Romain Rolland Petr a Lucie

A PŘECE SE NIC NEZMĚNILO.
Byl ve svém pokojíku, plném papírů a knih. Všude kolem známý domácí ruch. Na ulici trubka oznamovala, že nebezpečí minulo. Na schodech spokojeně tlachali nájemníci, vracející se ze sklepních úkrytů. V poschodí nad Petrovou hlavou bylo slyšet chorobně vzrušené, stále sem tam přecházející kroky starého souseda, který již mnoho měsíců očekával návrat nezvěstného syna.
Ale v Petrově pokojíku již nebylo číhajících tísnivých myšlenek, jež tam zanechal.
Stává se někdy, že zazní neúplný akord, drsně a chraptivě; zanechává ducha v nepokoji až do chvíle, kdy se k němu připojí nový tón a slou¬čí nepřátelské nebo chladně si cizí prvky, jako by to byli návštěvníci, kteří se neznají a čekají, až budou představeni. To pak ihned nepříjemné napětí povolí a harmonie plyne od článku k článku. Takový duševní chemický proces provedl toho dne vlahý letmý dotyk dívčí ruky. Petr si neuvědomoval příčinu této změny; ani ho nenapadlo rozbírat ji. Ale cítil, že obvyklá nepřátelskost věcí je najednou ztlumena. Škubavá bolest hlavy vás trýzní již několik hodin: najednou si uvědomíte, že přestala. Jak a kdy odlétla? Jenom snad ještě vzpomínka na ni tiše bzučí ve spáncích… Petr nedůvěřoval tomuto novému klidu. Podezíral jej, že pod chvilkovým uklidněním skrývá ještě trýznivější návrat vnitřního utrpení, až nabere dechu. Znal již dočasné úlevy, jež skýtá umění. Vnikne-li nám do očí božská proporce linií a barev anebo zazní-li nám v rozkošnicky vnímavé a zvučné ulitě ucha krásné měnivé hry akordů rozvíjejících se a splývajících jeden s druhým podle zákonů harmonie, pociťujeme v nitru mír a jsme zaplaveni radostí. Ale toto záření přichází zvenčí; je to, jako by nás teplo nějakého dalekého slunce drželo v opojení vysoko nad naším životem. Netrvá to dlouho; pak zase klesáme na zem. Umění poskytuje vždy jen chvilkové zapomenutí na skutečnost. Petr se strachem čekal totéž zklamání. – Ale tentokrát byl rozzářen z nitra. A ze skutečného života nezapomínal nic. Všechno se to však harmonicky ladilo. Vzpomínky i ty nové myšlenky. Dokonce i ne¬živé předměty, knihy a papíry v jeho pokojíku oživovaly a stávaly se opět zajímavými, jeho duchovní růst byl již několik měsíců zaražen, jako když je mladý stromek v plném květu spálen „ledovými muži“. Nebyl z těch praktických mladíků, kteří využili všech studijních úlev poskytovaných nastávajícím vojákům, aby chvatně dosáhli vysvědčení u shovívavých examinátorů. A o nic více nepociťoval zoufalou dychtivost jinochů, kteří, když před sebou vidí blízkou smrt, nenasytně polykají dvojnásobná sousta a hltají tolik vědomostí, že si je nikdy nebudou moci ověřit ve skutečném životě. Neustálý pocit prázdna, které bylo na konci, prázdna, které bylo vespod, všude skryto pod krutým a nesmy¬slným šalebným zevnějškem světa, ten pocit podrýval každé jeho nadšení. Dychtivě se vrhal ke knize, k nové myšlence – ale hned se zarazil, hned zase zmalátněl. Nač to? Nač se učit? Nač se obohacovat, když je nutné všechno ztratit, všechno opustit, když nám nic nenáleží? Aby lidská činnost, aby učenost měla smysl, k tomu je nezbytně třeba, aby jej měl také život. Přitom žádné úsilí ducha, žádná pokorná touha srdce nikde neviděla smysl života. A tu najednou se ten smysl objevil sám od sebe… Život měl najednou smysl…
Co to tedy bylo? – A když tak hledal, odkud září ten úsměv v jeho nitru, spatřil pootevřená dívčí ústa a rty mu zahořely touhou přitisknout se na ně.
* * *