Možná proto že tě miluju

Zase je tu pátek. Musím toho ještě tolik stihnout, napsat pár slohových prací, zkontrolovat, připravit se, namalovat, vyrazit na nákupy a nakonec toho všeho ještě ta otravná party. Ale co naplat? Člověk se někdy musí obětovat, když chce získat něco, co ještě nemá a záleží mu na tom. Možná proto tam jdu, možná proto jsem tak nervozní, ale taky možná nic nečekám. Moje myšlenky jsou různorodé, jedna pozitivní a dvě negativní. Jenže takhle by to tedy nešlo. Pokud si nebudu věřit, nemusím se obtěžovat trávit večer na nudné párty. Můžu si třeba sednut doma u televize a sledovat svůj oblíbený pořad. Tak dobře, vyrážím do vany.
Čeká mě vrcholová příprava, umýt vlasy, vyfenovat, nakulmovat, přelakovat a je hotovo. Pak zbývá makeup a oblečení a mohu jít. Začíná můj osudový večer.
Asi v půl osmé jsem nasedla do tramvaje a vyrazila vstříc velkoměstu. Spolucestující vypadali, že vyrážejí také na nějaké párty, také co jiného by dělali v sobotu večer, ale já jsem se cítila nějak nesvá. Byla jsem nervozní, nevěděla jsem, co mám čekat. A to doslova. Asi po půl hodině jsem vystoupila před klubem, kde se párty odehrávala a vydala jsem se nejbližším vchodem dovnitř. ještě nikdo tam nebyl, jen já a členové ochranky. Posadila jsem se na nejbližší lavičku a rozhodla se vyčkat, svlékla jsem kabát, upravila si oděv a v tu chvíli se objevil ON. Muž z mých snů, nápln mého bdění, prostě všechno. Jenomže to už je minulost, skončilo to. Naše oči se střetly naprosto beze slov a on pokračoval ve své cestě. Když šel podruhé, prohodil něco jako pozdrav. Lidé se začali scházet a i já jsem konečně našla svojí partu. Diskotéka začíná.
Dovedete si představit tu trapnou scénku, vy, váš ex a kamarádka, to nemůže dopadnout dobře. Okolo tancující lidé, tedy spíše lidé mávající rukama a zvedající svá těla od země při nekontrolovatelných pohybech, alkohol teče proudem a vy si připadáte tak cizí. Jako kdybych tam vůbec nepatřila, zvláštní pocit. Snažila jsem se pohybovat v podobných rytmech jako ti ostatní, ale pořád jsem nenacházela zalíbení. Asi po hodince jsem se vydala na bar. opravdu jsem štastný člověk, potkala jsem tam svoji sokyni. Ještě lepší, přišlo mi na mysl, ale nechala jsem si to pro sebe. Všichni okolo se opíjeli a já jsem se jen tak koukala na to, jak si ničí životy a přemítala, jak jim ráno bude špatně. Ale některým jsem i záviděla, byly to líbající se páry na okrajích parketu. Ohlížela jsem se po okolí a najednou se objevil on. Prohodili jsme pár slov a já jsem z něj nespouštěla oči. Samozřejmě že si toho všiml, ale dělal, že jsem pro něj jedna velká neznámá.
Lidé začali opouštět parket a já se k němu blížila čím dál, tím víc, jenže odmítal mě pohledem. Vrátila jsem se na bar a nechala si nalít dva pořádné panáky vodky, dostalo mě to do ještě větší deprese, a tak jsem pila dál. Konečně mu asi došlo, že to nedělám jen tak, že je to kvůli němu. Přišel ke mně a řekl jen jedno slovo: Přestaň! To slovo mi znělo v hlavě celý večer.
Blížila se půlnoc a vrchol večera, začali hrát pomalé písničky a parket se hemžil zamilovanými páry. Opět jsem ho vyhledala a vyzvala k tanci. Nebyl proti. Bylo to krásné a nespoutané. Jenže alkohol zahrál své, romantická hudba a já jsem ho z ničeho nic začala líbat. je to přece uplně normální, asi si říkáte, jenže líbat zadaného člověka, jehož přítelkyně je na pět metrů od vás, není normální. Kupodivu se ani moc nebránil, ale asi po minutě když mu došlo co se stalo, se ode mě konečně odtrhl a řekl: Proč to děláš? Moje odpověd byla tak spontánní: Možná proto, že tě miluju.