Zlomená.;

Zlomená.
Hluboko uvnitř.
Už dávno neví, co je radost.
Jak dlouho už se na jejích rtech neobjevil úsměv?
Už ani neví.
Zamyšlená.
Tak ji nazývají.
Tichá a zamyšlená.
Tichá, nespolečenská.
Nepřizpusobivá.
Dokonce sobecká a problematická.
Jen trochu v depresi.
Tak se cítí.
Na kecy ostatních kašle.
Sedí před zrcadlem a obdivuje, jak se jí mohla řasenka rozmazat při pláči až na obočí, když si vůbec neprotírala oči.
Rozmazlená.
Ano, to bylo vždycky její „druhé jméno“ z úst jejích spolužáků.
Občas i kamarádů.
I rodičů.
Ožralec.
Tak ji teď nazývala její matka.
Popravdě, už jí to bylo jedno.
Hluchá.
Slepá.
Němá.
Taková se snažila být.
Cokoli kdy řekla, za to ji odsoudili.
Nikdy nebyla přecitlivělá.
Ale tohle už bylo moc i na ni.
Smutná.
Tak o ní mluvila její babička ve snaze ji obhájit před její paranoickou matkou.
Drogy, alkohol.
Téma každého dne.
Už se s ní ani nesnažila hádat.
Nikdy to nepochopí.
Ano, za poslední čas se zhoršila.
Ale ne až takto.
Černé stíny.
Černá tužka.
To bylo asi to, co její matku nejvíce vytáčelo.
Ale ona to nedělala proto.
Prostě se tak cítila.
Tak se tak nalíčila.
Zavřela oči...
A někde hluboko uvnitř sebe je zavřela znovu.
Do tohoto stavu se ráda dostávala.
Myslela, že je to asi jako když si vezme drogu.
Nikdy se o tom ale nepřesvědčovala.
Tak dole ještě není.
Krásné vzpomínky.
To je to, co jí zbylo.
Jedna z mála věcí, které jí zůstaly, a zůstanou.
Jakoby z jiného světa uslyšela cvaknutí dveří.
Otevřela oči...
A pak je otevřela znovu.
Ještě pořád seděla před zrcadlem s fotkou v ruce.
S rozmazaným líčením po celé tváři.
Matka se postavila do dveří a založila ruce v bok.
Něco říkala, ale ona to nevnímala.
Byl to jediný způsob, jak to přežít.
Matka domluvila a naštvaně za sebou práskla dveřmi.
Podívala se sama sobě do očí.
Zlomená.
Hluboko uvnitř.
Proč to nikdo nechápe?
Proč to nikdo nevidí?
Copak opravdu její matka věří, že brečí proto, že nemůže jít ven?
Protože se nemůže dívat na televizi?
Protože jí zabavila telefon?
Blbost.
Musí něco tušit.
Ale asi ji to nezajímá.
Nebo jen neví, jak to řešit, tak to neřeší.
Setřela si čerstvé slzy a podívala se na sebe pozorněji.
Měla je opravdu ošklivě zarudlé.
Kdyby nenosila tak výrazné líčení, vypadala by, jako by měla zánět v očích.
Nebo tak nějak.
Jak to začalo?
Vzpomíná si vůbec?
Poslední dobou vidí jako v mlze.
Ale má pocit, že to začalo zklamáním.
Vždycky za to může zklamání.
Pokaždé je jiné...
Ale je to zklamání.
Ne, nemohl za to on.
Mohla si za to sama.
Prostě jen čekala příliš dlouho.
Nedokázala se kousnout do jazyka a alespoň mu napsat.
Cokoli.
Ne.
Nedokázala to.
Byla si jistá, že teď by to bylo jiné.
Ale teď je pozdě.
Pomalu si lehla na podlahu.
Divila se, že ve stropě není ještě propálená díra.
Vždycky tady tak ležela a myslela na něj.
Tak intenzivně, že není možné, aby to alepsoň netušil.
A přesto...
Přesto se nic nestalo.
Do poslední chvíle doufala.
Ale doufat někdy nestačí.
On na to čekal.
Věděla, že ano...
Čekal, až jí taky nějak ukáže, že má zájem.
On jí to trošku naznačil.
A ona?
Tak moc se snažila být před ním ta nejlepší, až to vždycky vypadalo, jako by ho odhazovala.
Nikdy se neodvážila ani k tomu málu, co udělal on.
A přesto chtěla po něm víc.
Sobecká.
Ano.
Je taková.
A doplatila na to.
Zbytečně teď brečí po nocích u jeho fotky.
Té už může vykládat, co chce.
Ztratila život, který chtěla.
Nechala ho utéct.
Zaťala ruce v pěst.
Pokaždé, když o tom uvažovala, sevřel se jí hrudník a chtělo se jí omdlít.
Někdy by si to i přála.
Ale nesměla.
Matka by jí už potom vůbec nevěřila, že není pod vlivem.
Nádech a výdech.
Ano, to vždy pomůže.
Nádech a výdech.
Dokud dýchá, všechno může být lepší.
Nebo ne?
Ne.
Bez něj nebude už nic dobré.
Bez jejího předešlého života.
Zasloužila si to?
Ano.
Nedokázala bojovat.
Tak prohrála.
Znovu uslyšela cvaknutí dveří.
Už se ani neobtěžovala zaklonit hlavu.
Připravila se případně na facku.
Sedla si a podívala se do odrazu v zrcadle.
A zastavilo se jí srdce.
Osud ji má rád.
Ještě to s ní nechce ukončit.
Ještě ne.
Dveře se zavřely.
„Ahoj. Jak se máš? Jenom jsem šel kolem, tak jsem si řekl, že se stavím... Vím, že se ani pořádně neznáme, ale... děje se něco?“
„V pohodě. Jsem strašně ráda, žes přišel.“
Neprohrála.
Ještě ne.
Dostala novou šanci.
A té se chopí a bude se jí držet zuby nehty.