Rozchod

Byla asi neděle, nevím přesně, pojem o čase a prostoru mě už dávno opustil. Seděl jsem v temném, vyhřátém pokoji a u každé další cigarety si říkal, že zrovna tahle je poslední.
To co mi běželo hlavou nebyl tok myšlenek, ale tsunami otázek. Ze všech ale vyčnívala jen jedna. Proč? Proč zrovna já a taky proč se mi tak hnusí můj život, proč se vždy všechno podělá.
V televizi zrovna jela úvodní melodie simpsonů, ale já zůstal snad poprvé v živote chladny. Můj nezájem k okolí byl až děsivý. Jediné co mne zajímalo, bylo praskání hořícího tabáku a odporná chuť v ústech. Monotonost situace rozbíjelo pouze kručení hladového žaludku a bolest v rameni.
Stále více se rozvíjející asociace na můj posraný život mne přiváděly do rozpaku. Přišly i momenty výčitek a lítosti, ale ty byly nahrazeny hloupou sebelítostí střídanou agresí vůči sobě samotnému.
Vždy v takové chvíli mě napadla jen jedna myšlenka. Vždyť si za vše můžu sám. Tragikomické řeči o ovlivnění osudu vnějšími vlivy, to ze si nikdo nežije svůj vlastní sen, taky probírání se minulosti ve snaze obohatit se a poučit z vlastních chyb bylo to tam. Byl jsem tu jen já, baliček cigaret a tajemná tma rozbíjena pouze odlesky male televize v protějsí zdi.
Popadl jsem láhev silné pálenky, otočil víčkem a obrátil ji do hrdla. Protekl mnou ostrý, palivy až bolestivý pocit. Nebylo to tou pálenkou, ale vzpomínkou na krásné časy, časy kdy jsem byl bezstarostný, slepý a zamilovaný. Další cigareta navíc plnila popelník, ještě skoro hořela, ale já už mezi rty žmoulal jinou. Domněnky o mé soběstačnosti a síle smyl první slabý déšť. „Proč ji odehnal?“Ptaly se hlasy v mojí hlavě.
Ty hlasy, které mi ještě před pár měsíci říkaly, že takhle to bude lepší. Síla na pouhý vzdor této idei byla nedostatečná, proto se stále vracela a vracela. Byl jsem hlupák, proč jsem ji jen nezastavil ve dveřích? Už je pozdě litovat sám sebe! Další hlt pálenky protekl hrdlem.
Otevřel sem oči. V ten moment mi slzy začaly téct pomalu dolů po tváři a ukapávaly na pomačkané triko. Kombinace zakouřeného opuštěného pokoje a emocí byla silnější než já. Tohle musí byt sakra jen sen! Ráno se proberu a vše bude v pořádku.
Chlácholení trvalo asi par minut, avšak bolest přetrvávala. Sáhl jsem do krabičky, byla prázdná. Letmý úsměv na tváři mi vyčarovalo jen pomyšlení, ze tahle cigareta byla opravdu tou poslední, nepočítám teoretickou myšlenku letu z otevřených balkónových dveří. Ten dopad by bolel jen chvíli. Pak by nastal klid.
„Co to sakra melu!“řekl jsem si, nevyřešil bych nic. Procházka k počítači, vzdálenému jen par metru, mi přišla zdlouhavá. Kontrola zprav na facebooku proběhla dle očekávání, nenapsala a ani nenapíše. Jen fotky nějakého idiota, co se chce pochlubit umotáním špeku.
Jediný kdo mi zavolá, bude můj šéf. Sebestředný ignorant honící se za vidinou úspěchu a velkých peněz. Ale ten mne nezajímá. Jediná osoba, která by mě teď potěšila, by byl Morty z filmu Click. Ten ovladač bych použil na milion způsobů a já měl přesně promyšleny tahy, jeden po druhem.
Uvědomuji si, že sedím zpět ve vyhřátém gauči. Pohled na prázdné cigarety mne ubíjí. Oblékám se a jdu do nedaleké restaurace pro další krabičku. Vracím se zpět ovlivněn chlastem o trošku víc než drive. Sedím a přemyslím nad vším co mi běží hlavou.
Vím že jsem slaboch. Nedokážu ukončit svůj bídný život, ale i přes to u každé cigarety doufám, ze zrovna tahle je pro mě smrtelná. Vím ze už mi nic nepomůže a já se budu do konce svého mizerného života probírat v tom, co jsem mohl dříve udělat líp, aby neodešla.

Omlouvám se za gramatiku atd. Tahle povídka je výplod mé znuděné fantazie. Docela depresivní romance :D . Zajímá mě především názor na vlil textu. Zaujal vás? Předem díky