Rajské ovoce

Vždycky jsem byl tak trochu magor. Nebo spíš, všichni mě tak brali. Ale já se jim nedivil. Moje mlčenlivá, samotářská povaha a má vyzáblá postava k uhlově černým vlasům a bledé pokožce přímo vybízely k tomu, abych dostal nálepu "podivín". Ne, že bych si žil špatně. Měl jsem pomalu všechno, co obyčejný kluk jako já potřebuje. Skvělou elektroniku na machrování a paření her až do rána, pohodové kamarády na víkendové pijácké akce a taky pár holek. Sice to s žádnou nevydrželo moc dlouho - každá si neustále stěžovala na moji příliš samotářskou a chladnou povahu - ale nikdy mě to nějak nerozhodilo. Říkal jsem si: "Co už, holek na světě je!" Žádné hrocení, v podstatě jsem žádnou z nich nikdy nemiloval. Teď už vím proč a je to tak strašně jednoduché. Jsem teplej. Bukva, bukvice, buzík, buzerant, gay, homouš,… cokoliv chcete. Pokud se vám kvůli tomu tento soupis mého životního prokletí zhnusil, tak dál raději nečtěte. Ale jestliže se přes to dokážete přenést, no… tak můžeme pokračovat.

Zrovna začínaly jarní prázdniny a já se těšil na celý týden propitý s mojí partou a se svojí novou holkou. Byla to sexy blondýna, jen toho rozumu moc nepobrala. Ne, že bych se tím nějak zabýval. Hezká roštěnka stačí a to, že se s ní nedá mluvit, se dalo čekat.
V pátek v osm hodin už se všichni dostavili na náš domluvený sraz. Všímal jsem si hlavně Renaty - svojí holky. A to tím stylem, že můj jazyk prošacoval celý její krk. Pak se začalo pít. A to docela dost. Vodka, slivka, víno… a jelo to, pařilo se.
Kolem jedenácté hodiny dorazila ještě jedna osoba. Bruneta s čokoládovýma očima a chladným pohledem. Moje nejlepší přítelkyně, Asia. Divné jméno, co? Ale ona si na to nestěžovala. Přišla ke mně, odtrhla Renatu a bouchla mě pořádně do zad. Já, přiopile zavrávoral.
"Háá, Lukáš je zas na sračky! Ale dobře ti tak, nemáš chlastat!" mluvila na mě a smála se mi. Renatě nevěnovala špetku pozornosti. Neměly se rády. Jenže Renata věděla, že se s Asií nepřestanu bavit, a tak na ní mohla házet jen roztrpčené pohledy.
"Nech mě bejt," usmál jsem se a objal jí. "Nemáš tak náhodou cígu? Mě už došly."
Protočila oči v sloup.
"Mám, ale co jsem? Sociální úřad? Proč se nezeptáš třeba Davida, ten jich vždycky mívá…"
"Nezeptám se ho," odměřil jsem chladným tónem. David byl nový v naší partě. Nevím proč, ale jeho přítomnost… mě zneklidňovala. Nebylo to tak, že bych ho nesnášel, ale neměl jsem ho rád. Tak či tak, ona to věděla a nejspíš mi to řekla schválně.
"Hm, doopravdy nechápu, co proti němu máš. Jsi moc samotářský, tak dávej bacha, ať ti to nestoupne do hlavy," Asii se David líbil. Vlastně… všem holkám se líbil, byl to přesně ten typ, co lusknul prsty a všechny mu padly k nohám. Užíval si pozornosti každé z nich, ale žádnou si vyloženě neoblíbil. Iritoval mě svým nafoukaným pohledem, ale přesto měl příjemné vystupování. Záviděl jsem mu…
"Jako by už nestouplo," snažil jsem se jí uklidnit. Jen pokrčila rameny. "Víno?" nabídl jsem jí. Přijala a docela pořádně si lokla. A dál pokračovalo se v podobném duchu, dokud všichni nebyli totálně na šrot. Jakmile Asia odešla domů, Renata se na mě šíleně naštvala, že s ní trávím příliš času a jí si nevšímám. Udělala mi takovou šílenou scénu, že to zase vypadalo na rozchod a pak začala obletovat Davida. Jaká to milá dívka! A já zůstal zase sám se svou láhví v ruce.
Většina lidí se spárovala a odešla provozovat jiné věci. Nakonec jsme na základním místě zůstali jen já a David. Napadlo mě, že bych se sebral a šel domů, ale… něco neurčitého mi v tom bránilo a já sám nevěděl proč. Takže jsme vedle sebe postávali a pili alkohol. David potahoval z cigarety a já se jen lačně díval na dým vycházející z jeho pusy. Vypadal přitom tak… krásně… proboha na co to myslím? Ozvalo se mi v hlavě. Ihned jsem tu prapodivnou myšlenku zahnal.
"Chceš taky jednu?" zeptal se mě David. Zamračil jsem se, ale neodmítl jsem. Nikotinu není nikdy dost. Usmál se na mě a jednu mi vytáhl z krabičky. Když se naše ruce dotkly, projel mnou elektrický proud. Okamžitě jsem ruku odtáhl.
"Rád bych se tě na něco zeptal," začal pak David, když jsem si zapálil.
"Hmm?" Vyzval jsem ho nepříliš nadšeně. Že by jel do Renaty a chce si o tom promluvit? Co si o sobě myslí? Je jasné, že pokud si s ní něco začne, tak jednu, dvě rány schytá. I když, mě by to pak bolelo asi víc, s těmi jeho svaly.
"Máš proti mně něco?" zeptal se. Trochu mě to zaskočilo. Dobře, trochu víc. Jasně, že jsem ho neměl rád, ale nikdy bych mu to neřekl tak přímo.
"Bývám jen trochu divnej," prohodil jsem a doufal, že mu to bude jako vysvětlení stačit.
"Ale kvůli tomu to není, že?" odzbrojil mě další otázkou. Už mi to začínalo lézt pěkně na nervy. Ten kluk by neměl tak pít, mele kraviny.
"Máš dost, už to nehul. Dík za cígo, já jdu, čau," poradil jsem mu a chystal se k odchodu. Cítil jsem jeho pohled na mých zádech. A rozčilovalo mě to. Když jsem zahnul za nejbližší roh a dovolil si přemýšlet, že už je to v pohodě, někdo mě chytnul pod krk a byl jsem surově přiražen ke zdi. David! Jak se tady sakra dostal a co po mě chtěl? Vyděšeně jsem na něj zíral.
"Do prdele, pust mě!" vyštěkl jsem na něj a snažil se vymanit z jeho stisku. Nešlo to. Přiblížil ke mně obličej asi na pěticentimetrovou vzdálenost. Na sucho jsem polknul.
"Neodpověděl jsi mi na otázku. Chci se vyjádřit jasněji… Takže, jsi ze mě nervózní?" Jeho dech mi ovanul tvář. Cítil jsem zápach alkoholu a cigaretového kouře. Ale nebylo to… nepříjemné.
"Co to-" rukou mi zajel po tričko. "Ty kreténe, pust mě, sakra!" Začal jsem sebou házet. Tohle už nebylo vtipné. Nejradši bych ho v tu chvíli rozkopal, jenže bohužel matka příroda mi příliš svalové hmoty nedopřála. A tak mi nezbývalo nic jiné, než se jen bezvýsledně snažit.
"Přestaň to na mě hrát," usmál se na mě úchylně. "Vím, že se ti to líbí."
Zarazilo mě to, dostal jsem na něj nehorázný vztek. Alkohol mi jen napomáhal a tak jsem posbíral všechnu svou sílu a odstrčil ho od sebe.
"Nech mě bejt, do hajzlu! Co ti jebe? Nejsem žádnej buzerant!! Nech mě…" zrychleně jsem dýchal. Zlost ve mně rostla nehorázným způsobem, ale nejvíc naštvaný jsem byl na sebe… měl pravdu. Líbilo se mi to. A to bylo mnohem horší, než cokoliv jiného by si David ještě vymyslel.
David se na mě chvíli zaraženě díval, ale pak s arogantním úsměvem přikročil blíž a znovu mě chytnul. Nemohl jsem se bránit a ve skutečnosti jsem ani nechtěl. Jeho dech mě pošimral na krku a vzápětí jsem ucítil jeho rty. Srdce mi bilo jako splašené a celý jsem se třásl.
"Tak už to vzdej," pošeptal mi do ucha David. "Chceš to."
A pak mě políbil. Lehce, něžně a přitom vášnivě a nespoutaně. Přidal jsem se k němu. Nešlo odmítnout, byla to vzájemná magnetická přitažlivost doprovázená alkoholovým opojením. Byla to chvíle teď a tady, jenom my dva a hřejivý pocit uvnitř sebe. Když nám docházel kyslík, odtrhli jsme se od sebe. David mě ještě pohladil po tváři, políbil na čelo a bez jediného slova odešel…
Nechápal jsem… sebe, jeho, tuhle situaci, nic. Co to zatraceně bylo? Proč zrovna on a já? Kdy se ze mě stalo tohle? Copak jsem nějaká holka, abych se nechal rozhodit někým tak bezvýznamným jako je David? On má ty svoje fanynky, tak ať si běží za nimi. Já mám svojí holku a čau. Nezájem. Rozhodnutý držet se tohohle názoru, jsem se konečně vydal domů, do teplé postele… Ale stále mi nedocházelo, že to co se stalo, bude mít mnohem větší následky.

Ráno mě strašně bolela hlava a o žaludku ani nemluvně. Popravdě, vypadalo to na ranní rande se záchodem. A taky to tak dopadlo…
Ó moje milovaná záchodová míso, jak nádherný máš tvar a jak krásně přijmeš všechno, co ze sebe vydám. Není holky nad tebe! Bylo mi tak zle, že jsem začal proklínat alkohol a zapřísahal se, že už nikdy nepiju. Jojo, to ze mě mluvila jenom kocovina.
Jenže… až moc dobře jsem si pamatoval, cože se to včera stalo s Davidem a moc do smíchu mi teda nebylo. Já byl kluk a on taky, tak co to proboha zkoušel? A proč já debil, ho nezastavil dřív, než mohlo být pozdě. Ne… já si to dokonce užíval. Kdy se ze mě stala taková citlivka? A odkdy jsem zatraceně teplej? Jasně bylo to jiné, než s holkou, takové… víc emoční,… ale já mám rád velké vnady, štíhlý pas a kulatý zadeček. Prostě ženské, to je moje! Tak co mi to do té hlavy nacpal?! A vůbec, jsem zadaný… i když nevím na jak dlouho. Najednou se ozval bytem domovní zvonek. Nechápal jsem, kdo to může být, takhle po ránu. Šel jsem ke dveřím, otevřel je a tam… Asia! Jak nečekané. Mělo mě napadnout, že se staví. Pozval jsem jí dál a uvařil nám oběma pěkně silné kafe. Na vzpamatování ze včerejška.
"Slyšela jsem, že jak jsem odešla, tak se na tebe Renáta pěkně nasrala," oznámila mi Asia. Nezněla ani překvapeně, ani smutně. Pozvedl jsem obočí. Hm, drby se teda šíří rychle.
"Jo, to je pravda, ale mě teď trápí něco docela jinýho," pokrčil jsem rameny. Asia si mě zvláštně prohlídla.
"Co se stalo mezi tebou a Davidem?" zeptala se a já se poprskal kafem. Začal jsem se na ní přihlouple usmívat a všelijak jí vyvracet, že bychom spolu co jen mluvili.
"A-ale vůbec ni-nic, proč se ptá-ptáš?" začal jsem koktat a koukat se kamkoliv jinam, než jí do očí. Okamžitě na mě poznala, že lžu. Ostatně, jako pokaždé.
"Kecáš. Vyklop to," řekla přísně. A tak jsem jí všechno řekl. Byl jsem rudý až na zadku, ale ona mě jen poslouchala a z její tváře se nedalo nic vyčíst. Když jsem dovyprávěl, hluboce si povzdychla.
"No, abych řekla pravdu, je to… zajímavý!" Hleděla na mě jako na svého pokusného králíka. No super.
"Cože? Jak jako zajímavý? Není to šílený? Děsivý? Nenormální?" navrhoval jsem jí mnohem vystižnější a přesnější slova na to jaké to je.
"Ne, to ne. V podstatě mě to nepřekvapuje," oznámila mi.
"To se jako chovám jak baba?" přimhouřil jsem oči.
"Jasně, že ne! Jen… znám tě, víš?"
Přikývnul jsem. Asi vážně bylo divný, že jsem žádnou holku nemiloval. I když byly všechny zatraceně sexy. Povzdychnul jsem si.
"Jaká je láska?" zeptal jsem se jí.
"Krásná, ale bolí. Nech se tím unést a zničí tě to," Usmála se smutně a přitom se na mě zvláštně dívala. "Nejhorší je být s tou osobou každej den, být jí tak strašně blízko, ale stejně vědět, že nikdy nebude tvoje…"

Po pár dnech se všechno vrátilo do starých kolejí. Já zůstal s Renátou, všichni se chovali jako obvykle… tedy aspoň to tak vypadalo. David mi od té noci nic neřekl, nenaznačil, prostě nic. Chovali jsme se k sobě jako by ten druhý neexistoval. A přesto mezi námi něco bylo. Něco, co nás přitahovalo k sobě. Věděl jsem to já i on, ale to bylo asi tak všechno. A přesně jak říkala Asia, bolelo mě vidět ho v obletu několika holek, když já za ním nemohl přijít. Divil jsem se sám sobě, jak moc jsem všechny ty jeho fanynky začal nenávidět. Copak jsem se do něj opravdu zamiloval? Nesmysl! To jen hormony v pubertě se mi bouří, není to nic vážného. Jak trapná výmluva…
Jednoho večera, po nějaké další akci, jsem šel sám domů. Pořád mi připadalo, jako by mě někdo sledoval. A taky, že ano. Když už mě od mého domova dělilo asi sto metrů, někdo si mě zezadu přitáhl k sobě, rukou mi zakryl pusu a zatáhl mě do postraní uličky. Pak mě pustil a dřív než jsem se stačil vzpamatovat, ten někdo spojil své rty s mýma. David. Zase on! Copak je úchylný na tenhle způsob setkání?
"Proč mi nezmizíš z hlavy, idiote? Proč na tebe pořád musím myslet? Vysvětli mi to! Proč?!" křičel na mě, když se ode mě odtrhnul. Třepal se mnou a já se pomalu nezmohl na slovo.
"Já-já nevím!" zakřičel jsem na něj, ať se vzpamatuje. Přestal se mnou třást a položil si hlavu na moje rameno. Slzy mu stékaly z očí a neustále opakoval "Proč?" Nevěděl jsem, co mám dělat. Bylo jak z nějakého trapného a nevydařeného romantického filmu. Potom jsem se odhodlal a objal ho.
"To bude dobrý," konejšil jsem ho. "To nějak zvládnem, bude to v pohodě, uvidíš…" snažil jsem se ho konejšit. Natisknul se na mě a pomalu se uklidňoval. Nikdy mě nenapadlo, že by mohl být tak citlivý. Ten věčně arogantní a sebejistý David se přede mnou složil jako hromádka naštěstí. Ale… tím se mi začal líbit snad ještě víc.
"Víš, já vždycky věděl, že jsem jinej… ale tak nějak jsem to přecházel, dokud jsem nepotkal tebe. Tehdy… začalo to být k nevydržení. A já nevěděl, co dělat a ty-"
"Mlč," poučil jsem ho a dlouze ho políbil. Byl jsem rád, že to cítí stejně, že nejsem sám. A tohle byl můj způsob, jak mu to říct. Věděl jsem, že to, co děláme je špatné a nemorální, ale nemohl jsem si pomoct. Miloval jsem ho… A ať to dopadne jakkoliv, budu ho milovat do konce života.

…

Chlapec s uhlově černými vlasy a modrýma očima poklepával tužkou na papír a hloupě se usmíval. Vzpomínal na minulost a připadal si šťastný. Tehdy to bylo celé nevinné a milé…
"Co to spisuješ?" zeptal se druhý chlapec s oříškově hnědým pohledem.
"Píšu o tom jak jsme se seznámili," poučil ho první chlapec.
"Ach jo… pořád ho miluješ, že?" povzdych si druhý kluk.
"Jo a nikdy nepřestanu," usmál se Lukáš.
"A nevadí ti, že tě pak začal mlátit? Vždyť si byl samá modřina."
"Ale teď je to v pohodě, ne?" pokrčil rameny černovlásek.
"No jistě, ale to proto, že já nejsem on. Vymyslel sis mě, jako jeho obraz, aby mohl být pořád s tebou," zamračil se David.
"Právě proto jsem skončil tady, v blázinci."
"A on je teď mrtvej…"
Černovlásek se šíleně usmál. Jeho ruce byly už dlouho pokryty krví, která nešla smýt. Krví jeho jediného milovaného člověka na světě…