Navždy spolu (19.část)

Budík zvonil jako o život, Laura myslela, že ho asi prohodí oknem. Ale byl moc daleko a ona na něj za boha nemohla dosáhnout. Přisouvala se blíž a blíž, až nakonec spadla z postele na zem. Rukou začala šmátrat po svém nočním stolku, až nahmatala budík. Sakra práce, tak už se vypni, řvala Laura a mlátila dlaní do čudlíku v horní části budíku. Asi po 150 úderu budík přestal zvonit a v pokoji bylo rázem hrobové ticho. Laury ruka se svezla ze stolku na zem vedle jejího těla. Už teď začínám litovat toho, že jdu do školy, odfrkla si Laura a sápala se na nohy, ale nešlo jí to, protože byla zamotaná v peřině, ze které se né a né vymotat. Nakonec se jí to povedlo. Laura si stoupla a jak byla ještě trošku vytočená, čapla peřinu a zmuchlala jí na posteli. Tak a máš to ty mrcho jedna, za trest tě neustelu! Jakmile to Laura dořekla, začala se šíleně smát. Přišlo jí vtipně divný, že si povídá s peřinou. Nakonec jí přece jen ustlala a vydala se do koupelny, vyčistit si zuby a opláchnout si obličej. Poté se vrátila zpět do pokoje, kde se oblékla do svých nádherných šatů. Laura se rozhodovala, zda-li si má nechat rozpuštěné vlasy, anebo si je sepnout do skřipce, či svázat do culíku. Vyhrála varianta rozpuštěných vlasů. Když byla obléknutá, umytá, navoněná a učesaná, sešla dolů po schodech. Obula si boty a v tom jí to došlo, přece nemohu jít na vysokých jehlách lesem, to by byla sebevražda. Laura začala hledat jiné boty a docela už panikařila, nemohla totiž najít vhodné boty a už byl čas jít. Laura začala jásat radostí, když na ní vypadly její černé kecky z botníku. No jasně vezmu si tenisky, ty se k tomu taky hodí. Rychle vklouzla do svých botek, přes rameno si přehodila kabelku, ve které byly všechny potřebné věci a poté zamkla dveře a vydala se na cestu.
Když dorazila do školy byla trochu nesvá, ale nedala to na sobě znát. Odchytila si nějakou paní, asi to byla učitelka, která jí odvedla k ředitelně a tam se s ní rozloučila. Laura nesměle zaklepala na dveře a vyčkávala na známou frázi. Avšak nikdo nezavolal dále, proto zaklepala ještě jednou. Když byla v polovině klepání otevřely se dveře a v nich stál nějaký muž. Jakmile Lauru uviděl vyvalil oči z důlků a panty u pusy mu div nespadly dolů. ,,Dobrý den, jmenuji se Laura Valentková a hledám ředitelku školy." ,,Dobrý den, jen pojď dál, paní ředitelka za chvilku přijde, musela teď někam odběhnout, ale ví, že tu na ní čekám, takže to určitě nebude dlouho trvat." ,,Díky, ale raději bych počkala na chodbě, nerada lezu lidem do soukromí." ,,No tak, přeci nebudeš stát na chodbě, mě se bát nemusíš, já tě nekousnu." ,,Já se vás nebojím, kdybyste byl pavouk, pak bych se vás bála." Muž se začal smát a pokynul Lauře ať jde dovnitř. ,,Můžu tě ujistit že pavouk nejsem, tak pojď dál." Laura vešla dovnitř, ale moc se jí to nelíbilo, bylo to proti jejím zásadám. ,,Posadíš se u nás?" ,,Né díky, já postojím." Muž se posadil a díval se na ní, Lauru to neskutečně vytáčelo, neměla ráda, když na ní někdo doslova civěl. Naštěstí její utrpení netrvalo dlouho, protože se otevřely dveře a vešla ředitelka. ,,Dobrý den, my se ještě neznáme já jsem paní Marlešová ředitelka." Laura přijala podávanou ruku. ,,Laura Valentková moc mě těší." ,,Lauro vydržela byste chviličku, já tady s panem učitelem ještě něco vyřeším a hned se vám budu věnovat. ,,Jistě že vydržím, mám odejít za dveře?" ,,To nebude třeba, potřebujeme jen něco podepsat."
Když učitel odešel Laura řekla ředitelce o tom, že by chtěla začít chodit sem do školy na obor sociální péče. Ředitelka vzala telefon a do něj řekla jen jednu větu, kterou Laura moc nechápala. ,,Pepo mohl by ses prosím vrátit zpátky?" Po chvilce se otevřely dveře a vešel ten samý muž, co před chvílí odešel. ,,Co potřebuješ?" ,,Dovol abych ti představila tvou novou žačku Lauru." Muž se usmál a natáhl k Lauře ruku. ,,Josef Zetor, rád vás po druhé poznávám." ,,Pan Zetor ti ukáže tvojí novou třídu a dá ti učebnice, které budeš potřebovat. Odpoledne se tady ještě zastav, už budu mít připravené papíry ohledně tvého studia. Teď utíkej ať nezmeškáš svou první hodinu." Laura kývla hlavou na souhlas,rozloučila se a vydala se za svým novým třídním učitelem.
Když vešla do třídy všichni ztichli a koukali se na ní, jako kdyby byla vetřelec. Nějací kluci vzadu si začali něco šeptat, ale učitel je přerušil. ,,Pánové kdybyste dovolili, rád bych vám představil vaší novou spolužačku Lauru." Ahoj, vyhrkla Laura a snažila se usmívat, chtěla působit přátelsky a taky odbourat trému. Nakonec se odněkud ozvalo přivítání, ale skoro ho nebylo slyšet. Laura se podívala směrem odkud přišlo a uviděla dívku. Působila mile, když viděla, že se na ní Laura dívá zamávala jí. ,,No Lauro vyber si kam si chceš sednout." V tom se přihnala ta dívka co na ní mávala a chytla jí za ruku. ,,Ahoj jsem Klára, viď že si sedneš ke mně." ,,Moc ráda." Klára Lauru odtáhla do poslední lavice u okna.
Lauře ty hodiny připadaly nekonečné. V každé hodině se musela představit učiteli, už si připadala jako papoušek nebo cvičená opice. Laura byla nesmírně ráda, když se ozvalo poslední zvonění, ale pak jí došlo, že musí ještě do ředitelny.
Laura už opět klepala na dveře ředitelny a tentokrát se ozvalo to známé dále. Laura vešla dovnitř a viděla, že jí ředitelka ukazuje ať si sedne, a proto se posadila do křesla, které stálo před ředitelky stolem. ,,Tak Lauro, vyplň mi tady ty papíry prosím." Laura vzala papíry do ruky, vyndala si propisku z penálu, který vylovila v kabelce a dala se do toho. Když měla hotovo, vrátila ředitelce papíry a čekala co bude dál. ,,Lauro zapomněla si mi vyplnit kolonku o rodičích, kde pracují, kde bydlí, jaký mají telefon." ,,Já vím." ,,Tak si to vezmi a vyplň mi to prosím." ,,Ale já tam nemám co vyplnit." ,,Jak to že nemáš?" ,,Moji rodiče jsou mrtví." V místnosti se rozhostilo ticho a ředitelka pozorovala Lauřin smutný výraz. Ticho bylo čím dál tím hlasitější a trapnější. Když v tom ho přerušilo slovo promiň. Laura zvedla oči od podlahy a zadívala se na ředitelku. ,,To nic, nevěděla jste to." ,,Mělo mě to napadnout, opravdu se nezlob." ,,Vážně se neomlouvejte, není to vaše chyba." Lauro koho máš jako zákonného zástupce, snažila se ředitelka změnit téma. ,,Můj zákonný zástupce je teta, chcete tam uvést kontakt?" ,,Jo, jen vydrž přepíšu kolonku." Laura si opět vzala propisku a napsala adresu do papírů.
Když vracela papíry ředitelce, viděla jak moc se chce zeptat na to, co se stalo s jejími rodiči. Nevěděla jestli to zvládne, ale pobídla jí, ať se klidně zeptá na to, jak k tomu došlo. Ředitelka využila šance a vyposlechla si onen smutný příběh, který nedávno vyprávěla i Matějovi. Ředitelce po tváři začali téct slzy, když to poslouchala, Laura se snažila držet, aby i ona nezačala brečet.
Laura skončila své vyprávění a ředitelka se zvedla a objala jí. ,,Moc mě to mrzí, život není fér, chci abys věděla, že za mnou můžeš kdykoliv s čímkoliv přijít." ,,Děkuji." Laura se vyvlíkla ze sevření a rozloučila se s ředitelkou. ,,Jste moc hodná, ale teď už mě omluvte, musím už jít." ,,Měj se Lauro."
Laura vystřelila ze školy jako kulka z pistole. Pádila domů, nechtěla aby jí někdo viděl smutnit. Hnala se lesem, dalo by se říci, že běžela. Když dorazila ke své chatě, rychle odemkla a bouchla dveřmi. Vyběhla po schodech nahoru a zamířila do pokoje se zrcadlem. Zatáhla za šňůru která vysela ze stropu a vylezla na půdu. Rozsvítila světlo a poté se skácela na podlahu, na které se válely fotky rodičů. Tolik mi chybíte, naříkala Laura na zemi a uchopila společnou fotku do ruky, přitiskla si jí na hrudník. Objala sama sebe rukama a brečela jako želva.