Romain Rolland Petr a Lucie

V DOBÁCH MÍRU
by takové němé okouzlení patrně nebylo trvalo dlouho. V tomto období jinošství, kdy je mladý člověk zamilován do lásky, vidí lásku ve všech očích; dychtivé a nerozhodné srdce ji slastně loupí hned v těch, hned v oněch dívčích pohledech. A nic je nepobízí, aby se ustálilo: vždyť stojí teprve na začátku života. Ale dnes bude život patrně krátký, je třeba pospíšit si.
Petrovo srdce pospíchalo tím více, že se omeškalo. Ve velikých městech, ačkoli z dálky vypadají jako dýmající sopky smyslnosti, žijí také čisté duše a nezkušená, nevinná těla. Kolik jinochů a dívek tam má lásku v posvátné úctě a uchovává si panenské smysly až do sňatku! I v prostředích zjemnělých, kde rozumová zvídavost bývá předčasně vydrážděna, i tam se často tají až podivná nevědomost pod nevázaným hovorem dívenek z takzvané lepší společnosti nebo studentíků, kteří znají všechno a nevědí nic! Přímo uprostřed Paříže jsou takové prostinké samoty, klášterní zahrádky, studánky čistoty. Paříž je zrazována svou literaturou. Ti, kteří mluví jejím jménem, bývají nejvíce ušpiněni. A je ostatně příliš dobře známo, že falešný lidský ostych brání často nevinným, aby se přiznávali ke své nevinnosti. – Petr lásku ještě neznal; a teď podlehl jejímu prvnímu zavolání.
K okouzlení jeho myšlenek se připojovalo ještě to, že láska se v něm zrodila pod křídlem smrti. V té chvíli vzrušení, kdy cítili, že jim nad hlavami letí hrozba bomb, a kdy jim pohled na toho krvácejícího raněného člověka svíral srdce, zrovna v té chvíli se jejich prsty našly; a oba v tom stisku ucítili jak záchvěv poděšeného těla, tak vroucí posilu neznámého přítele. Ó, ten chvilkový stisk! Jedna z těch dvou rukou, mužova, říká: „Opři se o mne!“ – A druhá, mateřská, tlumí vlastní strach, aby mohla říci: „Miláčku!“
Nic takového nebylo řečeno ani slyšeno. Ale ten šepot, ztajený v ni¬tru, naplnil duši mnohem lépe než slova, zastírající myšlenku jako listnatý závěs. Petr se dal kolébat tím vnitřním bzukotem. Znělo to jako píseň zlaté vosy, která se vznáší v zšeřelém svitu života. Jeho dni malátně plynuly v tomto novém roztoužení. Osamělé, obnažené srdce snilo o teplém hnízdě.
V těch prvních týdnech měsíce února Paříž přehlížela své trosky z posledního nepřátelského náletu a lízala si rány. Tisk, zavřený v psin¬ci, štěkal po odvetě. A francouzská vláda vypověděla, jak řekl Clemenceau, válku Francouzům. Začalo se období vlastizrádných procesů. Podívaná na ubožáka obhajujícího svou hlavu, které se houževnatě do¬máhal státní žalobce, bavila celou Paříž, neboť její zálibu v takových divadlech neukojila ani čtyři léta války a deset miliónů padlých, zhroucených za kulisami.
Ale Petr byl zaujat jen a jen oním tajemným hostem, který ho navštívil. Jak zvláštní je prudkost a síla takových obrazů lásky, vtištěných v nejhlubším nitru ducha, a přece bez jasných obrysů! Petr by nebyl dovedl popsat podobu její tváře, barvu očí nebo linii rtů. Nalézal z toho v nitru jenom vzrušený dojem. Všechny jeho pokusy o zpřesnění toho obrazu se končily pouze tím, že jej zkreslovaly. A o nic lépe se mu nedařilo, když začal ten obraz hledat v pařížských ulicích. Každou chvíli se mu zdálo, že ji vidí. Tu to byl úsměv, tu mladá, bílá šíje, tu nějaký zásvit v očích. A krev mu bušila v srdci. Ale nebyla žádná, naprosto žádná podoba mezi těmito chvilkovými obrazy a oním obrazem skutečným, který hledal a který, jak byl přesvědčen, miloval. Což jej nemiloval? Ale ovšem, miloval; a právě proto jej viděl všude a ve všech podobách. Neboť každý úsměv, každé světlo, každý život je láska. A chtít ji vidět v přesné podobě, to by znamenalo oklešťovat ji.
Přece však po této přesné podobě toužíme, abychom svou lásku mohli sevřít v náručí a zmocnit se jí.
I kdyby ji už nikdy nespatřil, to věděl, že docela jistě je a že znamená útočiště pro jeho duši. Přístav v té světové vichřici. Maják v nočních temnotách. Stella Maris, Amor. Lásko, ochraňuj nás v hodině smrti!
* * *