Ty víš že trávu.

"Přísahalas, že toho necháš"
"To jsem nikdy neřekla…"
"Ale jo, pamatuju si to přesně…"
"Jo? Tak to jsem byla asi zrovna v rauši…"
Jmenuji se Mellany a jednoho dne jsem začala hulit. Normální den, kluci si dávali a já to musela zkusit. Poprvé jsem ucítila tu chuť, tu úlevu, poznala jsem ten pocit a…nikdy jsem se toho nezbavila. Hulím už tři roky. Hydro a lampy. Hašiš. Miluju to, ale ona to nedokáže pochopit. Je to jediný, co mi dokáže pomoct. Je to jako by kolem mě obtočila chapadla obrovská chobotnice a nechtěla mě pustit. Ty dny, kdy jsem byla naprosto v rauši byli nejlepší dny v mým životě. Nebyli to ty dny s ní, ale ty dny s tím. Ten pocit, když máš plnej sáček a nabiješ sklo. Když víš, že teď, po jednom pávu se všechno aspoň na chvíli zlepší. Jsem závislá. A vím, že nikdy nepřestanu. Ani nechci… Ona nikdy nepoznala pocit zapálenýho jointa v hubě, tak ať mi nedyktuje, jak mám žít svůj život. Marihuanna je lehká droga, neničí ti tělo jak například piko, herák nebo crack. Přinese ti jen úlevu a smích. Pocit, že svět je najdnou lepší. Sklo - ta nejužitečnější věc, co na světě existuje. Nejužitečnější věc v mým životě. Když mi nabídneš blanta - neodmítnu. Prachy sem, prachy tam. Za čento? Za dvě? Hlavně, že se zhulím. Máš proti tomu něco? Nech si to pro sebe. “Jmenuji se Mellany - chlastám, kouřím a taky hulím. Hulo tě nezabije říkám!”
"Mell? Miluješ víc mě, nebo trávu…?
"Lásko…ty víš že trávu…"