Romain Rolland Petr a Lucie

ŠEL PO SEINSKÉM NÁBŘEŽÍ
kolem Institutu a roztržitě nahlížel do knih u stánku jednoho z mála pouličních antikvářů, kteří ještě zůstali věrni tradičnímu místu. Stál zrovna dole u schodů z mostu Umění. Když zdvihl oči, spatřil tu, kterou očekával. Skicák majíc pod paží, šla po schodech dolů jako laňka. Nerozmýšlel se ani zlomek vteřiny; rozběhl se naproti ní, a zatímco vystupoval k ní, sestupující, jejich pohledy poprvé spočinuly na sobě a vešly. A když přišel před ni, zastavil se a za¬červenal se. A ona, když ho viděla, jak se červená, překvapením se začervenala také. Dříve než popadl dech, laňka již odcupitala. Když se mu síly vrátily natolik, že se mohl obrátit, její sukně již zmizela v zatáčce podloubí, jež ústí do Seinské ulice. Nepokusil se běžet za ní.
Opíraje se o mostní roubení, viděl její pohled v plynoucí řece. Jeho srdce mělo na nějaký čas novou pastvu… (Ó drazí pošetilí jinoši!)
Za týden potom bloumal Lucemburskou zahradou, zalitou zlatou lahodou slunce. V tom truchlivém roce tak zářivý únor! Snil při otevřených očích a nevěděl už ani přesně, zdali sní o tom, co vidí, nebo zda vidí to, o čem sní: v jakési žíznivé roztouženosti, v nitru snad šťasten, snad nešťasten, zamilován a napojen láskou stejně jako sluncem, usmíval se, když tak kráčel s roztěkanýma očima, a rty se pohybovaly, aniž o tom věděl, a říkaly něžná, nijak spolu nesouvisející slůvka, jakoby nějakou píseň. Šel s pohledem sklopeným k zemi; a najednou, jako když kolem vás prolétne holub, měl dojem, že kolem něho prolétl úsměv. Obrátil se a viděl, že zrovna prošel kolem ní. A právě v té chvíli také ona obrátila v chůzi hlavu a s úsměvem se na něho podívala. A tu již neváhal a s rukama téměř vztaženýma spěchal k ní s nadšením tak mladickým a čistým, že na něho prostomyslně počkala. Ani se neomluvil. Necítil nejmenší rozpaky. Zdálo se jim, že prostě pokračují v zapo¬čatém hovoru. „Vy se mi smějete,“ řekl, „a máte pravdu.“
„Nesměji se vám.“ (Měla hlas stejně jako krok živý a pružný.)
„Vy sám jste se smál; já jsem se usmála, až když jsem vás tak viděla.“
„A já jsem se opravdu smál?“
„Vždyť se usmíváte ještě teď!“
„Teď už vím proč.“
Nezeptala se ho, proč se usmívá. Šli spolu. Byli šťastni.
„To je dnes krásné sluníčko!“ řekla.
„Novorozené jaro!“
„To na ně jste se před chvílí tak usmíval?“
„Nejenom na ně. Možná také na vás.“
„Vy lháři jeden ošklivý! Vždyť mě ani neznáte!“
„Jak bych vás neznal! Viděli jsme se přece, už ani nevím kolikrát.“
„Třikrát i s dneškem.“
„Ach, vy si to pamatujete…! Tak vidíte, že jsme staří známí!“
„Jak to myslíte?“
„To vám rád povím… Vždyť po ničem jiném netoužím… Och, sedněme si sem! Jenom na chvilku, ano? Je zde u vody tak pěkně.“ (Byli právě u Galateiny fontány; dělníci ji zrovna zakrývali deskami na ochranu před bombami.)
„Ale já nemohu, zmeškala bych tramvaj…“ A řekla mu, kdy musí jet. Ukázal jí, že má ještě víc než pětadvacet minut čas.
Ano, ale chtěla si ještě koupit svačinu na nároží Racinovy ulice; mají tam dobré housky. Vytáhl jednu z kapsy.
„Jistě ne lepší než tahle… Nechcete?“
Usmála se a zaváhala. Vložil jí housku do dlaně a podržel její ruku ve své.
„Uděláte mi velkou radost…! Pojďte, pojďte se posadit…“
Zavedl ji k lavičce uprostřed aleje kolem nádrže.
„Mám ještě něco jiného…“
A vytáhl z kapsy tabulku čokolády.
„Vy labužníku…! A co ještě?“
„Jenže se stydím nabídnout vám ji, není zabalená.“
„Sem s ní, sem s ní! Vždyť je válka!“
Díval se na ni, jak si s chutí ukusuje.
„Dnes si patrně poprvé myslím,“ řekl, „že na válce je něco dobrého.“
„Och, nemluvme o ní! Je to tak protivné!“
„Ano, máte pravdu,“ řekl nadšeně, „už nikdy o ní nebudeme mluvit.“
(A hned se mu dýchalo lehčeji.)
„Pohleďte na ty vrabčáky,“ řekla, „jak si dávají sprchu.“
(Ukazovala na vrabce šplouchající se na okraji nádrže.)
„Ale tenkrát večer (pokračoval v myšlenkách), tenkrát večer v me¬tru, řekněte, tak vy jste mě tedy viděla?“
„No ovšem.“
„Ale ani jednou jste se po mně neohlédla… Stále jste byla obrácena na druhou stranu… Vidíte, zrovna tak jako teď…“
(Viděl ji z profilu, jak pomalu ukusuje z housky a přitom se potutelně dívá rovně před sebe.)
„Podívejte se na mne! Aspoň trochu! Nač se to tam díváte?“
(Neotočila hlavu. Vzal ji za pravou ruku; rukavička byla na ukazováčku roztržena, takže z ní vykukoval koneček prstu.)
„Na co se tak díváte?“
„Na vás, jak se díváte na mou rukavici… Jen mi ji, prosím vás, neroztrhněte ještě víc!“ (V roztržitosti díru v rukavici opravdu zvětšoval.)
„Ach, nezlobte se, prosím… Ale jak je to možné, že to vidíte?“
Neodpověděla; jenom v profilu potutelně se usmívající tváře uviděl, jak se směje koutek oka.
„Ach, vy šibalko!“
„To přece není nic těžkého. Umí to kdekdo.“
„Já bych to nedokázal.“
„Jen to zkuste! Tak ne! Vždyť šilháte!“
„Ne, to bych nikdy nedokázal. Mám-li vidět, musím se dívat docela hloupě přímo do tváře.“
„Ale ne, proč by to bylo hloupé?“
„Konečně! Konečně vám vidím do očí.“
Dívali se na sebe a něžně se usmívali.
„Jak se jmenujete?“
„Lucie.“
„To je hezké jméno! Hezké jako dnešní den!“
„A vy?“
„Petr… Jméno docela všední.“
„Jméno smělé… má takové poctivé a jasné oči.“
„Jako mé oči?“
„Jasné ano, to opravdu jsou.“
„To proto, že se dívají na Lucii.“
„Na Lucii? Říká se na slečnu.“
„I ba ne!“
„Že ne?“
(Zavrtěl hlavou.)
„Vy nejste slečna. Vy jste Lucie a já jsem Petr.“
Drželi se za ruku; ale nedívali se na sebe, upírali oči k světlé nebeské modři mezi větvemi holých stromů a mlčeli. Proud jejich myšlenek jim procházel rukama a splýval.
Řekla: „Tenkrát večer jsme oba měli strach.“
„Ano,“ řekl, „a bylo to krásné.“
(Teprve po chvíli se oba usmáli, když si uvědomili, že každý z nich vyslovil to, co si druhý myslil.)
Najednou zaslechla hodiny; rychle mu vytrhla ruku a vstala.
„Ach, ale teď už musím pospíchat…“
Šli spolu tím drobným chvatným krokem, kterým Pařížanky umějí chodit tak pěkně, že si při pohledu na ně ani neuvědomujeme jejich spěch: tak je ta chůze lehká a přirozená.
„Chodíte tudy často?“
„Denně. Ale spíš po druhé straně terasy. (Ukazovala na park, na watteauovské stromy.) Obvykle se tamtudy vracívám z muzea.“ (Pohlédl na skicák pod její paží.)
„Malířka?“ zeptal se.
„I ne,“ odpověděla Lucie, „to je na mne slovo příliš veliké. Jenom chatrná kýčařka.“
„A proč? Jenom tak pro zábavu?“
„Ach ne. Kdepak! Na výdělek.“
„Na výdělek?“
„Malovat na výdělek, to je ošklivé, že?“
„Hlavně je úžasné vydělávat peníze malováním, když malovat ne¬umíme.“
„Ba ne, právě proto se může vydělat. Vysvětlím vám to někdy jindy.“
„Posvačíme zas někdy tam u fontány.“
„Ale přijdete dřív? Viďte, že přijdete? Slibte mi to… Lucie…“ (Byli u zastávky. Vyskočila na stupátko.)
„Odpovězte, slibte mi to, aspoň nějakou naději mi nechte…“
Neodpověděla; ale když se tramvaj rozjela, její víčka přisvědčila „ano“ a na rtech, třebaže nepromluvila, jí četl: „Ano, Petře.“
A oba si cestou domů myslili: To je zajímavé, jak spokojeně dnes vypadají všichni lidé. A usmívali se, třebaže si nechtěli jasně uvědomit, co se to vlastně stalo. Věděli jenom, že to mají, že je to v nich a že je to jejich. Co? Nic. Jak je člověk bohat za takového večera…! Když přišli domů, pohlédli na sebe do zrcadla očima plnýma lásky, jako se díváme na přítele. A říkali si: „Její oči, jeho oči se na tebe dívaly.“ Spát šli dříve než jindy, protože pociťovali – ale proč? – slastnou únavu. Když se svlékali, myslili si: Jak je teď krásné, že máme zítřek!
* * *