Kariéristka 4.

„Bože.“ Zanadávala, když se ráno probudila a bolest z přeleženého krku jí vystřelila až do lebky. Celou noc strávila na podlaze a v noci se svezla do pololehu. Hlava jí přepadla na stranu a podivně se jí zkroutila. Namáhavě vstala a vrhla na sebe znechucený pohled do zrcadla, které viselo nad botníkem. Vlasy se jí na jedné straně přeležely, na druhé divně trčely od hlavy. Pod očima se vyrýsovaly tmavé kruhy, nikoliv však od nevyspání, ale od rozmazané tužky a řasenky. Odfrkla si a pomalu se loudala do koupelny. Cestou ze sebe shodila zbytek oblečení, které měla včera na sobě a do koupelny dorazila nahá. Hned si vlezla do sprchy a pustila na sebe vlažnou vodu. Milovala, jak ji voda dokázala očistit, smýt z ní všechny divné pocity, všechny pochybnosti. Ve sprše dokázala vyprázdnit mysl a věnovat se jen sama sobě. Když konečně vylezla, obmotala se ručníkem a odlíčila se. Znovu se však nalíčila a převlékla do čistého oblečení. Dnes s ní Shaun chtěl probrat nějaké pracovní záležitosti a ona před ním chtěla vypadat dobře, aby zapomněl na včerejšek, kdy ji překvapil a opět ponížil. Zavrtěla hlavou, aby zahnala myšlenky na celý včerejší den a dál se věnovala výběru oblečení. Venku se ochladilo, proto zvolila úzké džíny do pasu, do kterých si zakasala rudou košili s polodlouhým rukávem. Nakonec si oblékla černé sáčko a nazula si černé lodičky s plnou špičkou. Vlasy si vyčesala do vysokého drdolu. Když si nakonec navlékla všechny své cetky, co nosila, zhodnotila se v zrcadle. Usmála se sebevědomým úsměvem. Vypadala bezvadně jako vždy. Stopy nejistoty ze včerejška zmizely, nastal nový den a tím pádem i nový začátek. Donutí Shauna vidět ji v jiném světle. Dokonalou, jako ji viděli všichni ostatní.
„Vivienne, nese se čerstvá kávička!“ zaťukala na dveře Sam a vnesla s sebou nejen svou opět optimistickou náladu, ale i vůni čerstvého latté. Viv se na ní usmála od hromady papírů, které naposledy přerovnávala, než se vydá za Shaunem.
„Jsi úžasná, děkuji. Jak se máš? Srší z tebe samé štěstí.“ Podivila se Viv a usrkla kafe. Sam se zatetelila novým přívalem radosti, a kdyby nedržela hrnek, snad by i zatleskala.
„Awarde se konečně dostal na téma práce. Naznačil, že bych mohla povýšit. Potíž je v tom, že mě spíš chce přešoupnout na jiné oddělení. O svůj post nechce přijít.“ Lehce si povzdechla, ale jiskřičky v očích jí nezhasly.
„Skvělý! Gratuluju. Myslím, že když už takhle začal, tak vše bude mít rychlejší spád.“ Dodala Viv optimisticky. Sam jen nadšeně kývla a pohlédla na papíry na stole.
„Co to přebíráš? Děláš snad inventuru posledních tří let?“ pozvedla obočí. Viv si jen povzdechla a zaklapla šanony.
„Ne, ale Shaun se mnou chce probrat nějaké pracovní záležitosti. Vlastně nevím, o co jde, tak se radši připravuju na vše.“ Sam významně zapískala a s provokativním úsměvem se ležérně opřela o opěradlo židle. Viv po ní střelila vražedným pohledem, ale lehkému pousmání se neubránila.
„Sam, přestaň. Tohle je pracovní. Na to nezapomínej, ano?“ Zamumlala a ještě naposledy zkontrolovala dokumenty. Periferním viděním viděla, jak Sam pokrčila rameny, ale nic neříkala. Když jí konečně vyhnala, vydala se do ředitelny. Nechápala, proč jí tolik bije srdce a proč její nohy připomínají želatinu. Procházela zrovna dlouhou, tmavou chodbou k Shaunově pracovně, když se proti ní vynořila drobná postava. Blonďaté vlasy zářily do dálky, lehkost chůze signalizovala optimistickou náladu. Laura. Vivienne v duchu zavrčela a povzdechla si nad svou smůlou. Myslela si, že Lauru už v životě neuvidí. Možná ale udělala chybu. Přece jen, pokud to byla Shaunova přítelkyně, určitě ho bude chodit navštěvovat. Vynadala si, že na to zapomněla. Nasadila neutrální masku a na rtech vykouzlila nucený, ale příjemný úsměv.
„Ach, Vivienne! Nečekala jsem tě tady!“ zvolala Laura. To určitě ne. Pravděpodobně ti Shaun neřekl, že tady pracuju, bloncko. Odsekla Lauře v duchu, ale navenek jen rozšířila úsměv.
„Pracuji tady, Lauro. Ale tebe bych tady nečekala. Byla jsi navštívit Shauna?“ zajímala se a neodolala spikleneckému tonu. Třeba se i něco dozví.
„Ano, zašla jsem za ním, abychom se domluvili ohledně oběda. Shaun je úžasný kluk. Strašně si ho vážím, pomohl mi a pomáhá. Docela se divím, že se někdo jako on vrhnul do čela firmy.“ Zasmála se upřímným smíchem. Viv musela uznat, že je sympatická. To jen ona sama si ji vykreslila v těch nejčernějších barvách. A nebylo to jen kvůli její averzi k blondýnám.
„No, snad budu mít taky někdy příležitost ho poznat lépe.“ Zamumlala jen. Laura se na ní podívala se zvláštní směsicí zvědavosti a nekalých myšlenek. Zalekla se, že snad řekla něco, co si Laura přehodnotí a nakonec na ni uvalí vinu, že snad chce Shauna pro sebe. Ne, tak to nebylo. Chtěla ho poznat, aby ho mohla vykopnout z jejího místa. To ona bude brzy novou ředitelkou. A jak Laura teď sama prozradila, Shaun je obyčejný mladý kluk, který o tomto byznysu nemá ani ponětí. Dostal se sem jen díky známostem a kontaktům. Ona dře. Ona bude ředitelka. „Už budu muset jít. Shaun se mnou chce prořešit nějaké resty. Zatím se měj.“ Rozloučila se radši rychle a pokračovala v cestě.
„Jistě, promiň. Zdržuju tě od práce. Měj se a brzy ahoj. Mohly bychom někdy zajít na skleničku.“ Navrhla ještě Laura. Vivienne se pomalu otočila.
„Jistě, domluvíme se.“ přikývla na souhlas, ale v mysli jí zaznělo jen: To radši skočím z mostu.

Když nad tím však přemýšlela zbývající minuty než došla k Shaunově kanceláři, připadalo jí to jako docela dobrý nápad. Pokud se má blíže dostat k Shaunovi a poznat ho, musí být za dobře s jeho přáteli a blízkými. Rozhodla se, že se opravdu domluví s Laurou a u vína z ní vytáhne informace, které bude potřebovat k tomu, aby Shaun buď rezignoval sám, a nebo ho ona jednoduše a nevinně vyšoupla. S potěšeným výrazem zaklepala na dveře a po vyzvání vešla. Shaun se hrbil nad nakupenými papíry, co mu ležely na stole a soustředěně něco sepisoval. Mračil se a i přes to, že vešla, nezvedl hlavu. Lehce uraženě před něj hodila troje tlusté složky a posadila se na židli naproti němu. Trhnul sebou a překvapeně se podíval na šanony. Když tázavě zvedl obočí, musela mu připomenout, proč sem vlastně přišla.
„Chtěl jsi probrat nějaké nesrovnalosti. Přinesla jsem všechny smlouvy, reklamace, zvýšení platů nebo účty za nakoupené potřeby za poslední tři roky. Snad by ti to mělo stačit.“
„Nečekal jsem, že to vážně uděláš.“ Uklouzlo mu. Viv se na něj ostře podívala.
„Ještě mi řekni, že sis ze mě pouze dělal legraci a uškrtím tě. Hledala jsem se s tím vším skoro hodinu a další jsem to přerovnávala, aby ses ve všem vyznal a měl to přehledné. Pokud ti to ještě nedošlo, tak co se mi řekne, to udělám. Co nestrpím je, když si ze mě někdo utahuje kvůli mé pracovitosti.“ Zkřížila si ruce přes sebe a opřela se do opěradla. Provrtávala Shauna vražedným pohledem a čekala, co z něj vypadne. Tvář se mu vyjasnila pochopením a opět se začal usmívat. Vivienne zapřemýšlela, jestli nezačne na ten jeho úsměv být alergická. To gesto používal vždy, akorát jinak. V každé situaci nasadil jiný úsměv. Mohla by o jeho úsměvech napsat fejeton. Kdyby jí vyšel v novinách, nepobavila by se jen firma.
„Už si vzpomínám. Promiň, jestli jsem tě nějak vylekal. Samozřejmě si vše pamatuji. Jen jsem dnes trochu zaneprázdněný a v hlavě mi uvízly snad jen objednávky na potahy na polštáře a peřiny, které přišly.“ Odfrkl si a máchnul rukou na několik hromad lejster.
„Dobře. Nechám tě pracovat. Pokud by si snad něčemu v těch šanonech nerozuměl, zavolej mě.“ Vstala a chystala se odejít, když ji Shaun popadl za ruku a s malým tlakem ji otočil zpět.
„Počkej, aspoň mám příležitost si s tebou popovídat. Sedni si.“ Povytáhla jedno skvěle vytrhané obočí a přejela pohledem svou ruku, kterou nadále Shaun držel.
„Vše o zaměstnancích této firmy máš v počítači ve složce s názvem: Zaměstnanci.“ Naznačila jednou rukou uvozovky a ušklíbla se. Shaun se zasmál a protáhl se. Rukama si promnul oči a vypadal unaveně.
„Copak, náročná noc?“ neodolala narážce a i přes to, že nechtěla, sedla si zpět na židli. Ladně přehodila nohu přes nohu, a zatímco vyčkávala, pootáčela se na židli.
„Vlastně docela ano. Ale bohužel nic příjemného. Ředitelování mi dává dost zabrat. Ale to asi ráda slyšíš.“ Provrtával ji pohledem. Znejistěla.
„Proč bych to měla ráda slyšet? Pokud firma nebude prosperovat, nebude nikdo zrovna štěstím skákat do stropu. Je to zátěž, ale to sis měl uvědomit.“ Nehodlala na něj být milá. Chtěla na něj působit jako na ostatní. Upřímně.
„Myslíš ty taky na něco jiného než na práci?“ zasmál se.
„Vlastně ne. Já pořád pracuji. Rozvíjím se.“ zamračila se na něj. Sama sebe považovala za workoholičku, a proto ani Shaunovi nezazlívala, že přesně to také naznačil. Lepší, aby si o ní myslel, že je workoholička než nějaká štětka. O tom totiž také často přemýšlela.
„Copak ti to přítel nezazlívá?“ ozval se po chvíli.
„Tohle je otázka na soukromí.“ Odsekla, ale když viděla, jak vychytrale vytáhl jeden koutek úst, pokrčila rameny a povzdechla si. „Nemám přítele.“
„Jak to? Dost pochybuju, že zrovna o tebe by leckdo nejevil zájem.“
„Ale, ale, dal by sis snad říct?“ zasmála se, aby odlehčila atmosféru, která podivně zhoustla. Navíc ona sama děkovala Bohu, že si sedla, protože kolena se jí podivně roztřásla. Byla zvyklá na tyhle komplimenty, ale od Shauna ji to překvapilo.
„Kdo ne.“ Pokrčil rameny, jakoby právě neřekl nic důležitého. Když se na něj dívala dost udiveně, rozesmál se. „Neříkej, že jsem tě zbavil slov? Jsem chlap a hodnotím jako všichni. Neříkej, že ty, jako ženská jsi snad neobhlídla můj zadek?“ šťoural do ní dál. Pochopila, jakou hraje hru, proto se jen pousmála.
„Podle mě ho máš dost plochej.“
„Au. To zabolelo.“ Utrousil, ale oči mu zářily dál. „Ty taky nejsi bez chybičky.“
„Já jsem dokonalá.“ Prohlásila, zvedla se a s úšklebkem odcházela.
„Potřebovala bys trochu srazit sebevědomí, Viv. Co takhle zajít na skleničku?“ navrhnul. Viv se zarazila. Šlo to lépe než čekala, ale nehodlala dát Shaunovi záminku myslet si, že ji dokáže dostat do kolen. On to sice opravdu udělal, ale dávat mu to najevo jí připadalo jako prohra. Ať se snaží, chlapeček.
„Nebuď tak průhledný, Shaune. Najdi si nápaditější způsob, jak mě někam pozvat. Nesnáším otřepané fráze.“ A s tím odešla z kanceláře.