Probuzené zlo -- část 2.

Michal došel s Petříkem v náručí do kuchyně. Pozdravil tchýni, políbil na přivítanou Janu a zasednul ke stolu. Jana poslala po večeři Petříka navzdory jeho protestům spát a společně probírali dlouho do noci detailně celé nadcházející stěhování. Leželi vedle sebe na posteli, Michal si dal ruce za hlavu s hlubokým oddychnutím.

„Víš, vzpoměl jsem si, co říkala moje máma“
„Copak?“, zeptala se.

„Prý je lepší vyhořet než se stěhovat“, zasmál se.

„Pár dní bude teď docela hektických, ale nic co bychom nezvládli“, položila si hlavu na jeho hruď. „Spolu zvládneme všechno, lásko. Hlavně jsme na to dva a může nás těšit představa, že už se nebudeme muset mačkat v tomhle bytě“, políbila ho na ústa.

„Miluju tě“, zašeptal jí do ucha.

„Já tebe taky. Jsi ten nejbáječnější chlap na světě“

Vyměnili si několik něžných polibků. Dotýkal se jejího hebkého těla. Pomalu vsunul ruku pod noční košilku, prsty se letmo dotýkal pevných nohou. Pokračoval stále výš a výš, až ucítil zadeček, který ho vždy tolik vzrušoval. Jana na něj byla natisknutá, jemně ho kousala do rtu. Toho večera se spolu vášnivě milovali dlouho do noci, dokud společně neusnuli mileneckou únavou.
Ráno k snídani Michal ukusoval rohlík, namazaný marmeládou. Přitom s plnou pusou vykládal Janě, jak hned ráno v práci zavolá Davidovi, aby se podíval na elektřinu v novém domě. Jana začla plánovat, balení věcí do krabic. Přykývnul ,dokousal poslední sousto a odešel vstříc pracovním povinnostem. Po práci vyzvednul Davida a zajeli do domu.

„Hele, Michale. Teď mám pár dní volna, takže s tou elektřinou nebude problém. Není to nic hroznýho. Navíc na to jak je ten dům starý je tu všechno v poměrně dobrém stavu, je vidět, že předchozí majitelé investovali do oprav“, procházel se prostornou halou a přitom povzdychával. „Proč mě se nenaskytne taková příležitost? Za ty peníze bych ho bral hned“.

„A to si vem, že ho ta realitka nemohla prodat. Spoustě lidem vadilo, že je odříznutej za vesnicí, aspoň tak mě nastínili situaci, když jsem se jich ptal“, vysvětlil.

„A komu to dřív patřilo?“.

„Staršímu páru, děti jim podle mě odrostly a tak se odstěhovali do malého bytu ve městě“.

„No jo, jedni chtěj do klidu na venkov, jiní zase utíkají za prací. Divím se, že se jim chtělo na stáří do města. Od manželky poslouchám v jednom kuse, jak by si přála baráček na venkově. Já bych na venkově bydlet nemohl. Narodil jsem se ve městě a nějak mě zkrátka ten chaos a zmatek přirostl k srdci“, vytáhl z kufříku na nářadí, digitlní voltmetr.

„Davide, musím se ještě vrátit do práce, zase tam maj nějaký problém. Kdyby si cokoliv potřeboval, jsem na telefonu, jinak kolem šesté bych tu měl být zpátky. Ještě jednou ti děkuju“.

„To je v pohodě, však já si to vyberu jinak“, udělal na něj gesto, jak si přikládá imaginární lahev k ústům. David se zasmál, sebral klíče od auta ze stolu a odešel před dům k zaparkovanému autu.

Něco po šesté dorazil pro Davida. Našel ho v horním pokoji montovat nové stropní světlo.

„Tak jak to jde, kamaráde?“, zeptal se.
David byl tak zabraný do práce, že ho neslyšel přicházet a v momentě co promluvil, leknutím málem spadnul ze žebříku. Rozvyklaný žebřík Michal na poslední chvíli přidržel rukou a tím ušetřil kamarádovi nejednu modřinu.
David se na něj podíval.

“Ani mě nemluv. Jsem z toho blázen. Za dvacet let co dělám elektrikáře, mě ještě tolikrát nekopnul proud“.

„Ty jsi zapoměl vypnout pojistky?“

„Máš mě za nějakýho školáka? Právě že jsem je vypnul a dostal ránu. Když jsem došel k pojistkám, tak byli zapnutý, jakobych je vůbec nevypínal. Nechápu to“ Slezl ze žebříku dolů a cvaknutím vypínače osvětlil celý pokoj.

„Šikovnej kluk“, pochválil ho Michal. „Pojď, odvezu tě domů, deska si jse nadělal dost“, přitom mu do kapsy zastrčil několik bankovek.