STOPAŘ

Stalo se to kdysi dávno. Téměř před 35 lety, kdy ještě tráva byla zelená vírou v lepší svět, akáty tak krásně voněly a kdy nebe bylo modré nadějemi. Svět kolem voněl mládím a řeky byly čisté, jako svědomí lidí. To jsou ale kecy! Takhle nějak se vzpomíná v domově důchodců. No dobře. Stalo se to tedy v době, kdy ženy a dívky nenosily podprsenky, a Česko nebylo jenom Českem, ale ČSSR a po cestách se proháněla autíčka zvaná „Trabant“ a v lepším případě „Embéčko“.
Takové jedno šťastné autíčko vlastnila i naše šťastná rodina, která si na něho trpělivě počkala několik měsíců a potom poctivě vystála frontu. Není divu, že takové autíčko bylo ctěným a milovaným členem rodiny. Mělo svoje jméno, svá práva a bylo náležitě rozmazlováno. Které auto tohle dnes může zodpovědně prohlásit?!
Naše autíčko „Emílek“ vozilo všechno a všechny radostně v každém počasí a kamkoliv dojelo bez nehody. Jenom někdy zlobilo. A zlobilo–li, zlobilo hodně. Prostě nejelo. Trucovalo.
Stalo se to jednoho horkého a suchého léta. Slunce připomínalo rozžhavená kamna, nebe modře zářilo, večery byly voňavé a teplé. Já se vznášela štěstím. Vychutnávala jsem si plnými doušky poslední prázdniny. Mých krásných 18 let ladilo se stejně krásným maturitním vysvědčením a čerstvým řidičákem, který mě opravňoval k řízení autíčka po zbytek prázdnin. Jezdila jsem ráda a ochotně všude, kam rodina potřebovala, ale nejraději k babičce, pár kilometrů za město, do malé podhorské vesničky, malebné svým klidem a pohodou. U babičky jsem trávila všechny svoje prázdniny, nebo aspoň podstatnou jejich část. Cesta vedla asi 5 kilometrů lesem a mezi poli ztěžklých zlatých klasů, čekajících na žně. Ohnivě červené kalichy vlčích máků zdobily příkopy. Milovala jsem tu jízdu a vesele si pobrukovala známou melodii z autorádia. Chraplák Dalibora Jandy mě unášel do krásného snění….. První pusa v hrozném lijáku ….Dlouhé cesty z letních bijáků …… Kde jsi? Voňavý větřík přinášel otevřeným okýnkem sladkobolné vzpomínky první lásky i rozverné myšlenky.
Za zatáčkou, před vjezdem do lesa stojí mužská postava a ledabyle na mě mávne. Můj první stopař, raduju se nevinně. Tenkrát taková kriminalita nebyla a lidi byli lidmi. Měli k sobě blíž a stopem se jezdilo hodně a často. Zastavuju a chlupatá paže otevírá dvířka našeho autíčka. Batoh háže na zadní sedadlo, za ní se souká dovnitř a snaží se poskládat na sedadlo, vysoká statná postava. Nohy vmačkává pod přístrojovou desku a hlavou div neprorazí střechu. Široký úsměv ukazuje zuby, jako z nejlepšího porcelánu a ohníčky v černých neproniknutelných očích zapalují jiskřičky v mém nitru. „Sandokan!“ Vypustím dlouho zadržovaný dech a konečně se mi podaří nastartovat a zařadit. Autíčko poskočí a jede.
Den se setkal s večerem a nebe zrůžovělo. I já jsem zrůžověla. Skousávám si ret a říkám si v duchu…sakra… sakra… sakra….. mohla jsem se na cestu trochu lépe obléknout! Vytáhané ušmudlané tričko s modrým proužkem mi padá z jednoho ramene a kraťounké odrbané šortky odhalují nohy prakticky až k pasu. Ukoptěné tenisky na bosých nohou a dlouhé vlasy nedbalé sepnuté ve volném culíku mi asi moc elegance nepřidají. Samozřejmě, že nemám „podprdu“a tím pádem nemám ani prsa! Pomyslím si znechuceně a chmuřím čelo. Copak, něco se přihodilo, krásko? Slyším příjemný baryton a moje tělo na něho reaguje mravenčením od prstů na rukou až po palce u noh. Csss! Prsknu vztekle a soustředím se na řízení. Opatrně projíždím lesní cestou a stopař si pokládá svou chlupatou paži kolem opěradla mého sedadla. Svými prsty jemně vyťukává rytmus známé písničky a pobrukuje melodii. Z rádia ho doprovází …kde jsi ? Už se vaří voda na kávu ….. Moje bradavky, jako dva spolehlivé radary hlásí rozpoložení mého těla uvnitř a baryton se tiše zasměje. A najednou autíčko zakucká, zaprská, zpomaluje, stojí. Mám se začít bát? Ptá se rozverně ten známý hlas a já se konečně odvážím podívat do pohledné tváře mladého muže, zdobené módním jednodenním strništěm. Klopím zrak na jeho silný opálený krk se stříbrným řetízkem a přívěskem hada. Napadá mě nestoudná myšlenka pokušení – had z ráje! Smolně černé vlasy mu spadají v přirozených vlnách na široká ramena. Mimoděk se zachvěju a v podbřišku cítím příjemné teplo. Chcete mě oloupit, nebo snad….mrkne na zadní sedadlo a na mě. Nejraději bych ho nakopla! Ješitný, samolibý, sebevědomý, neodolatelný, voní a směje se mé bezradnosti nad mým neposlušným tělem i autem.
To bude asi karburátor, brumlá si pro sebe nad otevřenou kapotou. No, jo, marně si zkouším vzpomenout, co to asi je tam uvnitř, v útrobách auta a k čemu to slouží. Se zalíbením pozoruju jeho svalnatá záda v přiléhavém tričku, malý pevný zadek a svalnaté, bronzově opálené nohy v kraťasech. Zkus nastartovat, mrkne po mně. Chci si sednout za volant a náhle zaslechnu táhlé volání - pomóóóć! Polekaně sebou trhnu. Ženský zoufalý hlas se mi zavrtává do uší, odtud putuje až do srdce a tam se usadí, jako těžký kámen. Taky stopař sebou trhne a přísně na mě houkne – zůstaň tady! Rozběhne se vstříc tomu volání, ani se neohlédne. Vybaví se mi scény z detektivek a po celém těle mě zamrazí. To ani náhodou, pomyslím si polekaně, tady sama nezůstanu! Peláším za ním, co mi síly stačí. Zmizel mi mezi stromy a já nemůžu popadnout dech, rozhlížím se kolem sebe zoufale. Ztratila jsem se! = Halóó´ = Kde jstéé´?! = Chci volat a nejde to. Zalykám se a sedám si na zem. Je mi do breku. Co budu dělat? Bála jsem se zbytečně. Zapraskání větviček, šustot suchého listí a pevné paže mě zvedají ze země. Chceš na zadek?! Kam jsi chtěla utéct?! S úlevou se mu vrhám do náruče a chci mu vysvětlit, proč jsem utíkala. Se smíchem mě odtrhne od svého těla = no no, kroťte své vášně a touhy, slečno. Drzoun jeden! Popadne mě za ruku a nemilosrdně vleče za sebou. Škobrtám a zuřím. Už to vypadalo tak slibně romanticky. Na zemi, vedle košíku s houbami, se choulí stará paní Polášková, sousedka mé babičky a pofňukává = moje noháááá = Když mě spatří, viditelně pookřeje, v očích jí zableskne poznání a medovým hlasem protáhne….Áááále, to jsou mi věci! Tak ty si tady randíš, Veruškóóó? Nesnáším, když mi říká Veruško! Jmenuju se Veronika a tuhle zvědavou bábu odmalička opravdu nemusím. Chodící encyklopedie a místní černá kronika zároveň, přechytralá a důležitá. Zítra to ví celá vesnička a mí rodiče zaručeně taky! Budu mít zaracha a s autíčkem se neuvidím do konce prázdnin! A copak se vám přihodilo, babíííí? Oplácím jí stejně přeslazeně a ochotně si klekám k ní. Na houby se chodí ráno! Uplivnu jedovatě a přísně dodám = tak ukažte! = Teď mám možnost blýsknout se svým čerstvým diplomem zdravotní sestřičky, v té době uznávané a ctěné pravé ruky poloboha pána doktora! Čiperná stařenka syká bolestí. Jasná zlomenina v kotníku. Obdivuju její statečnost i odolnost vůči bolesti. Jo, tenkrát byly ženy z jiného těsta! Rychle vyrábím provizorní dlahu, fixuju zraněnou nohu a pomáhám smolařce nasednout na široká záda mého krasavce. Jak jí závidím! Ten všechno sleduje s naprostým klidem a samozřejmostí a dlouze si mě se zájmem prohlíží. Autíčko opuštěné na lesní cestě trucuje a nejede! Domlouváme mu po dobrém, vyhrožujeme, nic nepomáhá. Do vesničky jsou to asi ještě dva kilometry, rozhodujeme se, jestli je lepší doběhnout tam a zavolat sanitu, nebo jít všichni společně a odtamtud zraněnou nešťastnici zavézt do města k ošetření. Jasně vyhrává první možnost. Nechci trčet s bábou v lese a nechat pobíhat svého udatného a sličného hrdinu kdoví kde. Ještě by se mohlo stát, že bych ho už neviděla! Pro batoh by si mohl někoho poslat, napadají mě detektivní myšlenky. Ani nevím, jak se jmenuje a odkud vlastně je, kam jede a nebudu se ho vyptávat před tou zvědavkou upovídanou na jeho mužných zádech. Ještě by z toho měla škodolibou radost. Baba! Nádherný letní večer, jako stvořený k randění, podtrhují zářící hvězdy, ale romantické zvuky přírody ruší brebentění staré paní. Cesta utekla, k mému vzteku, rychle, jako voda v potoce. Z hospody volám sanitu a můj romantický hrdina po třech pivech s místními štamgasty domlouvá odtažení a opravu mého trucovitého autíčka. To třetí pivo je pro mě. Sfoukávám pěnu a zhluboka se napiju chladného lahodného moku. A co tykání? Ptá se a v očích mu to jenom hraje. Jsem Lukáš, říká prostě a znenadání mě popadne do náruče, zvedne k sobě výš a políbí krátce přímo na ústa. Chlapi něco povykují a hospodský nese štamprlíky Myslivce. Nálada je výborná, ale musíme jít. Babička je celá vyjukaná, kde jsem byla tak dlouho?! Rodiče už volali. Vysvětluju jí celou situaci, popisuju uplynulé chvíle a představuju Lukáše. Uklidněná babička nás zve dál a nabízí bramboráčky. Mezi jednotlivými sousty podrobuje usměvavého Lukáše křížovému výslechu a po večeři ho srdečně doprovází až k brance se starostlivě zabaleným proviantem v kabeli. Lukáš přijel na chalupu, kterou koupili jeho rodiče a bude tady celý týden, úplně sám! Se šťastným úsměvem spokojeně usínám ve svém podkrovním pokojíku. Domů pojedu až ráno. Nebo až odpoledne. Nebo až k večeru, zítra, pozítří…..
Ráno, jako vystřižené z pohádky. Miluju vůni lesa a štěbetání ptáčků. Po okenní římse přebíhá veverka a zvědavě nakukuje do pokoje, jestli jsem už vzhůru. Jak jiné to je, než doma, ve městě. Výborná buchta od babičky a bílá káva ke snídani mi dodá elán i odvahu a začínám nenápadně vyzvídat. Lukáš bydlí v chalupě, až úplně na konci vesničky u lesa, s velkou zahradou a loukami kolem. A víš, že jeho otec koupil ovce a kozu ? Ptá se důležitě babička. A budou si hrát na hospodáře a žít zdravě, měšťáci, mračí se babička No, hmm, huhlám s plnou pusou a je mi to jedno. Život městských důchodců je mi lhostejný. Spěšně se loučím a z kůlničky si beru kolo. Prý se tady chtějí usadit natrvalo, chalupa je obyvatelná i v zimě, volá za mnou babička jízlivě. Ju! Nadskočím na kole a málem přepadnu přes řidítka. To je tedy novinka. Paní sousedce odpouštím všechny její prohřešky. Babička se hlasitě směje a já se červenám. Lukáše nacházím svlečeného do půli těla, ohánějícího se zručně kosou. Nabízím buchtu od babičky ke svačině a on se usměvavě podivuje nad babiččinou starostlivostí.
Prožila jsem nejkrásnější týden ve svém životě! Paní Polášková dostala nechodící sádru a kdo by se o ni staral, když nemá žádné příbuzné, že? Rodiče nemohli nic namítat, právě naopak, byli pyšní na svou jedinou dceru, která se umí chovat tak profesionálně. Výborné alibi pro pobyt u babičky mělo trhlinu v podobě mého mladšího brášky, který najednou silně zatoužil po babiččině přítomnosti a vzdal se společné dovolené s rodiči na Slapech. Pacholek! Má snad nějaký šestý smysl pro tajnosti, nebo co. Ale s Lukášem si padli do oka a rychle se skamarádili. Dopřával nám dostatek soukromí a dokonce vymýšlel fígle na babičku, abych mohla být dlouho do noci pryč. Starala jsem se o starou sousedku opravdu svědomitě, pomáhala babičce s přípravou marmelád i Lukášovi při opravách na chalupě a přitom jsme byli téměř neustále spolu. Procházeli se teplým večerem, koupali se nazí u splavu a unavení usínali na voňavém seně. Léto a život voněl malinami a mateřídouškou. Ten poslední čas mých posledních prázdnin jsem se naučila zodpovědnosti, pracovitosti a lásce. Vstoupila jsem do života připravena. Stala jsem se ženou. Jenom mě trochu zaráželo, že Lukáš mi o sobě toho moc nepověděl, mlžil a vždy převedl mistrně řeč jinam, když jsem se chtěla o něm něco víc dovědět. Před odjezdem do města mě seznámil se svými rodiči, kteří mě vlídně přijali a když Lukáš prohlásil, že jsem jeho vážná známost, nic nenamítali. Odjížděli jsme společně v neděli s jeho rodiči a on mě později doprovázel před náš dům. Políbil mě dlouze a něžně objímal, jako by to mělo být naposledy. Hezky se vyspinkej na ten první den v zaměstnání, popřál mi a dodal smutně, škoda, že tě tak dlouho neuvidím. Zatrnulo ve mně, ale když jsem mu pohlédla do očí, jenom mu v nich jiskřilo. Nechápala jsem nic. Rodiče nechápali, proč jsem tak smutná a zaražená. Přičítali to nervozitě z mého nového života.
Konečně nastal můj očekávaný velký den! Svěží ráno babího léta a já před bránou nemocnice s pečlivě nažehleným bělostným čepečkem v ruce. Trémou se mi klepala kolena a to jsem netušila, že se mi mohou i podlomit. Přivítání na oddělení chirurgie proběhlo vlídně a hladce, vrchní sestra byla sympatická a kolegyně milé. Pojďte, sestři, představím vás lékařům a panu primáři, vybídla mě vrchní sestra vlídně a zaklepala na lékařský pokoj. Postarší vlídný pan primář a několik mladších lékařů, jedna šedovlasá doktorka a zády k nám u okna vysoká postava a povědomá široká ramena.
Jsem doktor Horák, řekl mírně pobaveně známý baryton. Zvedla jsem hlavu a dívala se do zářicích nevinných očí.
Ta vzpomínka je natolik živá, že i po tolika prožitých letech, cítím, jak jsem se nemohla nadechnout a nohy mě odmítly poslouchat. Celý den nestál za nic. Všechno mi padalo a pletlo se mi a vrchní sestra nabyla dojmu, že se snad ve škole spletli a výbornou z praxe mi dali asi nedopatřením. Kolegyně se šklebily a trvalo mi pár dní, než jsem všechny kolem přesvědčila o tom, že nejsem takové nemehlo a trdlo, jak vypadám.
Jenom pan doktor věděl to své.