Život s hokejem - kapitola 2

„Aaaach, oříškové, ty já miluju!“
Ještě jednou jsem se povzbudivě usmála a obrátila pozornost k návštěvě.
„Evi, ani jsem se nezeptala, jaktože jste vlastně tady?“
Eva se na mě zadívala, jako jestli to myslím vážně.
„No, já jen... že jste ani nezavolali...“
„Ivy, včera, kolem 3 hodiny, jsem ti volala nejmíň milionkrát a tys mi to nezvedla. Tak... tvoje smůla!“ zasmála se Market.
„Kolem 3 hodiny? Ale to není možné, vždyť já...“
„Jsem se zase jednou hádala s tátou,“ skočila mi do řeči Miley, a když kolem nás odcházela do svého pokoje, zpražila mě i Sida naštvaným pohledem.
„To není možné, jak je ta holka drzá,“ špitl mi do ucha, omluvně se usmál na ostatní a šel za ní.
Bože, prosím, jen ať se nerozhádají ještě i oni...
Mezitím mě probodávaly dva nevěřícné pohledy. Jistěže Eva a Market. Mrkla jsem na kluky.
„No jó, my si půjdeme záhrát... no, půjdeme vedle,“ pochopil mé gesto Kuba, chytl Jirku, který to zřejmě nechápal, za tričko, vytáhl ho na nohy a odtlačil do vedlejší místnosti. Zavřeli za sebou dveře.
„Ach, já nevím, prostě...“
„Stop, mami! Dost! Dej mi šanci odejít!“ utíkal ke dveřím Jimmy s rukama v obranném gestu. Zaškaredila jsem se na něj.
Jimmy a holky... To bylo teda něco. Myslel si, že jsou hloupé a pořád jenom pomlouvají a baví se o tom jednom.
Povzdechla jsem si a znovu se otočila k holkám.
„Je to teď složité.“
„Nikdo nečekal, že to bude jednoduché...,“ namítla Market a chlácholivě mi stiskla ruku.
„Musíš to vydržet, uvidíš, že jen co budete mít za sebou pubertu Miley a Jimmyho, bude všechno v pořádku,“ přidala se k útěše Eva.
Zoufale jsem vydechla.
„Vy to nechápete... Ničí mě to!“
Market si odfrkla.
„Přesně tohle jsem já prožívala před pěti léty... No, vždyť víš, měli jsme Sáru hrozně brzo, bylo mi 20, když se narodila... A teď... Už je jí 15 a je to zase něco uplně jiného. Je... jiná. Už není ta drzá, povrchní a rozmazlená puberťačka. Buď ráda, že Sid děti nerozmazluje tak, jako Kuba rozmazloval Sáru.“
„No, on takhle rozmazlil Miley.“
„Ale vypadá to, že se to snaží napravit...“
Vstala jsem od stolu a začala pochodovat sem a tam.
„Jenže on... není zodpovědný. Nevím, jestli se na něj můžu spolehnout...“
A zase se mi vybavily vzpomínky na léto v New Yorku...

„Jseš si jistá, že je tohle Washington road?“
„Jo! Tam to píšou!“
„No, to je sice fajn, ale v mapě nic takového není.“
Povzdechla jsem si a dlouze se na něj zadívala.
„Ztratili jsme se,“ konstatovala jsem, kdyby mu to snad náhodou nedošlo. Bezstarostně se zazubil.
„Dokud mám tebe, nemůžu být ztracený! Pokud je naše láska opravdu osudová, stane se hned teď zázrak.“
Usmála jsem se a objala ho.
Něžně mě políbil na rty.
„Héj!“ zaječela Market z druhé konce ulice a zběsile na nás mávala.
„Tys ji tam viděl, co?“
Zamrkal.
„Ech... Koho?“
Rozesmála jsem se.
„Jasně, zázrak,“ chechtala jsem se a běžela k Market.
„No kde jste! Hledáme vás už dobrou hodinu, a vy se tady cicmáte! Že vám to není blbý!“ seřvala mě.
Na chvíli jsem jí rozzlobený tón hlasu a obličej uvěřila, ale pak se sama začala smát.
„Chápu, že potřebujete soukromí, ale do večera času dost,“ řekla o poznání potišeji.
Zpoza rohu se vyřítil Kuba. Uviděl Market a chytl ji do náručí, div ji neudusil.
„Tohle mi už nikdy nedělej! Ne v tak velkém městě!“
Pohladila ho po zádech a spokojeně se usmála.
„Jenom jsem našla Ivet a Sida, tak jsem na ně zavolala...“
Pustil ji a až teď si ráčil všimnout, že tam stojíme.
„Fajn, tak to jsem rád, že jste se našli,“ usmál se s úlevou v hlase.

„Ivet? Ivét!“
„Cože?“ vyhrkla jsem.
„Posloucháš mě vůbec?“ zasmála se Eva a podezřívavě přihmouřila oči.
„No jo, jasně, že poslouchám!“
„Fajn.“
„Ach jo, holky, já bych si tak zašla na zmrzlinu!“ vydechla Eva.
„No super, udělalas mi chutě,“ šťouchla do ní loktem Market, vykulila oči a zhluboka se nadechla. „Mám náápad!“
„Jakej?“ zjišťovala hned Evka, doufajíc, že souvisí se zmrzlinou.
„Proč nezajet k nám, do Phily? Sára je na táboře a myslím, že Mareček nás rušit nebude.“
„Jo, ve Philadelphii mají skvělou zmrzku!“
Obě se vyčkávavě podívali na mě.
„Ráda vypadnu.“
Nadšeně zavýskly a šli pro kluky vedle.
Držela jsem se trochu pozadu, a tak jsem chvíli nechápala, proč se najednou začali tak smát, než jsem vešla do pokoje Sophie.
„No co no...?“ brumlal poníženě Jirka, který ještě pořád držel v ruce malou bárbí z domečku pro panenky.
„Děláš si srandu?“ smála se z plných plic Eva a svalila se vedle něj na zem.
Market už dávno brečela smíchy na Sophiině posteli.
Sophie se tvářila výjmečně nechápavě.
„Čemu se tety tak smějou?“ zamrkala na mě.
Taky jsem se rozesmála.
„Jednou ti to dojde.“
„Co je to tady?“ přišel Sidney s úsměvem.
Podívala jsem se na něj a odstrčila ho trochu bokem.
„Chceme jet do Philadelphie, zůstaneš prosím doma a pohlídáš děti?“
„Ani náhodou, chci jet s tebou!“
Povzdechla jsem si.
„Fakt, není to proto, že bych nechtěl hlídat prcky, ale prostě chci jet s tebou! Vždyť víš... V poslední době to mezi námi není zrovna nejlepší, a tak by bylo fajn spolu někam vyrazit, ne?“
Zadívala jsem se na něj trochu nedůvěřivě, ale pak jsem přeci jen přikývla. Mé dva páry už se přemístili do chodby a balili si věci.
„Tak ale sežeň rychle někoho na hlídání.“
„Fleuryho?“
„Proboha jen to ne!“ vykřikla jsem zděšeně. „Vždyť nám minule málem podpálil barák!“
„To bylo jednou...“
„A bohatě to stačilo!“
„Dobře, zavolám Evženovi, ale nemyslím, že se mu bude chtít.“
„No, je to tvůj nejlepší kamarád - tvůj problém. Jestli nepříjde, zůstaneš doma.“
Překvapeně a hněvivě se na mě podíval, ale vytáhl z kapsy telefon a vytočil Geňovo číslo.
„Ahoj, Geňo... Chtěl jsem se tě jenom zeptat, jestli...“
„Sid pojede s námi?“ podivila se Market.
„No, to nevím,“ pokrčila jsem rameny a taky se začala oblíkat.
„Ještě prší?“ ozval se Kuba.
Šla jsem se podívat z okna, u kterého telefonoval Sidney. Nepršelo.
„Geňooo, no ták, opravdu to potřebuju... Díky! Máš to u mě, kámo! Čau.“
„Takže?“
„Přijede. Má čas ale jenom do večera.“
„Jo, to se stihneš vrátit.“
„Dobře. Moment... Jenom já?“
„No, plánuju tam přespat.“
Změřil si mě zoufalým, unaveným pohledem.
„Ivet, co se děje?“
„Nic,“ usmála jsem se a otočila se na Kubu. „Neprší.“
„No, aspoň že tak!“
Všichni se vyhrnuli z bytu.
„Na co čekáš?“ otočila se na mě Eva, když jsem zůstala stát.
„Musíme se Sidem počkat, až nám příjde chůva. Dohoníme vás, přijedeme rovnou k Voráčkovým.“
„Tak dobře. Zatím pa!“
„Ahoj.“
Zavřela jsem dveře a chvíli na ně zírala. Pak jsem se otočila na Sida. Jak jsem předpokládala, pozoroval mě s utrápeným výrazem. Zářivě jsem se na něj falešně usmála.
„Nechci, aby se to pokazilo,“ vyhrkl z ničeho nic a bylo to jako rána pěstí do žaludku.
„Co?“ vydechla jsem.
„No, vždyť víš... To mezi námi.“
„Proč by se to mělo kazit?“
„No, hádáme se. Je to mezi náma takové... Napnuté. Ty to necítíš?“
Bojovala jsem se slzami.
„No, občas jo, ale nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo nějak pokazit...“
Selhal mi hlas a rozbrečela jsem se. Bože, přesně tohle jsem nechtěla. Sid začal panikařit. Jediným dlouhým krokem byl u mě.
„Né, né, tak jsem to nemyslel, vždyť mě taky ne, to já jen tak, že...,“ zakoktal se a chtěl mě pohladit po rameni, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a stáhl ruku bezmocně zpět.
„Už mě ani neobejmeš?“ zašeptala jsem.
„Já...“
Přerušila ho Miley, která právě vyšla z pokoje. Šokovaně se na mě podívala a zklouzla pohledem na Sida.
„Něco jsi slíbil! Není to ani 5 minut!“
„Miley, prosím, ty...“
„Ne! Už žádné kecy! Dokud jste se jenom hádali, bylo to v pohodě! Ale aby máma už brečela...“
Vzhrnuly se jí slzy do očí, prudce se otočila, vpadla zpátky do svého pokoje a hlučně za sebou zabouchla dveře.
„Má tě hrozně ráda,“ pípl Sid po nejméně 2 minutách ticha, které mně připadali jako 2 hodiny.
„Hm.“
„Víš, když jsem šel za ní... Všechno vyčetla mně. O tobě neřekla ani slovo. Jen to, že ti... Že... že prej ti hrozně ubližuju.“
„Nerozumí tomu.“
„Já myslím, že jo. Vážně ti ubližuju, a slovama prostě nejde říct, jak moc mě to mrzí...“
Zazvonil zvonek.
„To bude Evža.“
„No jo, tak počkej, ještě se dojdu upravit.“