlasech. Naklonil se a zašeptal jí něžně do ucha "Dobré ráno miláčku". Sára pomalu otevřela oči. Když spatřila svého manžela, usmála se. "Krásné probuzení" zašeptala ještě zasněně. Adam ji políbil. "Určitě máš hlad, viď?" zeptal se. "Ano, něco bych si dala. Ty jsi vařil?" optala se překvapeně. "Jen něco malého, ale snad ti to bude chutnat" ujistil ji. "Ach drahý, ty jsi můj poklad" obejmula ho. Vstali a šli se společně nasnídat. Sára se jen podivovala, co se jejímu muži povedlo za zázrak. "Vypadá to skvěle" zaradovala se. Jídlo bylo přes svou jednoduchost opravdu dobré. A společnost je také úžasná, pomyslel si Adam při pohledu na Sáru, která byla ještě v tenké noční košilce. Dnes měli spoustu času, nikam nespěchali a chtěli si udělat pěkný den. Měli vypůjčenou malou chatku v horách, která patřila Adamovu příteli. Věci měli nachystané, aby mohli hned vyrazit na cestu. Po snídani Adam sklidil ze stolu a uvařil pro oba kávu. Během chvíle káva provoněla celý byt a Sára spokojeně zavrněla. Milovala kávu a její manžel to moc dobře věděl. Pomalu upíjeli horký nápoj a konečně, když se i Sára dostatečně probrala, si mohli spolu popovídat. "Těšíš se?" zeptal se, i když znal odpověď. Už pár dní vyřizovala všechno, aby mohli mít klidný víkend. "Ano" usmála se "strašně moc se těším" Už dlouho nebyli jen tak sami spolu, aby si mohli užít pár společných chvil, a teď budou mít celé dva dny a navíc někde, kde je nikdo nemůže rušit. Sára vstala od stolu a políbila manžela. "Děkuji za snídani" zašeptala a odešla do koupelny. Adam ještě naposledy zkontroloval zabalené věci. Když byla v koupelně, mohl k věcem ještě přidat jeden malý balíček. Byl v něm schovaný náhrdelník, který jednou Sára viděla v malém obchůdku, když byli na dovolené v Rakousku. Tehdy se jí moc líbil, ale nemohli si ho dovolit. Od té doby Adam šetřil stranou peníze a před několika týdny dokonce našel i onen obchůdek v Rakousku, když byl na pracovní cestě. Čekal jen na příležitost, aby byli spolu sami. Pečlivě balíček schoval mezi oblečení a tašku znovu zavřel. Sára vyšla z koupelny jen v krátkém krémovém župánku. Adam ji k sobě láskyplně přitiskl a v těsném objetí se začali líbat. Její mokré vlasy voněly po limetkách a zajížděl do nich prsty. Vždy moc rád hladil ty přírodně zrzavé vlasy. Usmála se na něj milým úsměvem. "Když mě nepustíš, tak se nemůžu převléct" zasmála se, když ji nechtěl pustit. "Já v tom nevidím žádný problém" smál se Adam, ale nakonec ji nechal se převléct a sám šel do koupelny. Když vyšel, byla jeho žena už převlečená a přichystaná na cestu. Na sobě měla krátkou mini sukni, bílé tričko a tenký svetřík. Byla úchvatná. V zářivých rudých vlasech se jí leskly sluneční brýle a kolem ruky měla uvázaný zelený šátek. Nikdy ho nenosila na krku, ani jinde, vždy si ho uvázala na ruku, měla to už jako nějaký zvyk, který k ní neodmyslitelně patřil. "A opravdu ses ptal Lukáše, jestli mu to nevadí?" zeptala se ještě naposledy. "Kdyby mu to vadilo, tak ať si klidně přijde" zasmál se. Lukáš byl Adamův přítel a jeho manželka jim půjčila jejich chatu. Nepočítali, že by to Lukášovi mohlo vadit, protože si nedávno zlomil nohu a sám bez pomoci nevyjde ani do schodů. "Neměl bys být tak škodolibý" pokárala ho Sára, ale také se neubránila úsměvu. "Neboj" ujišťoval ji "nikomu to nevadí, všechno je zařízené a budeme tam jen sami dva". "Dobře. Zni to fantasticky" zasnila se. "A za chvilku tam budeme" vzal do rukou tašky a vyšel z domu k autu. Naskládal věci do kufru, počkal na Sáru, až zamkne a vydali se na cestu. Adam jel po paměti, už tam mnohokrát vezl Lukáše, a věděl, že cesta je většinou klidná. Toho využil a každou chvíli se naklonil k Sáře, aby ji políbil, pohladil, nebo jen vrhal pohledy. Jak tušil, na cestě bylo jen málo aut, protože bylo brzy ráno. "Pamatuješ si ještě na tu malou tůň, kam jsme chodili, když bylo v létě horko?" vzpomínal na dřívější léta, když tam jezdili skoro pravidelně. "Jak bych mohla zapomenout? Vždy jsi mě dostal do vody, i když byla studená, jako led. Ale bylo to krásné" Zrovna musel předjet nějaký kamion, ale ihned se Adam zase věnoval své ženě. "Doufám, že tam zase bude ..." začal, ale větu už nedokončil. "Pozor!!" vykřikla ještě Sára, když se z protisměru ze zatáčky vyřítilo další auto. Pak už nic neviděl, ani si nepamatoval. Jen silný náraz. A najednou tma. Hlavou mu prolétla jediná myšlenka. Ne, Sáro, ne! Ale už věděl, že je pozdě.

Tma..
Adam nic neviděl. Bolely ho oči, nemohl je otevřít. A možná ani nechtěl. Co se to stalo, přemýšlel. Proboha, co jsem to udělal? Zděsil se, když si vzpoměl na poslední okamžiky. Sáro! Jeho mysl křičela po své milované.
S vypětím sil otevřel oči. Bílé stěny, na stropě levné zářivky, hodiny, jejichž tikání bylo, jako výstřely z děla. Ležel na ne moc pohodlné posteli, ale toho si nevšímal. Odněkud ze strany slyšel další sérii pípání. Musel být v nemocnici. Nemohl se ani pohnout, ani mluvit a neviděl, jestli tam je ještě někdo. Je tam někde Sára? Pootevřel ústa a z nich vyšlo slabé zachrčení. "Sssáárrrrooo" Trpěl, že nevěděl vůbec nic, ani, že se nikdo neozval. Opouštěly ho síly a nedobrovolně musel zavřít oči a znovu se ocitnout ve tmě.
Když se probral podruhé, bylo mnohem jednodušší rozhlédnout se. Otočil hlavu na stranu, ale viděl jen prázdné lůžko. Na druhé straně bylo pouze okno. Tentokrát u něj byl doktor a zdravotni sestra. Něco mu říkali, ale on je nevnímal. Kde je Sára? Co s ní je? "..pane Saidle. Pane, slyšíte mě? Můžete mluvit?" "Kde je Sára?" zachroptěl. "O tu se starají vedle pane. Teď mi řekněte, co se stalo?" Adam toho moc nevěděl, ale řekl vše, co si pamatoval. Pak si vzal slovo doktor "Pane, při té nehodě .." začal, ale Adam vnímal jen útržky. "A jak dopadla moje žena?" zeptal se se strachem v očích. Doktor sklopil oči. "Je ve vážném stavu. Ještě jsme ji neprobrali z umělého spánku" "Chci ji vidět." řekl rozhodně "Musím být u ní" Doktor zakroutil hlavou "Teď to bohužel nebude možné. Teprve jste se probudil, musíte se nejdříve uzdravit, ale do té doby.." Tohle Adam nechtěl přijmout "Musíte mě k ní vzít" pokusil se vztát, ale ihned upadl na postel. "Pane Saidle, věřte mi. Musíte se doléčit a potom vás k ní pustíme. Vaše zranění nejsou příliš vážná, během několika dní budete moci zase chodit a pak s ní můžete být. Jen počkejte, když nebudete příliš protestovat, tak ji brzy uvidíte" řekl doktor a potom ho zahrnul přibližným postupem léčby, který Adam pouze odkýval, ani se na nic neptal. "Pane doktore, prosím, dejte mi vědět, kdyby se s ní něco změnilo" požádal a opět usnul.
Další dny byly monotónně stejné a Adam je vypouštěl. Bral léky, jedl to, co měl bez protestů a chodily k němu sestry, aby kontrolovaly jeho stav. Pomalu se zlepšoval, jak doktor slíbil. A nakonec se dokonce chvíli procházel po pokoji. Když doktor uznal, že by mohl na chvíli být mimo lůžko, odvedli ho k Sářině pokoji. Když ji uviděl, podlomily se mu nohy. Byla napojená na spoustu přístrojů a hadiček. Posadil se k ní na židli a chytil za ruku. Po tvářích mu stékaly potoky slz, když věděl, jak vážné to s ní je. "Sáro, co jsem to jen udělal?" pevně jí tiskl ruku, aby ji udržel u sebe, aby se její duše vrátila a probudila se. Jenže to nestačilo. Nemohl jí nijak pomoct. Nemohl udělat vůbec nic. A to ho naprosto ničilo. Byl u ní celý den, povídal si s ní, i když se nedočkal žádných odpovědí. Když se stmívalo, přišla pro měj sestřička s vozíkem. Bylo pozdě, už se musel vrátit do svého pokoje. Posadil se a nechal se odvézt. Další dny se opakovaly ve stejném duchu. Každý den odpoledne po vizitě přišel k jejímu lůžku. Každý den na ni mluvil a doufal, že mu jednou odpoví. Šlo to tak ještě tři týdny, když ho doktor jednou navštívil doktor a prohlásil, že je zdravý a může jít domů. Když se ptal, jestli je se Sárou něco nového, odpověděl pouze, že její stav je beze změny.

Návrat domů bylo opravdové peklo. Nebyla chvíle, kdy by nemyslel na svou manželku. Někdy měl pocit, že slyší její hlas, jemné šeptání. Když se ale otočil, nikdo za ním nestál. Až zpátky v práci mohl aspoň na chvíli zapomenout, ale každou volnou chvíli myslel na Sáru. Každý den se vracel do nemocnice a čekal. Čekal na zázrak. Sestry si ho už pamatovaly, neměly s ním žádné problémy a upřímně ho litovaly. Brzy o Adamovi věděli i doktoři, nevyháněli ho a nechali, aby s ní mohl být. Jednou, když byl opět se Sárou, k němu přiška jedna mladší doktorka. Nikdy ji tu neviděl, ale nějak moc ji nevnímal, dokud nepromluvila. "Vy jste pan Saidl, že?" zeptala se opatrně. "Doktor mi dovolil tu být i po návštěvách, ale jestli je to problém, tak.." začal. "Ne ne pane, tak jsem to nemyslela" přerušila ho. "Já tu nejsem kvůli vaší ženě, ale kvůli vám" Adam se na ni tázavě podíval "Já jsem doktorka Ridsová. Aneta Ridsová. Jsem pscholožka" podala mu ruku. Adam ji přijal s trichou nedůvěry "Takže vy si myslíte, že jsem blázen?" "Ne, to ne. Každý tak reaguje, ale my neléčíme jen duševně choré. Mohla bych si s vámi promluvit někde jinde? Počkám, až tu skončíte.." "Ne, to je v pořádku" přerušil ji. Podíval se na Sáru, stiskl jí ruku a vztal. "Půjdu hned" řekl slíčeně.
Vešel do její kanceláře a posadil se do křesla. "Co po mně vlastně budete chtít?" Aneta mu dala jednoduchou a přímočarou odpověď. "Chci, abyste mi odpovídal. Pravdivě odpovídal, vyslechnul si, co vám chci říct a když nebudete souhlasit, můžete kdykoli odejít" Adam se zamyslel, ale nakonec se rozhodl při stoupit na její hru. "Dobře, souhlasím"
"Vím, co se vám oběma stalo a je mi to moc líto" začala "a vím, že za ní chodíte každý den. Jak dlouho to už trvá?" Adam předstíral, že si na to musí vzpomenout. Ve skutečnosti počítal každý den. "Jsou to už asi tři měsíce" odpověděl. Konkrétně tři měsíce a šestnáct dní, ale to jí neřekl. "Tři měsíce" opakovala doktorka Aneta "vsadím se, že doma moc nejste. Mezi přátele chodíte jen občas, když vás někdo požádá, abyste nevypadal tak osamělý, je to tak?" každé její slovo bylo mířeno naprosto přesně a Adam nemohl nic, než souhlasit. Přikývnul. "Chápu, že vás to změnilo. Cítíte se zničený a nedokážete se radovat. Určitě to byla úžasná žena.." "JE! Je to úžasná žena. Ještě není mrtvá!" vyštěkl na ni. "Promiňte, moc se omlouvám. Nemyslela jsem nic takového. Určitě se k sobě vrátíte, doktoři pro ni dělají to nejlepší. Ale než se vrátí, měl byste vztát na vlastní nohy. Nemůžete ji přivítat takhle zničený. Povězte, kdy naposledy jste šel někam ven s přáteli?" Adam mlčel "Prosím, musíte zkusit žít. Nemůžete jen truchlit a čekat. Máte přátele, jděte s nimi ven, povídejte si s někým. Pokud vím, tak zítra dávají v kině nějaký dobrý film, tak někoho pozvěte. Musíte se dostat mezi lidi Adame" promlouvala mu do duše. Adam věděl, že na tom bude kousek pravdy. "Já.. Nemám, koho pozvat. Už dlouho jsem s nikým nemluvil.." "Adame" najednou mu zničehonic začala tykat "měl bys vážně najít někoho, kdo by teď byl s tebou." snažila se mu domluvit. Pak ji napadlo "nechceš být s přáteli, protože si myslíš, že ti nerozumí, že? Kdybych šla já, cítil by ses lépe? Samozřejmně, že pouze jak lékařský dozor.." Adam na ni zaraženě koukal. Právě mu nabídla, že s ním bude, aby nebyl sám a aby byl s ostatními lidmi. Nepřipadalo mu zrovna správné, aby byl místo se Sárou s nějakou jinou ženou. Povzdech si. "Dobrá." odpověděl krátce. "Pújdete se mnou, ale jinak nic. Nic víc si od toho prosím neslibujte" "Dobře Adame. Nikdy by mě ani nic takového nenapadlo" Adam přikývl "Už půjdu domů. Tady máte moje číslo a .. Potom se domluvíme" podal jí lístek a odešel.

Druhý den nebyl o moc jiný, než ostatní. Šel do práce a nemyslel na nic. Ale když měl přestávku, nemyslel jen na Sáru, ale také na dnešní odpoledne. Nedalo se říct, že by se nějak těšil, spíše byl nervózní. Nevěděl moc, co od toho má čekat, ale měla pravdu v tom, že by neměl být sám. Po práci šel domů a převlékl se. Domluvili se, že přijde do nemocnice a odtud půjdou do kina. V nemocnici jako vždy navštívil Sáru. Posadil se k ní a začal si povídat. "Víš, miláčku.." začal "dneska jdu do města s jednou doktorkou. Říkala, že by mi to mělo pomoct. Neboj se, nic mezi námi není, ani nebude. Vždy tě budu milovat, jen tebe." políbil ji na čelo "Doufám, že se brzy vrátíš, byl by to ošklivý svět, kdybys tu nebyla" pohladil ji po ruce. Uslyšel klepání na dveře a dovnitř vstoupila Aneta. "Adame?" "Už musím jít miláčku, ale brzy se vrátím" zašeptal. "Můžeme jít" řekl tentokrát k Anetě. Nebyla nějak vystrojená, měla jen lehké zelené šaty a náhrdelník, který nosila pořád, i v práci. Chytila Adama kolem ramen "Pojď, nemysli na nic, jen se nech vést." poradila mu. Ke kinu došli pěšky, Adam nemohl auta snést. Cestou se ho Aneta vyptávala na spoustu věcí. Byly to jen docela nepodstatné drobnost, ale chtěla ho rozptýlit a přivést na jiné myšlenky.
Došli ke kinu. Adam chvíli studoval program, až se dostal k dnešním projekcím. Nakonec si vybrali film 'Cesta po vodě'. Pod tím názvem si mohl představit skoro cokoli. Koupil dva lístky a posadili se do kinosálu. Byli tam brzy, ještě měli asi deset minut čas a tak pokračovali v povídání. Aneta brzy z Adama dostala spoustu informací a moc ji nenapadalo, na co se ptát. Pak ji Adam zachránil, když se začal ptát on jí. Odpovídala mu upřímně a v hloubi duše cítila, že na ni na chvíli přastal myslet. Nechtěla ho od ní odloučit, ale byla ráda, že na chvíli zapomněl na tu bolest. Film začal a oba se utišili. Nebyl to špatný film, ale ani jeden se na něj plně nesoustředil. Adam občas pomyslel na Sáru, na to, co bude, až film skončí a další věci. Aneta zase uvažovala, co by měla dělat. Měla být dále s ním? Aby si to špatně nevyložil. Po skončení filmu už byla venku tma. Adam přemýšlel, co dělat. Měl by jít domů? Aneta mu připadala příjemná a po dlouhé době nechtěl být sám. "Máte na dnešní večer nějaké plány?" zeptal se. "Ne, dneska nemám nic. Nejspíš se budu dívat na televizi" zněla odpověď. Adam sbíral odvahu "A nechtěla byste ještě chvíli zůstat?" Anetu to překvapilo. Nečekala, že by ji někam zval a už vůbec ne tak rychle. Ale byl to příjemný muž a rozhodla se nabídku neodmítnout. "Dobře, zůstanu. Kam bys chtěl jít?" Adam se usmál, její společnost se mu líbila. "Klidně bych se jen tak procházel, jestli ti to nevadí" taky jí začal tykat. "Ne, určitě mi to nevadí. Je to krásné město." Chodili po městě, povídali si a několikrát se i od srdce zasmáli. Adam vypustil všechen stesk po Sáře a na chvíli začal zase trochu žít. Bylo už pozdě a tak se spolu rozloučili. Oba šli domů, každý jiným směrem.
Když se dostal Adam zpátky domů, nebyl už tak zničený, i když si cestou zase připomněl Sáru a doma ji viděl v každé místnosti. Jedno ale bylo jisté. Bylo mu mnohem lépe.
Další den po práci opět navštívil Sáru. Vyprávěl jí o včerejšku a ujišťoval ji, že na té Anetě opravdu nic nevidí.byla sice příjemná, ale byla to jen doktorka. "Napadlo mě, že jsem tě dlouho nevzal na žádný film" pokračoval "ale slibuji, že až se probudíš, tak si zajdeme na nějaký dobrý snímek. Třeba s Nicolasem Cageem, vím, že ho máš ráda." tak si s ní povídal dlouho a dlouho. Když byl na odchodu, napadlo ho, že ještě něco by mohl zařídit. Došel ke dveřím kanceláře doktorky Anety Ridsové. Chvíli váhal, ale nakonec zaklepal a na vyzvání vstoupil dovnitř. Anetu to udivilo. "Chtěl jsem poděkovat za včerejší večer" začal Adam "a také se zeptat, jestli by sis to nechtěla zopakovat?"Aneta zmateně pootevřela pusu, ale pak se z ní dostalo "Ano.. Moc ráda" usmála se. Byl to velmi milý člověk, ale neměla by ho takhle zneužívat. "Znám jednu restauraci, kousek odtud. Počkám, až doknčíš, co potřebuješ a můžeme si dát něco k jídlu." navrhnul. "To by bylo skvělé, ale Adame, neměli bychom.." "Já vím, ale nemohla by to být další kontrola? Měl bych být mezi lidmi a ty bys mě měla hlídat, nemyslíš?" Aneta souhlasila. Založila papíry do šanonů a vyrazili. Restaurace byla blízko nemocnice a ani si moc cestou nepopovídali. Vybrali si jídlo a chvíli čekali. Při jídle probírali vše, co je napadlo. Když dojedli, nechali si přinést sklenku bílého vína. Bylo to ideální zakončení krásného večera. Další dny to pokračovalo, Adam byl stále více s Anetou a na Sáru začal zapomínat. Scházeli se takto skoro dva týdny a jednou se dozvěděl od doktorů úžasnou zprávu. Chtěli dát Sáře kombinaci léků, takový chemický koktejl, který ji mohl probudit. "Ale je tu malá šance, že pokud to nezabere správně, tak jí to může poškodit mozek" varoval ho doktor. "Jaká je šance, že by ..?" nedokončil Adam otázku. "Jen malá, asi osm až dvanáct procent, ale potřebujeme váš souhlas" odpověděl doktor. Adam nemusel dlouho přemýšlet. Pokud byla šance, že se jeho žena může probrat, musel ji využít. "Kde to mám podepsat?" doktor mu podal nějaké papíry a Adam je ihned podepsal. "Můžu být u toho, až jí to dáte?" "Ano, to by neměl být problém" zamyslel se doktor a odešel, aby vše ohlásil a nachystal. Adam šel k Anetě, chtěl jí to říct. Byl tak šťastný, že prolétal chodbami, i přes protesty sester. Vtrhnul do Anetiny kanceláře a ihned všechno vyklopil. Aneta byla také šťastná a radovala se s ním. Pak se ale oba zklidnili a Adam se zatvářil vážně "Moc ti děkuji za společnost Aneto, ale.." zarazil se. "Ale co?" zeptala se Aneta. "Ale teď se budeme muset rozloučit" dokončil. "Ale přece jsme oba věděli, že to jednou skončí. Jednou to muselo přijít" řekla doktorka. Ano, také věděl, že to jednou skončí, ale proč to je tedy tak těžké? Ptal se vduchu sám sebe. Chvíli přemýšlel, jestli se opravdu chce vrátit k Sáře, protože tato žena byla milá a pomáhala mu v nejtěžších chvílích.
Jenže pak si vzpoměl, proč si bral Sáru za ženu, co všechno s ní prožil a to, co ještě plánovali do budoucna. Věděl naprosto jasně, že jediná žena, se kterou chce být, je jeho jediná milovaná Sára. Vyběhl z kanceláře s jejímu pokoji. Nesměl zmeškat, až ji budou probouzet. Doběhl k jejímu lůžku, kde stáli dva doktoři a sestra. "Už jsme mysleli, že nedorazíte" "Tohle bych si nemohl nechat ujít" odpověděl zadýchaně. Přikývl na doktora a ten jí dal infuzi s látkami, které ji mohly buď probudit, nebo jí ublížit. Chvíli čekali, ale nic se nedělo. Doktor řekl, že musí být trpělivý, že může trvat dlouho, než to zabere. Minuty ubíhaly. Když čekali asi půl hodiny, Adam si všiml slabého pohybu. Pod víčky se jí rozebíhaly oči a slabě zahýbala konečky prstů levé ruky, za kterou ji vždy Adam držel. Chytil ji opět za ruku a jemně stiskl. Mohl zešílet radostí, když mu stisk oplatila. Každou minutou vypadala stále lépe a po hodině tichounce zašeptala "Adame" "Jsem tady, už se neboj lásko" Adamovi se koulely po tvářích slzy štěstí. Když se trochu probrala, převzali si ji doktoři, kteří ji zahrnovali otázkami a různými testy. Nakonec prohlásili, že ještě udělají pár testů, zdá se, že jí nic není a nechali je osamotě. "Copak se stalo?" ptala se zmateně "Neboj Sáro, jen lež a já ti všechno povím"