Vrány Část první: brko - dokončení

Slušně jsem pozdravil strejdu Karla a mazal do pokoje se připravovat na noční výpravu.

Když, našim tragicky zemřel jejich první syn, a vlastně můj brácha, tak mě hlídaj jak policajti. Všechno musim hlásit, kam jdu, skym a tak. Sice o tom moc nechtěj mluvit, ale babička říkala, že se prej brácha chytil nějaký party a pak to snim šlo dolu. Samé vloupačky, kradli auta, chlast a nakonec i drogy. Pak, asi v mém věku, ukradli auto a dál už ani nemusim psát,
snad prej i jeho holka to odnesla. Vůbec jsem ho nepoznal, ale občas mi chybí. Někdy je dobrý jsi s někým pokecat. Já na to mám Jeryho a Spika, spolu děláme všechno, už od základky jsme nerozlučná parta.
Ty jejich historky nemaj chybu. Jednou Jery vyprávěl o slečně, rádodajka jí říkal, jak se poznali na jedné diskotéce a po pár sklenkách šli ven. Zavedla ho do křoví, sundala kalhoty a vohnula se. „Hledáš něco?“ ptá se Jery. Po týhle otázce se prej zvedla, otočila a povídá „Tak stebou bych chtěla zůstat na pustém ostrově“ zapnula kalhoty a šla.
Tohle snad nejde ani vymyslet :-D Když, nám to Jery vyprávěl, tak jsme se mohli se Spaikym potrhat smíchy. Jery je hodnej kluk, hlavně by nikdy nedokázal podrazit kamarád a to je to hlavní. To samé mohu říct i o Spaikym. Spaiky je tvrďák od pohledu. Kožená bunda, v upnutejch kalhotech mu proskakujou rysy kulturisty a o jeho bicepsech ani nemluvě. Ale začne bulet při poslední scéně Titaniku jak ženská. S Jerym se mu pořád smějeme a kupujem na valtýna dárky jak pro holku. Von nám pak slibuje, jak nám namlátí masér jeden. To by si moch zkusit :-D.

Zabalim poslední věc do batohu a jdu. V obejváku nálada značně posílila a tak jsi ani naši nevšimly, že jdu pryč. S klukama mám sraz v 21:00 na konečné dvojky, tam je totiž naše základna odkud pak vyrážíme. Sednu do tramvaje a nuceně koukám na začínájící déšť. Moc podzim nemusim. Pořád jen prší, sluníčko nevyleze celej tejden a všichni se jen mračí. Máma zas bude brát hafo prášků na deprese a táta bude pořád v práci, aby u toho nemusel bejt, takže supr vyhlídky na podzimní měsíce. Tramvaj celkem plná, ani jsem to nečekal takhle večer, no velkoměsto je velkoměsto.
Jsem poslední dvě zastávky od konečné. V tramvaji to začalo pískat jako když nenamažete dveře vod špajzu, asi brzdíme. Zastavíme na předposlední zastávce a někdo nastupuje.
Tvl. to je On, co mám dělat!. Rychle jsem se přitisknul k oknu a nenápadně dělám nenápadnýho, asi jako dvoumetrový h... v průjezdu. Pozoruju postavu přes odraz ve skle. Je to on, poznám ho už na dálku. Pomalu začínám blednout a naskakuje mi husí kůže. Vyndal jsem mobil a píšu SMS klukům, aby vypadli z nástupiště. Kdyby je viděl, všechno by bylo ztracený a měsíc práce v hajzlu. „Žádný signál“ to mi ho vyndej, zrovna teď. Blížíme se na konečnou a já se začínám připravovat na plán B. Plán B je totiž jediný co 100% funguje. Jde totiž o hromadný útěk. Tramvaj pomalu zastavuje. Vylítnu ze dveří jak ďas a zdrhám.
Domu jsem dorazil asi po jedenáctý a celej nervózní se snažim dovolat klukům, kteří mi už dobrou hodinu neberou telefon. Doufám, že jsi dávaj někde brko.


pokračování příště….