Romain Rolland Petr a Lucie

ŠPATNÉ POČASÍ PŘERUŠILO
svačiny u vrabčí fontány. Mlha zastřela únorové slunce. Ale nemohla uhasit žár slunce, jež nosili v srdci. Ach, jen ať je počasí, jaké chce: zima, teplo, deště, větry, sníh nebo slunce! Pro ně to bude vždycky dobré. Ba bude to čím dál tím lepší, neboť v době, kdy štěstí je ve věku růstu, nejkrásnější ze všech dnů je vždycky dnešek. Mlha pro ně byla vítanou záminkou, aby spolu trávili část dne. Bylo menší nebezpečí, že je někdo uvidí. – Čekával na ni ráno u tramvaje a doprovázel ji pak při jejích pochůzkách po Paříži. Límec svrchníku míval zdvižený. Ona měla teplou čapku, kožišinu zimomřivě ovinutou až po bradu a závoj utažený tak, že kypré rty na něm tvořily kolečko. Ale nejlepším závojem bývala vlhká síť ochranné mlhy. Byla jako popel, hustá, šedivá, žlutavě světélkující. Nebylo v ní vidět ani na deset kroků. A čím dále se šlo starými uličkami sestupujícími kolmo k Seině, tím hustší bývala. Přátelská mlho, sen se volně rozvíjí v tvých chladných povlacích a zachvívá se blahem! Bývali v ní jako mandle v dužině plodu, jako plamen v zastřené svítilně. Petr k sobě tiskl Luciinu levou paži; měli stejný krok, byli téměř stejně velcí – ona byla o něco vyšší, a stále tlumeně švitořili, majíce tvář vedle tváře. Petr by byl nejraději zlíbal to vlhké kolečko na závoji.
Chodívala do obchodu, který je u ní objednával, prodávat ty své „falešné staré mistry“, ty nepovedené „kýče“, jak říkávala. Nikdy při tom nepospíchali, a třebaže to nedělali, jak aspoň tvrdili, schválně, chodívali největší oklikou a sváděli to pak na mlhu. A když se nakonec cíl přes všechno jejich úsilí vyhnout se mu přece přiblížil, Petr zůstával pozadu a Lucie vcházela do krámu. Čekal na ni na nároží. Čekával dlouho a nebývalo mu teplo. Ale byl rád, že čeká a že mu není teplo; byl dokonce rád, že se nudí, protože to všechno bylo pro ni. Konečně vyšla z krá¬mu a rychle k němu přiběhla, usměvavá, rozněžnělá, znepokojená, zdali mu není zima. Poznával jí na očích, když prodala dobře, a míval z toho radost, jako kdyby to byl úspěch jeho. Ale obyčejně se vracívala s prázdnýma rukama; chtěla-li dostat peníze, musila se k obchodníkovi vracet dva i tři dny po sobě. A to ještě musela být ráda, když jí objednanou práci nevrátili s hrubými výtkami! Tak například dnes se do ní zhurta pustili pro malý portrét malovaný podle fotografie nějakého nebožtíka, kterého jakživa neviděla. Nebožtíkova rodina byla pohoršena, že Lucie nevystihla přesně barvu jeho očí a vlasů. Nezbývalo nic jiného než to namalovat znovu. Protože však měla v povaze vidět vždy spíše komickou stránku svých malířských neúspěchů, srdečně se tomu smála. Ale Petr se nesmál.
Zuřil.
„Pitomci! Strašní pitomci!“
Když mu Lucie ukazovala fotografie, podle kterých měla namalovat barevné podobizny, sršel opovržením (ach, jak ji bavíval ten jeho směšný vztek!) k těm hlavám hlupáků se strnulými slavnostními úsmě¬vy. Zdálo se mu znesvěcením, že se Luciiny milované oči namáhají vystihnout a ruce se snaží zobrazit podoby těch čenichů. Ne, to je odporné! To jsou pak mnohem lepší ty kopie starých mistrů z obrazáren. Ale s těmi již nebylo možno počítat. Už i poslední obrazárny se zavíraly a kupci se o ně nezajímali. Doba již nepřála světicím a andělům, nýbrž vojákům. Každá rodina měla nějakého vojáčka, mrtvého nebo ještě živého, častěji však mrtvého, a přála si zvěčnit jeho podobu. Nejbohatší chtěli podobizny barevné. To byla práce placená dosti dobře, ale čím dál vzácnější: člověk proto musil vyhovovat každému zákazníkovu přání. Pro nedostatek takové výnosnější práce nezbývalo zatím nic ji¬ného než zvětšovat za směšné ceny fotografie.
Nejzřejmější přitom bylo, že Lucie teď již neměla důvod, aby se zdržovala v Paříži, protože v obrazárnách už pracovat nemohla. Šlo teď vždy jen o to, zajít každého druhého nebo třetího dne do obchodu odevzdat práci nebo pro nové objednávky; práci teď mohla dělat doma. To ovšem nijak nevyhovovalo touhám těchto dvou dětí. A proto dlouho bloudili ulicemi a nemohli se rozhodnout k návratu.
Poněvadž se cítili unaveni a ledová mlha je rozechvěla, vešli do kostela. A tam, sedíce pěkně pokojně v koutku kaple a pohlížejíce na barevná chrámová okna, tiše si povídali o všedních drobnostech svého života. Chvílemi mlčeli; a jejich duše zbavené slov (nikdy je nezajímal smysl slov, nýbrž jejich životní dech, jakoby letmé dotyky chvějivých tykadel), jejich duše pokračovaly v jiném dialogu, vážnějším a hlubším. Sen chrámových oken, stín sloupů, šepot žalmů, to všechno se mísilo do jejich snění, to všechno připomínalo onen smutek života, na který chtěli zapomenout, a probouzelo útěšnou touhu po nekonečnu. Třebaže bylo již téměř jedenáct hodin, žlutavé šero naplňovalo chrámovou loď jako olej posvátnou nádobku. Shora, odkudsi z velké dálky, řinuly se podivné proudy světla, tmavý purpur okna, rudá skvrna s fialovými záblesky, nejasné obrazce vroubené černým kováním. Na vysoké černé chrámové zdi tvořilo to krvavé světlo ránu…
Najednou Lucie řekla:
„Musíte tam také jít?“
Hned porozuměl, protože v duchu mlčky sledoval touž chmurnou stopu.
„Musím,“ řekl. „Raději o tom nemluvit.“
„Jen toto ještě: řekněte mi kdy.“
Odpověděl:
„Za půl roku.“
Povzdychla.
A Petr dodal:
„Lépe je nemyslit na to. Nač by to bylo?“
A ona přisvědčila.
„Ano, nač?“
Zhluboka oddechli, aby zaplašili tu myšlenku. A po chvíli se směle (nebo by se naopak mělo říci „bázlivě“? To ať rozhodne ten, kdo ví, v čem je pravá odvaha) oba vynasnažili mluvit o něčem jiném. O chvějivých hvězdách svící v mlžném vzduchu. O tiše přehrávajících varhanách. O kostelníkovi, jenž šel kolem. O tom, jakou tajemnou schránkou je její taštička, prohrabávaná Petrovými všetečnými prsty. Vášnivě se bavívali takovými maličkostmi. Ani jedno, ani druhé z těch ubohých dětí zdaleka nenapadlo, že by mohly přemýšlet, jak uniknout osudu, který hrozil roztrhnout je od sebe.
Vzepřít se válce? Postavit se proti smýšlení celého národa? Vždyť to by znamenalo totéž jako vyzdvihnout ten kostel, který je přikrývá svým kamenným krunýřem! Nezbývalo než zapomenout, nemyslit na to až do poslední vteřiny a potají doufat, že ta poslední vteřina nikdy nepřijde. A až do té doby vychutnávat štěstí.
Když vyšli, stále rozmlouvajíce, zatáhla ho za rukáv nazpět k vý¬kladu, kolem něhož právě prošli. Byl to obchod s obuví. Petr viděl, jak její pohled roztouženě hladí vysoké šněrovací střevíce z jemné kůže. „Hezké,“ řekl.
A ona: „Jako báseň!“
Usmál se tomu slovu a také ona se zasmála.
„Nebyly by příliš veliké?“
„Ne, je to zrovna má míra.“
„Tak co kdybychom je koupili?“
Stiskla mu paži a odváděla ho, aby se odtrhla od lákavého pohledu. „To je jenom pro boháče. (A tiše zanotovala začátek dětské písně Do kolečka do kola…) Pro nás to není.“
„A proč ne? Popelka přece také měla pěkné pantoflíčky.“
„Tenkrát byly ještě dobré víly.“
„A dnes jsou stále ještě milenci.“
Lucie zazpívala:
„Ne, ne, kdepak příteli, to ne!“
„Ale proč, když jsme přátelé?“
„Právě proto.“
„Právě proto?“
„Ano, protože od přítele se nesmí nic brát.“
„Od nepřítele tedy ano?“
„Spíš od cizího, například od mého kupce, kdyby mi chtěl dát zálohu, ten zloděj!“
„Ale Lucie, jistě mám právo objednat si u vás nějaký obraz!“
Zastavila se, aby mohla vyprsknout smíchem:
„Vy a obraz ode mne? Chudinko, co byste s ním dělal? Získal jste si dost velkou zásluhu už tím, že jste se na ně podíval. Já přece dobře vím, že jsou to mazanice. Bylo by vám z nich nanic.“
„Kdepak! Některé z nich byly docela roztomilé. A pak, je-li to můj vkus?“
„To se od včerejška nějak nápadně změnil.“
„A taková změna není dovolena?“
„Ne, mezi přáteli ne.“
„Lucie, namalujte mou podobiznu!“
„I hleďme, teď chce zas podobiznu!“
„Ale já to myslím docela vážně. Těm hlupákům, jež malujete, se přece jistě vyrovnám…“
V nerozvážném nadšení mu stiskla ruku:
„Milý!“
„Co jste to řekla?“
„Nic jsem neřekla.“
„Ale já jsem to dobře slyšel.“
„Tak si to nechte pro sebe!“
„A ne, nenechám si to. Vrátím vám to dvojnásob… Milá… Milá… Namalujete mou podobiznu, viďte, že ano! Tak ujednáno?“
„Máte nějakou fotografii?“
„Ne, to nemám.“
„Jak tedy chcete, abych to udělala? Nemohu vás přece malovat na ulici.“
„Řekla jste mi, že býváte doma téměř denně sama.“
„Ano, v ty dny, kdy maminka pracuje v továrně. Ale netroufám si…“
„Vy se bojíte, že by nás někdo viděl?“
„Ne, to ne. Nemáme tam sousedy.“
„Tak čeho se bojíte?“
Neodpověděla.
Došli k zastávce. Třebaže tam kolem nich stáli lidé čekající na tramvaj, nebylo je téměř ani vidět; mlha milence stále osamocovala. Lucie se vyhýbala Petrovu pohledu. Vzal ji za obě ruce a něžně řekl:
„Milá, drahá, nebojte se…“
Zdvihla hlavu. Pohlíželi na sebe. Jejich oči byly tak poctivé!
„Důvěřuji vám!“ řekla.
A zavřela oči. Cítila, že je mu zasvěcena.
Pustili si ruce. Tramvaj se chystala odjet. Petrův pohled byl tázavě upřen na Lucii.
„Kdy?“ zeptal se.
„Ve středu,“ odpověděla. „Přijďte kolem druhé hodiny…“
A ještě než vstoupila do vozu, zase se tak šibalsky usmála a po¬šeptala mu do ucha:
„Tu fotografii mi přece jen přineste. Nejsem takový umělec, abych dovedla malovat bez fotografie… Ale ano, ano, vždyť já vím, že nějaké máte, vy škodolibý taškáři!“
* * *