Romain Rolland Petr a Lucie

ZÍTŘEK…
Ti, kdož přijdou po nás, stěží si budou moci představit, kolik němého zoufalství a bezedného žalu bylo ve čtvrtém roce války obsaženo v tom slově zítřek… Taková únava! Naděje byly již tolikrát zklamány! Sta zítřků šla jeden za druhým, sta zítřků navlas podobných včerejšku a dnešku a vesměs vyplněných ničím a čekáním, čekáním na nic. Čas již neplynul. Rok byl jako Styx, podsvětní řeka, obtáčející život kruhem černých a mastných vod, pochmurně se lesknoucích a vypada¬jících, jako by stály. Zítřek? Zítřek je mrtev.
V srdci těchto dvou dětí zítřek najednou vstal z mrtvých.
Zítřek je uviděl stát zase u fontány. A stejně zítřky následující. Krásné počasí přálo těm kratičkým, denně o něco delším setkáním. Přinášeli si každý svou svačinu a s radostí si ji vyměňovali. Petr čekával teď u muzejních vrat. Chtěl vidět její práce. Třebaže na ně nebyla nijak pyšná, nedala se prosit a ukázala mu je. Byly to zmenšené kopie slavných obrazů nebo jen částí obrazů, nějaká skupina, postava, poprsí. Na první pohled dosti příjemné obrázky, ovšem hrozně nedbale udělané. Tu a tam malba dosti správná a pěkná, ale hned vedle školácké chyby nápadně prozrazující nejen neznalost základních malířských vědomostí, nýbrž také naprostou lhostejnost a netečnost k tomu, co si kdo bude myslit. „Ach co, není to tak špatné!“ Lucie jmenovala reprodukované obrazy. Petr je znal velmi dobře. Jeho tvář se vraštila zklamáním. Lucie cítila, že se mu její práce nelíbí; a přece mu s jakousi umíněností chtěla ukázat vše… a také toto zde… tu máš!… nejhorší svou práci! A přitom jí kolem rtů stále poletoval posměšný úsměv; to se vysmívala jak sama sobě, tak Petrovi. Ale že by ji Petrovo zklamání nějak mrzelo, to si přiznat nechtěla ani sebeméně. Petr se přemáhal, aby nevybuchl. Nakonec však toho bylo příliš mnoho. Ukázala mu kopii jednoho Raffaela z Florencie.
„Ale vždyť to nejsou ty barvy!“ řekl.
„Och, to by byl opravdu zázrak!“ odpověděla. „Vždyť jsem ten originál jakživa neviděla! Dělala jsem to podle fotografie.“
„A to vám to nikdo nevytkne?“
„Kdo? Kupci? Ani ti neznají originál… A i kdyby jej snad byli viděli, nikdy si umělecké dílo neprohlížejí tak důkladně! Červená, zelená, modrá, v tom ve všem vidí jenom planoucí barvičky. Někdy mívám předlohu barevnou, a přece změním barvy… Například toto, hleďte.“ (A ukázala mu Murillova andílka.)
„A vy myslíte, že je to tak lepší?“
„Ne, to ne, ale bavilo mě to… A pak je to pohodlnější… A vůbec, je mi to jedno. Hlavní je, aby se to prodalo.“
Po této poslední furiantské větě zmlkla, vzala mu z rukou obrázky a hlasitě se zasmála. „Tak co? Je to, pravda, ještě horší, než jste čekal?“
Smutně se jí zeptal:
„Ale proč, proč to děláte?“
Pohlédla na jeho nechápavě zkormoucenou tvář a laskavě, s ma¬teřskou ironií se přitom usmívala: viděla v Petrovi hodného měšťanského synáčka, kterému všechno v životě bylo tak snadné a který nechápe, že člověk musí dělat mnohé ústupky, aby mohl…
Znovu se zeptal:
„Proč? Řekněte proč?“
(Stál před ní úplně zahanben, jako by on sám byl tím mazalem… Ano, hodný hošíček! Hned by ho políbila… tak pěkně, slušně, na čelo.)
Klidně mu odpověděla:
„Proč? No přece proto, abych měla z čeho žít.“
To ho naplnilo úžasem. Na tuto možnost ani ve snu nepomyslil.
„Život, to je složitá věc,“ lehkomyslně a s mírnou posměšností pokračovala Lucie. „Především je třeba jíst, a to denně. Člověk se večer nají, a ráno aby začal znovu. A také oblékat se člověk musí, celé tělo, hlavu, ruce, nohy. To je nějakých šatů! A platit se musí za všechno. Život, to je ustavičné placení.“
Tentokrát poprvé uviděl, co do té chvíle unikalo krátkozrakosti jeho lásky: chudou, místy vypelichanou kožešinku, trochu již obnošené střevíčky a jiné takové známky chudoby, jež pařížská děvčátka dovedou zakrývat vrozenou elegancí. A srdce se mu sevřelo.
„Ach, a nemohl bych vám… nemohl bych vám snad nějak pomoci?“
Poodstoupila od něho a začervenala se:
„Ne, ne,“ řekla rozmrzele, „o tom nemůže být ani řeči… Nikdy… Nepotřebuji.“
„Ale já bych to udělal tak rád!“
„Ne! O tom už ani slova. Nebo přestaneme být přáteli.“
„Tak teď jsme přátelé?“
„Ano. Jste-li mi ovšem přítelem ještě teď, když jste viděl ty mé hrozné mazanice.“
„Samozřejmě! To přece není vaše vina.“
„Ale mrzí vás to, přiznejte se!“
„Ach, to ano!“
Spokojeně se zasmála.
„To je k smíchu, vy zlá?“
„Ne, to není nic zlého. Nemůžete tomu rozumět.“
„Tak proč jste se zasmála?“
„To vám neřeknu.“
(A v duchu si říkala: Miláčku! Jak jsi hodný, že se rmoutíš, že jsem udělala něco špatného!) A nahlas řekla: „Jste hodný. Děkuji vám.“ (Pohlédl na ni nechápavě.)
„Nesnažte se porozumět,“ dodala a měkce ho pohladila po ruce.
„Tak, a mluvme o něčem jiném…“
„Ano… Ale ještě jedinou otázku… Přece jenom bych rád věděl… Řekněte mi, prosím… a nezlobte se na mne… jste zrovna teď v nějaké peněžní tísni?“
„Ne, ne, řekla jsem to před chvílí jenom proto, že jsem nejednou mívala těžké chvíle. Ale teď už je to lepší. Maminka si našla zaměstnání s dobrým platem.“
„Vaše maminka pracuje?“
„Ano. V továrně na střelivo. Dostává dvanáct franků denně. A to je pro nás mnoho peněz.“
„V továrně! Ve válečné továrně!“
„Ano.“
„Ale to je hrozné!“
„Ach bože můj, člověk musí brát, co se naskytne!“
„Ale Lucie, kdyby vám, co kdyby vám někdo nabídl…“
„Já, jak vidíte, dělám kýče… Ach! Tady to vidíte, že jednám správně, když vyrábím ty mazaniny.“
„Ale kdybyste neměla jinou možnost výdělku než pracovat v nějaké takové továrně na střelivo, šla byste tam?“
„Kdybych musela vydělávat a neměla jinou možnost? No ovšem! A jak bych tam pospíchala!“
„Lucie? Myslíte vůbec na to, co se tam vyrábí?“
„Ne, na to nemyslím.“
„Všechno, co působí strašné bolesti, co zabíjí, roztrhává, pálí a mučí bytosti, jako jste vy, já, všichni lidé…“
Zdvihla ukazováček ke rtům, naznačujíc mu, aby mlčel.
„Vím, to všechno vím, ale nechci na to myslet.“
„Vy na to nechcete myslet?“
„Nechci,“ řekla. A po chvíli mluvila dál:
„Žít se musí… Jakmile člověk myslí, přestává žít… A já chci žít, a chci. Jestliže mě osud nutí dělat, abych mohla žít, to nebo ono, nebudu se přece trápit přemýšlením, jaký je konečný účel té nebo oné práce. To se mě netýká; jsem prostě nucena dělat to; je-li to špatné, není to má vina. V tom, co chci já, není špatného nic.“
„A co chcete vy?“
„Především žít.“
„Máte ráda život?“
„Ale ovšem. A není to snad správné?“
„Ach ne, naopak; je to tak krásné, že žijete.“
„A vy? Vy nemáte život rád?“
„Neměl jsem jej rád až do…“
„Až do?“
(Ale tato její otázka nevyžadovala odpověď. Oba dobře věděli, jak by zněla.)
Petr pokračoval ve své myšlence: „Řekla jste především, především chci žít. A co potom? Co ještě chcete?“
„Nevím.“
„Ale ano, jistě to víte…“
„Jste všetečný.“
„Ano, velice.“
„Ale já se ostýchám vám to říci…“
„Pošeptejte mi to do ucha. Tak to nikdo neuslyší.“
Usmála se.
„Chtěla bych (zaváhala), chtěla bych aspoň trošinku štěstí…“
(Seděli teď docela blízko u sebe.)
Mluvila dál:
„Není to přání příliš smělé? Často jsem slyšela, že je to sobecké; a já sama mnohdy přemýšlím, na co vlastně má člověk právo. Když tak kolem sebe vidím tolik bídy a tolik utrpení, opravdu se bojím dožadovat se něčeho… Ale mé srdce přece žádá a volá: Ano, mám právo, mám svaté právo na trochu, trošinku štěstí. Řekněte mi upřímně: Je to sobecké? Myslíte, že je to špatné?“
Vzrušil ho nesmírný soucit. Ten výkřik srdce, to prostinké, nesmělé přání jím hluboce otřáslo. Vyhrkly mu slzy. Jak tak seděli bok po boku na lavici a opírali se o sebe, cítili teplo svých nohou. Zatoužil obrátit se k ní a sevřít ji v náručí. Neodvážil se pohnout, protože se bál, že by již neovládl své vzrušení. Seděli nehybně a dívali se rovně před sebe, k no¬hám. A tu Petr chvatně, hlasem vroucím a tichým řekl, téměř ani nepohybuje rty:
„Ó mé drahé, milé tělo! O mé srdce! Chtěl bych vaše nožky držet v dlaních, na rtech, chtěl bych vás láskou celou sníst…“
Nepohnula se a velmi rychle a stejně jako on docela tiše, vzrušeně řekla: „Vy blázne! Blázínku… Mlčte…! Snažně vás prosím…“ Nějaký starší pán pomalu kráčel kolem. Cítí, jak se jim těla rozplývají láskou…
V aleji nebyl již nikdo. Rozčepýřený vrabec dováděl v písku. Vodotrysk sypal jasné kapičky vody. Nesměle k sobě obrátili tváře; a jakmile se jejich pohledy setkaly, jejich ústa se ptačím letem spojila, bázlivě a chvatně se na sebe přitiskla a pak se zase rozlétla. Lucie vstala a od¬cházela. Také Petr vstal. Řekla mu: „Zůstaňte zde.“ Teď se již neodvážili pohlédnout na sebe. A Petr šeptal:
„Lucie… Tu trochu… Tu trošku štěstí… řekněte… teď ji máme, že?“
* * *