Vaza dopala na podlahu

Váza za chvilku dopadne na podlahu a změní se na statisíce střepů. Chlap v modrym saku, kterej si vylévá srdce neznámým lidem, ucítí jako první padající kapky deště, když se pátek stal samozřejmostí a on se po tolika letech přestal bát štěstí.

Je všude okolo tma.

Noc prolamuje táhlý paprsek falešného světla proudící z mojí čelovky.

Nebýt vábících se masařek, komárů, kutilek a jiného hmyzu, neměl bych na tom místě, s kým a komu vést dialogy při hořících slinách na jazyku, po nichž člověk plive jílovitou kaši hemžící se stovkami oranžových nitěnek.

Váza, kterou jsem shodil při odchodu ještě nedopadla, byť z ní na podlahu šplíchá zakalená voda křtící dubové parkety, na nichž jsou vidět otlačky něčích bot. Možná jsou to boty toho chlapa, co na Karláku svojí zpovědí přivolal déšť. Možná to jsou boty Boha, který si přišel pro růže, které předtím byly ve váze a teď už tam nejsou. Třeba jimi chce vyznat lásku lidem. Každému člověku se může objevit v kapse jeden lístek a při pohledu proti slunci spatří nápis Jahve.

Na konec falešnýho paprsku přiletěl poddruh kolibříka Ensifera a začal pojídat masařky. Přiletěly za mnou ještě předtím, než začala padat ta divná váza a teď, když sedím v rozvalinách Úštěcké Kalvárie, tak si udělaly vedle mé pravé ruky sabat. Už zapálily i malé svíčky ze včelího vosku, nevím, kde ta masařka přišla ke včelímu vosku, třeba ho za něco vyměnila. Celé to organizuje tučná samice, která se on ostatních liší namodralými křidélky. Ta jako jediná obsluhuje svíčky. Řekl bych, že právě jejich plamen přilákal toho kolibříka. Netrvá dlouho a kolibřík spořádá všechny masařky. Nikdy jsem vlastně neviděl kolibříka jíst. V mojí hlavě dosud žila romantická představa mírumilovného ptáčka, který protáhlým sosákem čechrá květy rostlin. Bylo to zvláštní. Říkám si, proč ty mouchy neuletěly? Všech pět zatuhle sedělo okolo svícínku a jedna podruhé do sebe nechávaly zatínat ostrý jazyk kolibříka. Třeba byly v okovech náboženskejch dogmat a nějakej fundamentální dobroser jim poradil tento akt zoufalosti jako jediné možné východisko pro duševní rozkol.

S fundamentalistama je to vždycky těžký.
Dřív měli rozlišné symboly, ale dnes… dnes se dají lehce identifikovat, stačí hledat půlměsíc vyzdobený hvězdou. Je to taková šifra poslů doslovnosti. Nejvíce mě na nich děsí jejich nechuť číst. Mám z toho strach.

Mělo by se číst hlavně o lidech a jejich osudu. Člověk může udělat v životě tolik chyb. Nejhorší jsou chyby fatální – osudové. Poutavá literatura je předurčena k tomu, aby popisovala fatální chyby člověka. Čtení je vlastně takový trénink. Čím více toho o lidech a jejich chybách načteme, tím více budeme snad dokonalejšími lidmi.

Myslím si, že ten chlap v modrym saku, musel v nedávné době dočíst něco opravdu výjimečného. „To sme asi, ale vyprali počasí,“ několik sekund jsem nechápal jeho tvrzení. Byl totiž první, první, kdo ucítil déšť. Nebylo to tím, že byl vyšší než mi ostatní na tramvajové zastávce. Nejsem ezoterik, ale myslím si, že to byl osud. Možná, že i osud zavinil nekonečně dlouhé padaní vázy, kterou jsem nechtěně a možná vlastně osudově shodil ze stolu. Nemohl jsem sledovat její kolizi s podlahou přímo, přesto jsem s každou vteřinou cítil podivný naval imaginací a představ o blížícím se karambolu.

Chvíli potom zhasla i poslední svíčka ze včelího vosku. Vedle mě nebyla už žádná masařka, který by mohla zapálit další. I ten proklatej kolibřík uletěl neznámo kam… Byla pitomost nocovat zrovna na poutním místě obklopen zbídačenejma sochama a dvěma vybrakovanejma kaplema. Když dohasl muší plamínek a nikde jinde nebylo pohledu, který by mě zahřál – přišla na mě strašná zima. Mám nízký tlak – po matce. Ta noc byla nebývale chladná, největší zimu jsem cítil od nohou, na nichž jsem měl na skrz promočené boty. Nezbyla mi jiná možnost. Sundal jsi promočený ponožky a nohy si obalil vším, co bylo po ruce.

„Měl bych bejt nešťastnější chlap na světě. Holka, do který sem se zamiloval za mnou po čtyřech mesících mlčení přijela a řekla mi, že spolu budeme…“ vyznal se ten chlap na Karláku. Nikdo jsme přesně nevěděli, jestli mluví na někoho konkrétního, nebo jen tak do větru.

Bylo to do větru.

Všichni jsme se jenom bezduše usmívali a čekali si na svoje tramvaje. Přijela ta moje – šestka směr Masarykovo nádraží – nastoupil jsem a toho cápka v saku už samozřejmě nikdy nepotkal, přesto vždycky když tam čekám na tramvaj nabíhá mi husí kůže z toho nesnesitelného návalu štěstí, kterým to místo zaklel.

Stejně jako váza v pokoji, která pořád padá a padá… Je pravda, že se už lehce dotýká podlahy její hrdlo. Je z tlustšího skla než zbytek vázy. Možná, že snad i lehce začíná popraskávat celá její struktura. To trýznivé destruování vázy prodělalo zatím dva hmatatelné procesy – zmizely růže a veškerá voda vytekla na podlahu. Tím připravila zrcadlový podklad tříštivému sklu.

Už se to nedá vydržet.

Chlad, který pronikal na moje nohy byl nesnesitelný. Vstal jsem ze země. Chci vyběhnout schody ke kapličkám, abych se alespoň trochu, nepatrně zahřál. Během půl minuty jsem byl na návrší. Zjistil jsem: jedna kaple je otevřená. Bojím se tmy a hustých, neprostupných nocí. Nikdy bych si nemyslel, že se vydám do té kaple. Táhlo mě to. Vybízelo. Rozšklebil jsem červeně lakované dveře. Bylo až klišé, jak pronikavě vrzaly jejich zrezavělý panty. Vešel jsem dovnitř. Na zemi byla zkalená kaluž vody a na ošuntělém oltáři svazek růží…

Váza dopadá na podlahu. Je slyšet obrovská rána, když v tom se po parketech rozsypou statisíce ostrých střepů. Ve chvíli, kdy dozní veškerý šum sípajícího se skla, podlaha zůstane suchá.