Tak, už nás nic nerozdělí - slibuji.

Dnes jsem šel zase domů z práce. Typický zimní večer v Praze všude šero, sníh rozbředlý, lidi zabalení do kabátů spěchají domů. Ten pocit, kdy má člověk pocit, že město ho pohltí. Procházel jsem kolem večerky na rohu Vinohradské, když jsem si všiml psa. Kříženec. Rezavý, huňatý, oči měl tak smutné, jako by hledal ztraceného kamaráda.
Co tu chceš? zamumlal jsem, aniž bych čekal odpověď, ale stejně jsem se zastavil.
Pes zvedl tlapu, podíval se na mě, nic nechtěl, jen se díval.
Čeká na někoho, napadlo mě. Šel jsem dál, ale něco mi v hlavě vrtalo.
Druhý den to samé. A i pozítří. Jako by k tomu místu přirostl. Začal jsem si všímat lidé kolem projdou, někdo mu hodí kus housky, někdo párek.
Proč tu sedíš? zeptal jsem se nakonec, dřepl vedle něj. Kde máš páníčka?
V tu chvíli ke mně přišel. Pomalu, s opatrností. Přitiskl hlavu k mé noze.
Zatuhl jsem. Kdy jsem naposledy někoho pohladil? Po rozvodu už to jsou tři roky. Byt prázdný. Jen práce, televize, lednička.
Ladunko, zašeptal jsem, ani nevím, proč jsem to jméno použil.
Druhý den jsem jí přinesl párky. Za týden jsem dal inzerát na internet: Našel se pes. Hledáme majitele.
Nikdo se neozval. Za měsíc jsem se vracel z noční pracuju jako projektant, občas sedím na stavbě i celý den. U večerky se shromáždil dav. Co se stalo? ptám se sousedky.
No tu fenu srazilo auto. Tu, co tady měsíc čekala. Srdce mi kleslo až do bot.
Kde je teď? Odvezli ji na veterinu na Budějovické. Ale prý to bude stát majlant Kdo by to kvůli toulavce platil? Neřekl jsem nic, otočil se a běžel. Na veterině doktor kroutil hlavou. Zlomeniny, vnitřní zranění. Léčba bude drahá. A ani nemůžeme slíbit, že přežije.
Léčete ji, řekl jsem. Co bude stát, to zaplatím. A když ji pustili, vzal jsem ji domů.
Poprvé za tři roky můj byt ožil. Život se obrátil vzhůru nohama.
Budil mě už ne budík, ale Ladunka, která mi packou ťukla do ruky, jako by říkala: čas vstávat. A já vstával s úsměvem.
Dřív ráno jen káva a zprávy. Teď ale procházka do parku.
Tak pojď, holčičko, jdeme na vzduch, říkal jsem, a Ladunka vrtěla ocasem.
Ve veterině jsme vyřídili papíry, pas i očkování. Oficiálně byla moje. Každou potvrzenku od nich jsem fotil, člověk nikdy neví.
Kolegové se začali divit: Petře, co se s tebou děje? Jsi nějaký mladší, veselejší.
A já to cítil také, konečně jsem byl někomu potřebný po tolika letech.
Ladunka byla chytrá. Neuvěřitelně. Chápala mě na půl slova. Když jsem se zdržel v práci, čekala u dveří s takovým pohledem, že bych přísahal, že právě říká: Měla jsem o tebe strach.
Večer jsme chodili na dlouhé procházky. Povídal jsem jí o práci, o životě. Možná směšné ale ona poslouchala. Vždycky nastražila ouška a někdy tiše zakňourala.
Víš, Ladunko, myslel jsem že sám je líp. Nikdo mě neotravuje, nikdo mě nepotřebuje. Ale pravda je, bál jsem se znovu někoho mít rád, pohladil jsem ji po hlavě.
Sousedé si na nás už zvykli. Paní Věra z vedlejšího vchodu jí vždycky schovávala kost.
Krásná fenka, říkala. Hned je vidět, že je milovaná. Měsíc minul, potom další.
Uvažoval jsem, že jí založím instagram. Byla fotogenická srst se ve slunci leskla do zlatova. A pak se stalo něco nečekaného.
Běžná procházka parkem. Ladunka očichávala křoví, já seděl na lavičce a zíral do mobilu. Sáro! Sáro! Zvedl jsem hlavu. Ke mně přicházela žena kolem pětatřiceti, ve značkové mikině, blondýna, namalovaná. Ladunka zpozorněla, přitiskla uši.
Promiňte, spletl(a) jste se, řekl jsem. To je můj pes. Žena se zastavila a postavila ruce v bok. Jak jako váš? Tohle je moje Sára! Ztratila se mi před půl rokem! Cože?
Přesně tak! Utekla mi od vchodu ze sídliště, hledala jsem ji všude! Vy jste ji ukradl!
Zem se mi začala houpat pod nohama.
Počkejte, jak jste ji ztratila? Já ji našel u večerky, měsíc tu seděla
A proč asi seděla? Protože se ztratila! My ji s manželem kupovali, je čistokrevná!
Čistokrevná? pohlédl jsem na Ladunku. To je obyčejná kříženka.
Je to kříženec, ale vzácný! A stála moc peněz! Postavil jsem se, Ladunka se o mě přitulila. Dobře. Jestli je vaše, ukažte papíry. Jaké papíry?
Veterinární pas, očkování, cokoli.
Žena se zarazila: Nechala jsem to doma. Ale poznám ji! Sáro, ke mně! Pes se ani nehnul. Sáro! No tak pojď! Ještě víc se schoulila k mé noze. Vidíte? řekl jsem tiše. Neví, kdo jste. To je proto, že jsem ji ztratila! Ale je to moje fenka! A žádám, abyste ji vrátil!
Já mám papíry, řekl jsem klidně, potvrzení z kliniky, že jsem ji léčil po srážce, pas, účty za jídlo a hračky. To je mi jedno! To je krádež! Lidi se už začali otáčet.
Víte co? Zavoláme policii. Klidně! Dokažu, že je moje! Mám svědky! Jaké svědky?
Sousedé viděli, když mi utekla! Vytočil jsem číslo. Srdce mi bušilo. Co když má pravdu? Co když je Ladunka opravdu její? Jenže proč pak měsíc seděla u večerky? Proč nehledala cestu domů? A hlavně proč se teď choulí u mě, jako by se bála?
Dobrý den, policie? Jeden případ tu mám. Žena se zašklebila:
Sama uvidíte spravedlnosti neutečete. Vraťte mi psa! Ladunka se dál tulila ke mně.
A já pochopil, že za ni budu bojovat. Až do konce. Protože Ladunka už dávno není jen pes. Je moje rodina. Policista přijel za půl hodiny. Služební strážník Sýkora pomalý, rozvážný chlap. Znal jsem ho už z domu. Tak povídejte, řekl a vytáhl blok.
Žena začala první, zmateně a rychle: To je moje fenka! Já ji s manželem koupila za 20 tisíc! Ztratila se mi před půl rokem, hledala jsem ji všude! On ji ukradl!
Ne ukradl, ale našel, opravil jsem ji. U večerky. Byla tam měsíc, hladová.
Ale byla ztracená! Sýkora si Ladunku prohlížel. Tulila se ke mně. Má někdo z vás doklady? Já, vytáhl jsem šanon. Ještě štěstí, že jsem si nechal papíry po poslední návštěvě veterináře v tašce.
Tady potvrzení z kliniky, léčil jsem ji po autonehodě. Tady pas. Očkování všechna hotová. Policista prolistoval dokumenty. A vy něco máte? otočil se na ženu.
Všechno mám doma! Ale poznám ji! To je Sára! Můžete přesně popsat, jak se to stalo?
No, šla jsem s ní ven, utrhla se z vodítka, utekla mi. Hledala jsem ji, vyvěsila inzeráty.
Kde to bylo? V parku. Tady kousek. Bydlíte kde? Na ulici Jugoslávská.
Zamrazilo mě: To je dva kilometry od té večerky, kde jsem ji našel. Jak by tam přišla?
No, zaběhla se! Psi obvykle domů najdou cestu. Žena zrudla.
Jak byste tomu rozuměl?! Vím jen, že milovaný pes nesedí měsíc hladový, čeká na páníčka. Sýkora se zeptal: A proč jste šla rovnou na policii až teď, když vám utekla fenka za takové peníze? No nenapadlo mě. Půl roku? Myslela jsem, že se najde.
Sýkora zvážněl. Máte občanku? Žena nervózně šmátrala v kabelce. Tady je.
Bydlíte tedy na Jugoslávské, byt č. 32. A přesné datum, kdy se ztratila?
Dvacátého nebo jednadvacátého ledna.
Já řekl: Já ji našel třiadvacátého. Už tam byla nejmíň měsíc. To znamenalo, že byla opuštěná mnohem dřív. Žena začala být nejistá:
Možná jsem se spletla v datumu Dobře! Ať si ji má. Ale já ji měla ráda! Ticho.
Jak jste to mohla udělat? zeptal jsem se tiše.
Manžel chtěl, abychom se přestěhovali, do podnájmu prý psy neberou. A prodat jsem ji nemohla byla kříženka. Tak jsem ji zanechala u večerky. Doufala jsem, že se jí někdo ujme. Všechno se ve mně obrátilo. Vy jste ji nechala venku? No nevyhodila jsem ji! Myslela jsem, že bude mít štěstí. A proč ji teď chcete zpět? Žena vzlykla:
Manžel se odstěhoval, jsem sama. Chci Sáru zpět. Byla jsem na ni zvyklá.
Díval jsem se na ni a nevěřil. Měla jste ji ráda? Milované nenecháváte na ulici.
Sýkora zavřel blok. Formálně fenka patří panu Jaroslavu Petříkovi. Léčil ji, zaplatil vše, má doklady. Právně je rozhodnuto.
Žena pokračovala: Ale já si to rozmyslela! Chci ji zpátky! Pozdě, odvětil suše policista. Kdo opustí, nemá nárok. Posadil jsem se k Ladunce a objal ji. Všechno už bude dobré, holčičko. Můžu ji aspoň pohladit? žadonila žena. Podíval jsem se na Ladunku. Přikrčila uši, zalezla mi pod ruku. Vidíte? Bojí se vás. To schválně nebylo. Prostě situace dopadla špatně. Víte, situace nejsou samy od sebe. Utvářejí je lidé. A vy jste ji nechala venku jen proto, že se vám to tehdy hodilo.
Žena brečela. Já chápu. Ale jsem teď sama. A jak jí asi bylo, když na vás každý den marně čekala? Ticho. Sáro, zavolala žena tiše naposledy. Pes se ani nehnul.
Žena pak odešla. Rychle. Beze slova. Sýkora mě poplácal po rameni: Udělals správně. Je vidět, že tě má ráda. Děkuji. Opravdu. Vím, co to znamená. Taky mám psa.
Když Sýkora odešel, zůstal jsem s Ladunkou sám. Tak, už nás nic nerozdělí. To ti slibuju. Ladunka na mě zvedla oči. V nich nebyla jen vděčnost. Byla tam láska.
Jdeme domů? Radostně zavrtěla ocasem a vyrazila po mé straně.
Cestou jsem přemýšlel: ona měla v něčem pravdu. Člověk může přijít o práci, byt, peníze. Ale to nejcennější je cit, odpovědnost a soucit.
Doma si Ladunka lehla na svůj oblíbený kobereček. Udělal jsem si čaj a posadil se k ní.
Víš, Ladunko, řekl jsem zadumaně, možná to nakonec dopadlo, jak mělo. Teď víme jistě, že patříme k sobě. Ladunka spokojeně vydechla.
Zdroj Facebook- Životní příběhy...